Až na tři knihy – Ztroskotanec na břehu atlantském Ivana Wernische, Almara téhož a Nevědění Milana Kudery, které zazněly dvakrát – se tituly neopakují. A pestré jsou i žánry, a dokonce jazyky…
Anketu jsme připravili v touze po vzájemném sdílení skvělých knih, po „dávání si tipů“ na čtení a na (nejen) vánoční dárky, neboť v lavinách knižní produkce mohou mnohé skvělé tituly snadno ujít pozornosti. Až na tři knihy – Ztroskotanec na břehu atlantském Ivana Wernische, Almara téhož a Nevědění Milana Kudery, které zazněly dvakrát – se tituly neopakují. A pestré jsou i žánry, a dokonce jazyky…
Básnířka Viktorie Rybáková použila ve své odpovědi krásný novotvar studnovat. Tož studnujmež!
Nejvíc mě letos zasáhla kniha Being You: A New Science of Consciousness od profesora kognitivní a výpočetní neurovědy Anila Setha z Univerzity v Sussexu. Pomohla mi hlouběji pochopit, jak mozek vytváří iluzi „já“, potvrdila moje zjištění ohledně absence svobodné vůle a přepadají mě díky ní častější vytržení z každodennosti. Přívaly úžasu, při nichž mi znovu a znovu dochází, v jak bláznivé situaci se každý člověk nachází a jaký úlet a zázrak je prožívat vědomí.
V posledních letech čtu velmi málo a s těmito anketami mám tím pádem problém, nicméně letos jsem díky kamarádovi Jirkovi Peňásovi, který mne přiměl k účasti na debatě o Houellebecquovi, musel tři čtyři Houellebecquovy knihy přečíst. Nemohu sice tvrdit, že mne jeho romány přímo „zasáhly“ (jak zní vaše anketní otázka), či do mne snad dokonce nějak hlouběji „pronikly“, neboť na prahu šedesátky – tj. po více než třiceti letech psaní a po skoro půlstoletí čtení – se mne dnes knihy maximálně tak letmo dotknou, ale jakýsi lehký petting bych autorovi uznat mohl.
Andreas Malm: How to Blow Up a Pipeline (Learning to Fight in a World on Fire) čili Jak vyhodit do povětří trubky s ropou a plynem. Slušný akademický útok na ty, kdo si myslí, že na trubky se nesahá, nesmí sahat a nebude sahat.
Čtu všelijaké knihy dost namátkově, jak mi přijdou do ruky. Občas sáhnu po nějaké, která mi leží v knihovně již nějakou dobu, a já jsem se k ní dřív nedostal. Tak jsem si letos – mimo jiné – přečetl s mimořádným zájmem minimálně dvě knihy, které mě zaujaly a zasáhly: Ruth Elias: Die Hoffnung erhielt mich am Leben, vzpomínky paní, která přišla do Terezína, přežila Osvětim, kde byla nucena obětovat své narozené dítě, přežila válku a od roku 1949 žila a snad ještě žije v Izraeli. Další knihou je současný román izraelského autora Avrahama B. Jehošuy Milenec, strhující rodinný příběh z dnešního Izraele o soužití Židů a Arabů, bez iluzí a příkras.
První místo pro letošek bere u mě kniha Ó, Jeruzaléme! autorů Larryho Collinse a Dominiqua Lapierra. Vyšla v roce 1972 a stala se hned bestsellerem. Byla i zfilmována. Národ zdecimovaný holocaustem dostane od nově vzniklé OSN zemi, kterou už Židům mimochodem slíbili před čtyřiceti lety. Šest arabských zemí, které ten úzký pruh země obklopují ze všech stran, se dohodne, že nic takového nepřipustí, a zaútočí. Izraelců je v Palestině málo a nemají zbraně. V evropských sběrných táborech se tou dobou tísní statisíce „posledních“ Židů, kteří přežili holocaust, ale nemají kam jít. Většina z nich chce do Palestiny, do (za)slíbené země. Ti, kterým se to přes všechny potíže po odchodu Angličanů z Palestiny podaří, dostanou pušku a během příštích dnů a týdnů jich většina padne v boji. Jsou různé druhy válek, ale boj Židů o vlastní stát na přelomu let 1947/48 je v kontextu toho, co se odehrálo pár let předtím, výjimečný. Je to víc než v jakémkoliv jiném známém případě boj o holou existenci. Pokud chce dnes někdo posuzovat Izrael „standardními“ měřítky evropského humanismu, měl by si najít pár dní k přečtení téhle knížky.
Milan Kundera, Nevědění, nádherný český překlad, dosud jsem to četl v němčině a ruštině, konečně v kouzelné češtině.
