Zasvěcení do cesty osudu je úkol básníka,

praví Aristotelés. Goethe byl mezi básníky z největších a cesty osudu nahlížel jako mysterium i jako příležitost poznání. Toto je pokus nahlédnout aspoň trochu do tajemství jeho umění.

V antickém Řecku byly osudy v rukou bohů, kteří se pohybovali v podsvětí, na nebi i mezi lidmi, s nimiž kdysi dokonce plodili polobohy. V biblických časech se lidský osud vědomě spojoval s božími zákony, záleželo na poslušnosti vůči nim a vůči poslům božím. Křesťanství zjevuje jako nejvyšší cíl lásku, k níž vede zosobněná „cesta, pravda a život“, životní pouť musí být individuální. V moderní době se osud dramaticky konfrontuje s možností vědomé volby. Faustova volba je příkladná, odstrašující a zasvěcující.

Donedávna se o Goethovi stereotypně opakovalo, že je posledním všestranným velikánem typu renesančního umělce a vědce v jedné osobě. Přídavné jméno „poslední“ se přitom tvářilo vědecky a informovaně, ale byl to vlastně pokus o rozsudek smrti. Smrti duchovního vnímání světa, kterým se Goethe vyznačuje.  Dovolilo mu věnovat se umění i vědeckému poznání způsobem, jaký moderní rozum málokdy přijme. V obojím Goethe vychází z vlastních duševních a duchovních schopností, je živým nástrojem poznání i tvoření. Zviditelňuje a zpřítomňuje co možná vše, co se týká lidské duše a jejích schopností, je výjimečný v umění, ve vědě i v individuálně prožívané religiozitě. Podstatné je jejich propojení, příkladem Západovýchodní díván.

Není důvodu se k němu stavět jako k čemusi „překonanému“ na rozdíl od hrdé modernity, která si představuje, že člověk všechno ví a všechno může vědět pomocí materialistické vědy. Goethe ukazuje jiným směrem, nevylučuje z vědomí fenomény nadsmyslové, magické a duchovní, které materialismus popírat musí, a přesto – či přitom – má jeho poznání hodnotu objektivní. Totiž subjektivní i objektivní, obojí je tu podmínkou poznání. Faust odhaluje tajemství zla a moci, které se do materialistického obrazu světa nevejde. Pochopíme, pokud zapomeneme na předsudky (na ty moderní). I zde záleží na osobním rozhodnutí.

Pro své umění je Goethe obecně uznávaný, málokdy pochopený, většinou libovolně i svévolně „upravovaný“. Jeho teorii barev a objev fenoménu metamorfózy smetla moderní věda ze stolu, zájem o ně však trvá, možná roste. „Moderní“, materialisticky orientovaná volba je Goethově metodě protichůdná, protože vylučuje z procesu poznání právě člověka. Vědu – i vědění – ponechává na strojích, předává je chladným a utilitárním mechanismům. Teprve díky kvantové fyzice – ale sto let po Maxu Planckovi a Werneru Heisenbergovi – se i v moderní vědě začalo brát na vědomí, že způsob poznání a jeho výsledky se vzájemně ovlivňují, jak ve svém příspěvku případně připomíná Adam Borzič.

Goethovo dílo je příkladem individuální svobody poznání a tvorby mířící mimo slepou uličku mechanizovaného života, daleko za ni. Hledáme-li pravdivý a skutečný opak současné tendence k mechanizaci, ne-li robotizaci duševních schopností, můžeme jej právě v Goethově díle najít. V době hluboké kulturní krize jsme možná dostatečně otevřeni umění jako způsobu poznání.

S osudem člověka toto všechno souvisí vskutku osudově, protože oddělení živého subjektu od objektu, oddělení umění od vědění pohřbívá vědu i umění. Pokud Stvořitel stvořil člověka k obrazu svému, je na prvním místě, aby člověk tvořil, a ne aby se mechanicky, automaticky či jinak pasivně zaplétal do toho, co mu stroje a přístroje stále samostatněji a bez jeho aktivní účasti a námahy diktují. Zábava ani zabavení tlačící se na místo umění nikdy nenaplní prázdno vznikající z absence tvůrčí práce. Být jako Goethe umělcem i vědcem, mít za cíl poznání, jehož je člověk cílem i nástrojem, je ve světě poddaném materialismu otázka jakoby odsunutá, zapomenutá, archaická. Nebo za zdánlivými odpověďmi neviděná.

