Prozaická prvotina básnířky (a také architektky a urbanistky) Anny Beaty Háblové (nar. 1983) v sobě spojuje několik tematických rovin a vlastně i několik příběhů. Na první z nich odkazuje už titul Směna. Protagonistka Petra je malířka z Akademie výtvarných umění, která však momentálně pracuje jako pokladní v supermarketu. Už tuhle společenskokritickou rovinu lze považovat za samostatně nosný příběh: Je to artikulace skandální situace v této zemi, kdy se umělci musejí živit za kasou, protože v kulturní oblasti se uživit nedá. Ale nejen to: Autorka dává nahlédnout do prostředí, kde je člověk bez ohledu na vzdělání redukován na strojový výkon a kde se v jednom kuse něco musí (například přerovnávat zboží v regále, když nejsou v obchodě lidé), nebo naopak nesmí (třeba jíst, pít nebo chodit na záchod moc často; i na ty ve skutečném Česku veřejně probírané, ale naštěstí nikdy nezavedené zaměstnanecké plenkové kalhotky dojde). I tak se sem vejde ještě pár dalších sžíravých komentářů na adresu současnosti, v níž je stále patrnější rozdělení i podle toho, že

vystudovat vysokou školu je jako cejch. Ten, kdo nepracuje rukama, kdo něco neobdělává, neřeže, nezašívá, neskládá, je pro místní ulejvák, povaleč, pecivál, lenoch
s. 149.

Další fabulační rovinu představuje zápletka téměř detektivní. V ní jde o jeden záhadně zmizelý Petřin obraz a amatérské pátrání po něm za účasti Petřina bývalého kolegy Adama, který je nejen ztělesněním výtvarníka, jemuž se občas koncepty (umělecké i životní) utrhnou ze řetězu, ale navíc ještě Petřiným bývalým partnerem. Pátrání se prolíná s dotýkáním se ještě ne zcela zacelených jizev a s případovou studií o hranicích protiprávního jednání a umělecké performance, ozvláštněnou téměř karnevalovou scénou s výstřední uměleckou skupinou (snad dokonce sektou?).

Vedlejší linku pak tvoří Petřino sebepochopení jakožto malířky. Protagonistka nejen ve své hlavě stále reflektuje svět malířskýma očima, ale také sebe samotnou jako adeptku vizuálního umění, momentálně však zamrzlou v období tak netvůrčím, jak jen možno. Nebo je snad na pípání kódů něco kreativního?

Třetí a poslední vrstvou jsou vzpomínky. Zde hrají stěžejní roli Petřina dvě hlavní traumata z minulosti: Tragédii v rodině, které nemohla zabránit, ale do smrti na ni přirozeně bude doléhat bez podmíněného modu – nezabránila jsem –, a osud další z bývalých kolegyň na AVU jménem Míša, která skončila hospitalizovaná kvůli nespecifikované duševní nemoci. Na tuto rovinu se nabaluje silná vrstva reminiscencí na akademii, což znamená nejen na společné workshopy v plenéru, studentské klauzurní výstavy a alkoholizované dýchánky, ale hlavně na osobnost profesora z jejich ateliéru, který Petru a ostatní učil, jak se dívat a jak viděné přenést na plátno.

Autorka však zjevně nemá v oblibě otevřené konce, nakonec se všechno nějak (aspoň nějak a aspoň prozatím) vyřeší, záhada ztraceného obrazu je rozluštěna, dojde k závěrečnému tvůrčímu vzmachu a nakonec se rozsekne i ta nedůstojná práce, i když se nesluší prozrazovat jak. Není to půdorys úplně bildungsromanový, ale aspoň autorka Petře dopřeje relativně šťastný konec, po němž se hrdinka posouvá někam jinam. Možná to nemuselo být až tak melodramaticky environmentální, ale to je věc vkusu.

Na jeden život, určovaný zvnějšku nanejvýš rytmem směn ve velkoprodejně, je toho docela dost. Možná i proto Háblová vtiskla své ich-formové vypravěčce hlas, který s takovou barvitostí zvláštně kontrastuje. Jak lze asi u básnířky čekat, je to hlas v něčem básnický. Jednak proto, že ten zmíněný dost košatý a napínavý děj popisuje sice ve zcela precizní chronologii, ale zevnitř, lyrickým monologem, v němž je při každém slově jasné, co je přítomnost a co vzpomínka; jednak pro některé konstrukční prostředky, návratné motivy, jako je anaforické opakování začátků kapitol, v nichž se neustále hledají nová přirovnání pro různé druhy dnů, nebo cyklicky se vracející motivy související s ptáky – a vůbec ne jen v onom zmíněném environmentálním smyslu.

Také je to ovšem hlas zvláštně ztišený, Směna uplývá ukázněně a, řekněme, jemně; Petra není člověk, který by se vyžíval v prudkých emocích nebo i jen břitkém komentování, spíš jako by o tom, co prožívá, vyprávěla s neustále napůl užasle rozšířenýma očima nad tím, co se jí to děje. To není, domnívám se, jen submisivní povahou, kterou autorka postavu vybavila, ale vypovídá to něco o její distanci od světa, o jakési zástěně před časoprostorovým celkem, z nějž k ní dosahují i dost nepříjemné věci, aniž by však text nějak výrazněji pocítil, že ji zraňují.

To, čím přesně je ta zástěna tvořena – vzpomínkami? imaginací? jiným spektrem citlivosti, než mají lidé amúzičtí? –, je nejspíš základní povahokresebnou otázkou, která poskytuje klíč k Petře, a tím i k celému románu.