Na mě letos nejvíce zapůsobila kniha Bianky Bellové Jezero. Obrazy toxického jezera, třírukého dítěte, bezduchého střílení zvířat na ostrově mě neuvěřitelně zasáhly a zůstanou ve mně myslím dlouho. Strohý jazyk, kterým Bianca Bellová píše, podle mě skvěle navozuje velice specifickou a silnou atmosféru podivné rybářské vesnice a města na břehu jezera. Jako milovnice Márqueze jsem si opravdu přišla na své.
Thomas Mann: Josef a bratří jeho. Příběh Josefa Egyptského, román na biblické téma. Nelze než doporučit. Živý zdroj metafyzického humoru, někdy nebezpečného. Na jistém místě Mann bez obalu prohlašuje, že o určitých (velkých) věcech nelze pojednat bez úsměvu. Jen aby člověk dokázal zpracovat zážitek z takového čtení, musí (alespoň trochu) splňovat některé podmínky. Nestačí slabost pro kvanta reálií, historických, etnografických anebo filosoficko-teologických, hlavně je třeba se nebát odevzdat tempu textu, a nestydět se řehtat.
Nejvíce času jsem strávil a jako čtenáře mě nejvíce rozrušil „román“ Ladislava Selepka Raison d’être. Imaginativně bezbřehé a nevyvážené líčení poutě „teplých mystiků na duchovní stezce“ za neméně fantastickým cílem mysticko-instrumentálního papežství. Jazyk vyprávění a dialogů je tvořen básnickými obrazy či přímo básněmi. Transpozice a persifláže, využívající četných hovorových, filosofických, teologických a kulturně-dějinných diskursů, přímo zarážejí svoji jasnozřivou absurditou, nezaměnitelnou jazykovou bravurou, třeskutou vědoucností a především komikou.
Letos mám nejvíce emocí spojených nepochybně s vydáním českého překladu knihy Sacred knowledge – Posvátné poznání, který vyšel v nakladatelství dybbuk. Autor knihy, William Richards zvaný „Bill“, byl mým mentorem v rámci psychedelického výcviku v Kalifornii v roce 2018 a na překladu jsem spolupracoval. Bill je význačnou osobností renesance psychedelických látek, protože je nejstarším stále praktikujícím průvodcem psychedelickými sezeními v medicínském kontextu. Díky tomu i v knize propojuje historii psychedelik se současností. Bill je také teolog a psycholog v jedné osobě, a tak dalším klenotem knihy je velmi aktuální propojení psychologie s metafyzikou.
Ivan Wernisch – Almara (Druhé město 2021). Kniha ač útlá, vydá za celé sebrané spisy jiných. Čímsi až bolestně blízká a zároveň slastně nedosažitelná jako cesta ztrácející se mezi stromy ve skleněném těžítku z dětství. Tak veskrze uhrančivá, spanilomyslná a buršikosní, že cokoliv bych o ní napsal více, bylo by mrháním slovy.
Oldřich Janota, Pověsti z Božího lesa, Republika Nového měsíce 2019. Myslím, že Oldřich Janota je jeden z nejmenších básníků, jaké čeština měla. Snad už ani ne „básníků“, ale jiná označení jsou ještě nevhodněji masivní. (Jednou z mezních postav knihy je Mufík, nemusí být vždycky jeden a týž.)
Letos mne oslovila kniha Pavla Novotného Zápisky z garsonky. Básnické vyprávění o jednom vynořujícím se životě. Všednost, každodennost, obyčejnost – sršící imaginací. Zneklidňující obrazy úzkosti a tajemství. Dítě uprostřed nesrozumitelných her dospělých. Za barákem začíná svět.
Bylo jich víc, těžko vybrat jednu. Všechny ty knihy ale mají společného jmenovatele: myšlenku a vlastní výraz. Něco říkají, a říkají to po svém. V próze domácí Co je ti do toho Hany Lundiakové, v próze překladové Smrt je dřina Chálida Chalífy. V non-fikci Kristýna Bernardová s monografií Nacismus versus okultismus v protektorátu. V komiksu Potápěč Jeffa Lemirea. V literatuře pro děti a mládež Kabát a kabelka Marky Míkové a Galiny Miklínové. V poezii Jurij Zavadskij sbírkou Svobodný člověk se nenarodil. A vzal bych to klidně ještě dvakrát třikrát dokola.
V kategorii sportovních biografií, v Tvaru hodně opomíjených, kniha Milana Hanuše Živý mýtus Roger Federer. Z rukopisů, které jsem musel přečíst, sbírka povídek Viktora Špačka Čistý, skromný život, vyjde na jaře. V kategorii návraty Citadela Antoina de Saint-Exupéryho a Duna Franka Herberta – byl to hodně pouštní rok. A z tzv. „současné produkce“ třeba Období hurikánů od Fernandy Melchorové.