Časový oblouk, který Goethovo dílo obsahuje, se klene celou evropskou civilizací, geograficky sahá od severu k jihu Evropy a propojuje Západ s Východem. Nestaví na akademické syntéze ani na encyklopedické kvantitě, dělá to tak, že na základě vlastního poznání tvoří. Poezie je podle něho ten jemný závoj, který člověku dovoluje nahlížet pravdu živého duchovního světa, neoslepnout přitom a nemít strach. Krajiny i postavy jeho literárních světů jsou blízké i bájné, jeho země, podzemí, přírodní živly a nejrůznější duchové světy dobré i divé. Plné mytických postav, duchů, andělů i pohádkových a symbolických bytostí, například krásné Lilie v pohádce o Zeleném hadu. Jsou díky důvěrné a vstřícné atmosféře jeho textů nadosah, jak ty pozemské, tak ty nadsmyslové, utopické či vidinami otevírané.

Pokud čtenář sám, z předsudků či ze zvyku, některé významové vrstvy nevyloučí. Příkladem redukování významu může být definice románu Spříznění volbou, kterou namátkou nacházím na webových stránkách českého literárního servisu. A která nepřipouští, že by Goethovi mohlo jít o něco jiného než o věci obecné až banální, o

tragický milostný příběh líčící napětí mezi láskou a konvenčním manželstvím, mezi citem a stavovskými normami.

Taková definice totiž může platit na stovky románů, od Paní Bovaryové po Annu Kareninovou, je všežravá jako všechny stereotypy. Zahaluje nebo ignoruje skutečnost, že Goethe v evropské literatuře nevídaným způsobem otevírá právě mystérium osudu, ve kterém naopak konvenčního není vůbec nic.

Příběh lásky „spřízněných duší“ přece končí trojí smrtí, přestože obě láskou spřízněné dvojice jednají s hlubokým pochopením, odpovědností, obětavostí a stoprocentní korektností. Nezaviněná tragédie, soud sebe samých v samotě duše, rozsudek smrti (hladem) vynesený nad vlastní osobou. Aniž se kdo v rámci „milostného příběhu“ prohřešil. Pro praktický rozum taková situace žádný smysl nedává. Konvenční tu není ani tradiční manželská dvojice, která se rozchází, ani láska, které je odepřeno spojení. Působí tu neviditelné síly, které milující osudově spojují.

Porozumět není snadné – a jak by mohlo být, když Goethe příběhem „spřízněných duší“ odhaluje cosi skrytého, ale podstatného, klíč, který ještě staří Řekové znali a který si východní kultury uchovaly. Vzpomínka na něj zaznívá v příběhu o lásce Lancelota a Ginevry v grálském cyklu Chrétiena de Troyes o králi Artušovi. Pozdější interpretace už nenašly jiné než tristně mravoličné vysvětlování, jak pro středověkou tragédii, tak pro tu Goethovu moderní. O reinkarnaci mluvil jako první evropský vzdělanec Gotthold Ephraim Lessing, ve své době málo pochopený, o dvacet let starší než Goethe, autor spisu o Výchově lidského pokolení. Goethe o reinkarnaci nemluví otevřeně, v jeho díle je však přítomná jako neviditelný klíč, který najde ten, kdo je k otevírání této brány připravený. Nebrat na vědomí, že se Goethe pokouší otevírat mystéria, banalizuje jeho dílo i vnímání lidského osudu obecně.

„Člověk a jeho rozum jsou pány děje, ze kterého pomalu vystupuje světlo pravdy,“ napovídá naopak Lessing, pro život i pro umění. Na iniciační aspekt Goethova pojetí lidského života upozornil jeden z nejpovolanějších, autor dvou svazků věnovaných Faustovi (kurzívou rozlišujeme titul díla od jména osoby) a několika dalších věnovaných Goethovu přírodovědeckému dílu, Rudolf Steiner. Začal svou veřejnou práci právě tím, že ve Výmaru připravil během několika roků pro kritické vydání celé Goethovo přírodovědné dílo. Byl to také Steiner, kdo v Goethově literárním díle dohlédl hloubku esoterního zasvěcení (jehož si autor sám možná ani nebyl vědom).

V evropském lexiku se dnes namísto „osudu“ s oblibou užívá „termínu“ ze sanskrtu, původně značícího „čin“: karma. Duchovní zákon vývoje člověka, „Slovo na počátku“. Faust se vzbouří, když čte, že „na počátku bylo Slovo“, protože raději by tu měl čin. Nakonec – na konci životní zkoušky, kterou podstoupil –, však pochopí, že „Slovo na počátku“ být musí. Protože činy by měly odpovídat vyšším zákonům.

Parabolu Faustova příběhu můžeme coby děti moderního světa číst jako parabolu svého vlastního života, jako demaskování epochálních ambicí, tragédií – a také jako příklad možné záchrany. Pokud nepřevládne mínění, že druhá část Fausta vlastně k ničemu není.

Fausta máme všichni v krvi, i kdybychom ho sotva znali, nepotkat ho nemůže žádný. Jeho autora vedou americké statistiky nejvlivnějších osob všech dob na jednom z prvních deseti míst. Nesmrtelný Faust fascinuje tím nejbližším a nejvyšším, ale i tím nejhorším, co člověk o sobě tuší, co ví, co si nepřipouští. Goethe sám říká (francouzsky), že Faust je „incommensurable“ – nezměrný.  Někdo to čte jako „monstrózní“, někdo případněji jako nevypočitatelný, nepředstavitelný. Nese vlastně na svých bedrech jak potenciální dobro, tak potenciální zlo člověka.

Goethe přesahuje všemi směry estetické normy, každý obraz hry je jiný, nezná meze tematické ani formální. Těžko říct, kolik stylů a kolik významových dimenzí můžeme ve Faustovi najít, ale celek je organický. Jeden z historicky prvních obrazů Fausta, Valpuržinu noc, napsal Goethe v Římě, ve Ville Borghese roku 1788, upozorňuje Franco Fortini, významný italský germanista a překladatel Fausta. Fortini připomíná moderní pokusy pojmout Fausta surrealisticky nebo interpretovat ho psychoanalyticky. Konstatuje také, že na něm autor pracoval šedesát let, a přitom tu „vždycky zůstane něco nedosažitelného“. Faust je „tázání“, uzavírá.

Goethe toto dílo dokončil čtyři roky před smrtí, skutečně uzavřít je nelze, protože nekonečnost je jeho součástí. Existuje přirozeně i jiná cesta čtení Goethova díla než „modernizující“ a více či méně spektakulární divadelní interpretace a varianty. Faust je univerzální a aktualizovat ho není třeba, vede k podstatě. Stavba Fausta, této (podle Schillera) „lidské tragédie“, sice není v některých částech dokončená, každý obraz a každá strofa však vyjadřují přesně a hluboce věci naprosto podstatné. Mají vysokou hodnotu i samostatně, důmyslně se však doplňují a tvoří stavbu vzácnou a přesnou přese všechnu divokost, nebo právě také díky ní. Goethe ji v sobě nosil celý život, mohl k ní přistupovat z různých perspektiv a mohl také různými způsoby klást tutéž univerzální otázku. Kladl ji jak skrze zkušenost dávnověku, středověku i přítomnosti, tak v prozíravém tušení šílených experimentů a zkoušek číhajících v časech budoucích, dnes už přítomných. Je-li úkolem naší epochy poznat zlo a jeho strategie či mechanismy, jak napovídá citovaný Rudolf Steiner, je na místě dobře prohlédnout a poznat Mefistofela. Není myšlený jako metafora.

O Faustovi nám může mnoho říct architektura díla, která otázku lidského osudu, dobra a zla staví od biblických základů do přítomné doby. Osa je vertikální, základnu tvoří „Prolog v nebi“: Mefistofeles využívá Hospodinovy přítomnosti mezi „nebeskými zástupy“ a po zpěvu chvály a díkůvzdání z úst archandělů se sám sebevědomě pouští do hovoru se Stvořitelem. Vyjadřuje soucit nad lidmi, kteří se „souží“, protože lid „by si líp žil o poznání, / jen nemít od tebe nebeské záře zdání“. Touto nežádoucí a škodlivou „září nebeskou“ má Mefistofeles na mysli „rozum“. V protikladu k archandělům pějícím chvály stojí před Hospodinem nespokojeně, v roli chápavé a soucitné „žalující“ strany. Že je jeho soucitnost falešná, zjistíme bezpečně během čtení, Hospodin ho nicméně chce přesvědčit o kvalitě a síle člověka a za příklad mu dává právě Fausta.

Mefistofeles považuje Fausta za „blouda“, Hospodin naopak za „stromek, který se zelená“. Mefistofelovi ale dovolí, aby „zvolna vůdcem směl se mu státi!“ A upřesní:

Pokavad živ je na zemi,
potud dle tvého nechť se děje.
Tvor lidský bloudí, pokud za čím spěje.