Při jarním lockdownu půjčil jsem si vše česky vydaného od Michela Houellebecqa a přečetl jako jednu knihu. Jsem rád, že neumím francouzsky, poněvadž bych to ještě musel číst i v originále. Jsem rád, že nemám bonapartskou moc, jinak bych přinutil třebas členy evropské komise společně s poslanci evropského parlamentu k mnohadennímu, nepřetržitému a hlasitému předčítání jeho díla, zakončenému veřejným chcaním do volebních uren při zpěvu ódy na radost. Vše přenášeno všemi audiovizuálními médii – čum a poslech pod dohledem ozbrojených složek pro občany eu povinný. Jsem rád, že to mám za sebou.
Jednoznačně sebrané texty Jana. Jana Nováka v knize Labutí sádlo. Ojedinělý básnický úkaz, který se vzpírá jakékoli kategorizaci a na čtenářskou percepci klade obrovské nároky. Ovšem tomu, kdo mu dá čas, komu se otevře, je následně odměněn oduševnělým a zcela jedinečným světem, který nemá v české poezii srovnání. Elitní, nekompromisní mužná poezie pouze pro vyvolené, poetika postrádající jakýkoli sentiment, pěnu dní, kýčovou lyriku nebo naivní spiritualitu. Posunul hranice poezie za její horizont.
Kniha, která mě letos nejvíc zasáhla? Byla to bezpochyby kniha Beatrice Landovské Nikdy není pozdě na šťastné dětství. Nejen tím, že jsem prožíval dětství ve stejné době jako autorka, kdy život ve lži nějakým způsobem poznamenával i svět dětí, především jejich vztah k sobě samým. Ale hlavně tím, s jak vtipným nadhledem se autorka vypořádala s traumaty rodiny poznamenané komplikovanými osobnostmi rodičů na vrcholu slávy i po pádu na dno politické nemilosti. Znáte ten pocit, že se smějete, až vás z toho mrazí?
Když jsem se trochu prospal, vyhnala mě zvědavost na obhlídku předešlého dne dobytého zákopu. Dno pokrývaly hory proviantu, munice, zbraní, dopisů a novin. Z rozstříleného trámoví trčel přiskřípnutý trup. Měl uraženou hlavu a krk a z načervenale černého masa zářily bílé chrupavky. Vedle ležel na zádech mladíček, skelné oči ztuhlé a pěsti zaťaté, jako by mířil… Ernst Jünger: V bouřích ocele. Deníkové zápisky z 1. světové války. Proti tomu jsou beletrizovaná utrpeníčka autorek a autorů z roku 2021 jenom nicotná chvástavá slova.
Dlouho jsem přemýšlela, kterou z mnoha knih, které jsem mohla v jedné z karantén přečíst, vybrat. Času byla spousta, tak by to měl být nějaký moudrý a rozsáhlý román. K mému překvapení mi ale při kontrole knihovny došlo, že nejvíc mě letos ovlivnila kniha obsahující jen pár vět. Navíc je považována za knihu pro děti, i když já ji tak nevnímám: Chlapec, krtek, liška a kůň od Charlieho Mackese. Je to kniha o laskavosti a naději. Je plná takové moudrosti, že ji mám vždy po ruce, a když mi není nejlépe, nalistuju jakoukoliv stránku a najdu tam něco, co mi dodá energii. Někdy klidnou, jindy radostnou, sem tam mě překvapí, ale vždy jen příjemně. A co víc si v dnešním světě přát.
Nina Špitálníková: Svědectví o životě v KLDR (NLN). Sedm příběhů lidí, kterým se podařilo utéct z KLDR, lidí různého věku a postavení. Velmi citlivě nahráno. Autorka se dokázala přes jednotlivé osudy dostat k severokorejské každodennosti. Není to kniha ideologická, ale možná právě o to víc děsivá. Ale především vnímavá.
Letos mě nejvíce zaujala monumentální monografie Petra Čorneje Jan Žižka z roku 2019, a to nejen krajní faktografickou napěchovaností, ale i (a hlavně) tím, že ve mně po více než půlstoletí oživovala dětství, kdy jsem mezi pátou a sedmou třídou základní školy zhltal takřka celého Jiráska a s dětskou naivitou miloval husity.
Mou knihou roku je Almara Ivana Wernische.
Jednoznačně dlouho očekávaná druhá kniha prozaika Karla Kuny Agentura. Jde o sbírku volně stojících, ale vzájemně komunikujících povídek popisujících civilní situace: nástup do zaměstnání, nenápadnou chvíli vnitřního rozpadu dvojice, jízdu autobusem, vstup do svého bývalého pokoje v bytě rodičů… Schopnost nahlédnout situaci z více perspektiv a netriviální smysl pro humor však vytváří z všedních scén malá antická dramata, odehrávající se v gravitačním poli neuchopitelné mystické Agentury. Prožité, poctivé, přesné.