První dva verše opakují slova z knihy Job. Třetí věta je poučení, které si zapamatujme, úděl bloudění přece platí na každého, kdo se do světa tak či onak vydá.

Pokušení ze strany démona moderní čtenář obvykle vážně nebere, Stvořitel i pokušitel jsou pro něj fikcí, nanejvýš metaforami. Goethův svět, plný nadsmyslových skutečností a divokých imaginací, však nepředstavuje libovolnou fikci. O Goethových vrozených schopnostech svědčí ve Faustovi hned „Věnování“: „Zas, chvějné postavy, mě oblétáte / jež v mládí jsem zřel kdys kalným okem svým“, zní první slova celé skladby, jež připomínají skutečné zážitky. Zednářství a alchymie v jeho biografii dosvědčují zájem o věci esoterní a o alchymii, Faustovi svěřuje i magii.

V „Prologu v nebi“ Goethe přenesl do moderních časů první biblický případ ďábelského pokoušení. Právě paralela mezi Mefistofelem a Faustem na jedné straně a mezi Satanem a Jobem na druhé je nosnou osou epické i významové výstavby. Z knihy Job víme, že Hospodin dovolil Satanovi vyzkoušet si zbožného Joba. Stalo se tak, když se Satan vracel z obhlídky lidí na zemi a pak stanul před Hospodinem, jako před ním stane o nějaké to tisíciletí později Mefistofeles.

Starozákonní Hospodin se ze svého služebníka Joba těší, protože mu „není rovného na zemi“. „Jest muž sprostný, a upřímný, bojící se Boha.“ Satan poté, co „procházel“ a „obcházel“ zemi, přízemně a utilitaristicky předpokládá, že Job je zbožný proto, že se mu to vyplatí, když už se mu na zemi skvěle daří. Hospodin ovšem ví, že Jobova zbožnost je nezištná, a s výzvou souhlasí: „Vztáhni nyní ruku svou a dotkni se všeho, což má, nebude-liť zlořečiti v oči.“

Tak to je, že ten nejlepší je vystaven největším zkouškám, Hospodin Satanovi dovolí sáhnout Jobovi na všechno kromě holého života a Satan se postará, aby Job ztratil dům, pozemky, dobytek, rodinu, všechno. Nakonec i přátele, kteří si myslí, že když Joba stíhají takové rány, musel si to zasloužit. Paralela nemůže být náhodná, tvoří osu celého Fausta až po nanebevzetí Fausta, který sice zemřel, ale jeho duše ne. Mefistofela jistého si úspěchem zaskočí Stvořitel a jeho sbory.

Faustova duše totiž, bezohledně k Mefistofelově smlouvě a navzdory pomoci zajišťované Lemury, bude po smrti těla vynesena do Božího království. Není ztracen, jako nebyl ztracen nezlomný Job, jemuž Stvořitel vrátil vše, co mu Satan vzal. S Faustem je to však mnohem složitější. Zatímco Job se celý život řádně a bohulibě staral o majetek, o stáda a o všechny, kdo mu byli svěřeni, Faust byl nespokojený s pozemským věděním i s vlastním životem, mimo jiné toužil „urvat všechny poklady vědy“.

Duchovní výšiny ho volaly, duši měl citlivou a schopnou naplnit se láskou k lidem, k Bohu i k Markétce, kterou nechal napospas nespravedlivému osudu. Trpěl a prožíval bolestné protikladné touhy po absolutnu, vzhlížel k čisté Pravdě, viděl skryté přetvářky, toužil potkat Ducha světa. Síly, aby se s ním spojil, ve skutečnosti neměl. Mefisto mu sice byl odporný, ale strach v něm nebudil. Těžko si představit v době Goethově člověka vnitřně tak bohatého jako Faust, ještě těžší je představit si ho v době dnešní.

Pro všechno toto vnitřní bohatství, pro hluboké myšlenky, živé city a probuzenou vůli do něj Hospodin vkládal naděje jako do zeleného stromu a důvěru jako ve svého sluhu. A co dělal pokušitel? Neměl už rohy ani kopyto, byl slušně a třeba i elegantně oblečený, měl přehled a občas i vtipná slova. Objevil se v německém folkloru snad právě s legendou o Faustovi, určitě tam byl už koncem šestnáctého století, coby Satan novým dobám dobře přizpůsobený. Vypadá jako pravý opak ďábla biblického, opačné jsou však jen prostředky, kterými se o duši člověka pokouší. Cíl je stejný, i když na rozdíl od biblického Satana Mefistofeles neničí. Nebere statky ani stáda, natož rodinu (Faust je ostatně ani nemá). Mefisto rozhodně dává, meze ho nezajímají. Dává, pomáhá, činí se, pomocníky svolá, neleká se nákladů ani škod. Nač si Faust pomyslí, to také dostane, to Mefisto vybuduje. Pravou kořistí je pro něho lidská duše, tu ničí, na tu se těší, neleká se krajností. Však na tu svou bude Faust pomalu zapomínat.

Goethe správně viděl, prorocky a zasvěceně věděl. Dohlédl do lidských snů a výdobytků budoucích věků, tušil civilizaci technických zázraků a mocenských vášní. Viděl, jak se člověk v blahobytné době žene za tím, co si přeje: mladý a pěkný vzhled, dálné kraje, bezmeznou moc a bohatství. Dokonce „poroučí větru, dešti“ (ten obraz nevynalezl komunistický duch, je v Bibli). Mefisto přemisťuje hory, doly, vody, tvoří utopické stavby a ráje, z Fausta dělá Pána na zemi. A on se tak cítí.

Mefisto má v kapse Faustův podpis krví a takto si ho vede na uzdě, trpělivě vysvětluje, poslouchá, vyhovuje. Ve skutečnosti lže, přetvářka je jeho hlavní rys, velkoryse podstrkuje Faustovi moc, za zády se tomu vysměje. Ví také, že všechny ty technické zázraky nejsou žádné dobro pro lidi, že jsou to ničemnosti povstalé jeho temnou mocí. I umělá lidská bytost se podaří – sen dávný i současný.

To všechno proto, aby Faust konečně zatoužil ten nejkrásnější okamžik zastavit a prohrál tak podle smlouvy. Jediné, co Mefistofeles nemůže ani trochu chápat, natož sdílet, je Markétka, která ho naopak prohlédla hned. Faust přišel o Markétku, ale nevzal mu ji Mefisto, sama dala přednost smrti před jeho mocí. Zatímco Faust se  probudí teprve poté, co dosáhne vrcholu moci a sobectví. Opilý mocí čeká díky za svou libovůli, namlouvá si, že je dobročinný, přivodí však tragédii, smrt Filemóna a Baukis, starých a nesmrtelných, kteří se milovali už za Ovidia.

V prosté co tu stálo kráse
po sta roků, je to tam.

Teprve za surovost vůči „stařečkům“, ze soucitu s Filemónem a Baukis, prokleje Faust Mefista a jeho pomocníky. Svědomí se těžce probouzí, v klíčové scéně vystoupí temná postava, „Starost“, které Faust vyjeví svůj život a své krédo:

Já světem jen se hnal a hnal
chyt za vlasy, co rozkoší se zdálo. […]
Pozemský okruh sdostatek mi znám;
k zásvětí zatarasen výhled mám.
Bloud, kdo tam zírá mžouravými zraky.

Dialog Fausta se Starostí stojí za pozorné čtení, „čím víc má, tím víc je chudší“, konstatuje Starost. A protože: „Po všechen život lidé slepí jsou“, raní Fausta skutečnou slepotou.

Zatímco mu Lemuři za Mefistova netrpělivého pobízení kopou hrob, propadá slepý a pomatený Faust velikášství a vlastním vizím ráje na zemi hlouběji a hlouběji. Ale také altruisticky a ušlechtileji. Oslepl, nebo prohlédl? Mefisto pro sebe zjišťuje, že „všechno pádí ke zkáze“. „Nejvyšší svou chvíli“ Faust prožije, když se ho – podle Mefista – zmocní „klam a mam“. Jeho hrob je mezitím Lemury už vykopán.

Prohlížím si skvostné vydání Fausta s ilustracemi Eugèna Delacroixe, je z roku 1955, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. „Nestalo se to, co mohl Goethe zpodobit jako vidinu, živoucí a plnokrevnou skutečností?“ – čtu v doslovu. Všechno to stavění hrází, přehrad, přelévání a vysoušení vod a další a další nadlidské výkony, které si Goethe představil, přece dvacáté století už zná, i jedenadvacáté. Ale pozor, autor citovaného doslovu nemá na mysli aktuální význam Goethova obrazu plného zla a zkázy: ten je totiž zcenzurován. Citovaná věta pokračuje: „od té doby, kdy Velká říjnová revoluce roku 1917 začala měnit tvářnost světa.“ Tristní scéna se stařečky milujícími se od dob antických připomíná heslo, které zaznívalo proklatě často v dobách velkých vizí a totalitního budování: „Když se kácí les, létají třísky.“ Tak to také bere Mefisto.

„Není naprosto neobvyklé vydávat (první díl) samostatně,“ tak jsme ujištěni. Druhý díl v pečlivě vybaveném vydání z dob totality totiž není, neexistuje. Vždyť: „druhý díl Fausta se dosud vymykal adekvátnímu jevištnímu provedení“, shledává ještě autor doslovu. A vymyká se mu dodnes. Možná se vymyká i vůli k hlubšímu pochopení. A jsou tu další důvody, jež nikdo ani dnes nepopírá: „První díl Fausta tvoří ucelenou dramatickou jednotku.“ Proč je „také mnohem lidovější než jeho druhý díl“, to už věděla jen doba, která zlo „lidem“ zaštítila. A dramatické i andělské vysvobození z něho zcenzurovala.

Téměř 200 let od svého vzniku je Faust aktuální, jak co se týče všemocného a slepého budování, tak pro Goethovy živé představy, myšlenky a umění, pro celou duchovní dimenzi, od které jako bychom utekli. Závěrečné scény nepřinášejí nic samozřejmého, nic předvídatelného, s obecnou mentalitou se míjejí – jako se dříve míjely. Místo cenzury máme dnes pravidla trhu, spěch a povrchnost téměř povinnou. S Faustovou spásou si zpravidla neděláme větší starosti než komunistický cenzor.

Duchových světů vzácný člen
je vyrván z moci zlého:
kdo spěje dál, vždy dále jen,
nám vykoupit lze ho.

Tak zní zpěv andělů, kteří se vznášejí „ve vyšších oblastech“ a nesou, „co je na Faustovi nesmrtelného“. Ve sboru „Královny nebes“, věčného ženství, svatých žen a kajícnic je i Markétka, která se za Fausta přimluvila, protože jeho láska k ní byla skutečná. Mefisto zatím rozhořčeně a otráveně shledává, že teď je on sám „druhý Job“. Silou se s andělskými sbory měřit nemůže, a ne-li on, alespoň čtenář si možná vzpomene, jak se Faustovi ve studovně představil, poté co se z černého pudla proměnil v Hospodinem schváleného pokušitele. Prozradil, že on je „té síly díl, jež chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná“.

Pro cenzory dbající o zájmy rodu mefistofelského je možná v katarzi Goethovy moderní tragédie cosi ještě nepřijatelnějšího než andělé, které ve skutečnosti obecenstvo vnímá spíš esteticky. Rozhodující je totiž okamžik, kdy umírající slepý Faust spatří namísto svého vlastního obrovského panství zemi podobnou ráji, kde bratrsky žijí lidé sobě rovní. Nejvyšší moudrost jim na závěr všech rad řekla (doslova), že „svobodu stejně jako život si zaslouží jen ten, kdo jich každý den dobývá“. Nebo kdo je každý den získává. „Svobodě“ dal Goethe zaznít třikrát, magicky: „Na svobodné zemi se svobodnými lidmi stát“ – „Auf freien Grund mit freiem Volke stehn.“ – Teprve tento obraz, tato myšlenka Fausta uspokojí a on prožije svou „nejvyšší chvíli“. Není to žádná laciná idylka:

Ba tímto smyslem proniknut chci býti,
poslední závěr moudrosti je ten:
jen pak jsi hoden svobody a žití,
když rveš se o ně den co den.
A takto, nebezpečím obepjat,
Hoch, muž a kmet zde bude bojovat…

Celý život ve společnosti ďábla, aby pochopil. Hospodin, který si ho od počátku tolik vážil, asi právě možnost jeho prozření tušil. Mefisto, když zjistí, že mu pohrdaného, podváděného, a přece i pro něho vzácného Fausta odnášejí do věčnosti, přirovná se k Jobovi. Andělé se radují, že

Duchových členů vzácný člen
je vyrván z moci zlého.

Divadelní představení celé hry je skutečně nepředstavitelné, ale rozehrát ji vlastní představivostí, obraz za obrazem, větu po větě a prožívat v představách situace, obrazy, reálné i mytické bytosti, zkoušet, opakovat, přemýšlet, meditovat, vracet se i po letech – je to výzva, umění, zasvěcení.