Alexandr Mitrofanov: Mrazík s pendrekem v ruce. Proč je současné Rusko takové a proč nemůže být jiné (Prostor). Autor se snaží najít odpovědi na otázky z podtitulu. Proč to hodně temné a tragické je z ruské paměti vytěsňováno, proč jsou „mýty“ důležitější než fakta? Už filosof Čaadajev napsal, že Rusko je mezera v paměti, a autor tuto parolu verifikuje i s pomocí ruské literatury a filmů. Není to žádný vygrantovaný kompilát nebo narcistní mudrování, ale osobní pohled, založený na zkušenostech a ruských kořenech.
Cestovní zpráva čarodějova učně. Letos ten dávný spisek Miloslava Nevrlého vyšel znovu společně s autorovými vzpomínkami Zašlá chuť morušek. Cestovní zpráva o putování východoslovenskou krajinou se znalcem hmyzu Marcelem Safírem je vlastně zprávou o tajemství přírody. „Všiml jste si přece, chlapečku, že stačí dát něčemu pouhé jméno, abyste měl dojem, že tajemství a zázrak mizí? Že vy sám tím povyrůstáte? Jednou možná poznáte, jak zdánlivý a snadný je takový růst,“ říká tu čaroděj Safír svému učni.
Letos mě nejvíc zaujala kniha známého českého právníka, advokáta Aleše Rozehnala. Už název Kdo rozváže pás Orionu napovídá, že o právu nebude. Otázku, zda umí rozvázat Orionův pás, totiž položil Bůh Jobovi, aby mu ukázal jeho místo v uspořádání světa. A tak vás příběh provede pražským světem, jeho památkami, ale v mystických souvislostech, navíc propojených s novými, ale i zapomenutými matematickými či fyzikálními principy. V knize nic není vymyšleno. Takže můžete s knihou v ruce třeba během adventu vyrazit do centra Prahy a město vám vyjeví neuvěřitelně krásná tajemství, o kterých jste dosud neměli ani potuchy…
Znamení neznámého – devět rozhovorů o spiritualitě a víře s různorodými a mně velmi milými osobnostmi. Ke knize jsem se dostala v den, kdy jsem jela ze Znojma domů. Ve znojemském klášteře jsem v období dospívání trávila skoro každé prázdniny. Byl to intenzivní čas bytí s Bohem. Od té doby jsem na cestě od něj a tahle kniha mi pomohla uvědomit si – rozpomenout se – že jsem na cestě od něj, a přesto s ním.
O umění, zjednodušeně řečeno se jmenuje ta kniha, u které jsem si po dvou stránkách řekl, že bych si ji měl přečíst ještě jednou, ale v tom okamžiku jsem se zarazil: A co kdybych to četl jako podruhé hned teď? Ty první dvě stránky bych mohl přeskočit, protože si je ještě pamatuji, potom jsem se zastyděl.
Pavla Büchlera jsem potkal na konci sedmdesátých let, přijel do Brna a v ateliéru na Kotlářské vyndal z tašky pečlivě zabalený balíček a požádal mě o lopatku. Hned jsem poznal, že o něco jde. Na protistátní akci to nevypadalo, to by si přivezl vlastní lopatku a neptal se mě, kde by si ten balíček mohl zakopat. Poradil jsem mu Lužánky, sedával tam tehdy ještě básník Skácel s notýskem, ale myslím, že se nepotkali.
Kniha, kterou jsem si chtěl přečíst hned napoprvé dvakrát, je plná myšlenek dvou postarších pánů. Karel Kahoun se obvykle ptá a Pavel Büchler obvykle odpovídá, ale někdy je to naopak, a někdy ani tak. Jsou to oba umělci a z toho pramení okruh problémů.
V čele: „Co je to umění? Dá se to učit, když nevíme, co to je? A co tedy vlastně učíme?“
Přes: „To by uměl každý, ale nikdo to nedělá.“
Až po: „Každý, kdo chytí rybu, nemusí být ještě rybář.“
Jak vyplývá z předešlého textu, kniha není primárně určena čtenářům, kteří touží po dobrodružství nebo lásce.
Je to kniha o smyslu umění.
Texty jsou prokládány dokumenty (fotografie prací Pavla Büchlera), které doplňují text a navazují na něj. Před námi se tak objeví myšlení, které se v Česku málokdy vyskytne. Navíc není vůbec zatíženo kurátorskými frázemi, které často tak znesnadňují obyčejné pochopení jakéhokoliv díla, že je lepší je pomíjet.
Abych nedopadl podobně, končím. Vždycky je lepší knihu přečíst než o ní číst a stejně tak se vyplatí nečíst o obraze, ale dívat se na něj.
Viktor Karlík: Literatura. Knižní soubor reprodukcí autorových plastik a objektů na téma literatura. Viktor Karlík umí číst a přitom vidět. Obdivuhodná pregnantnost humoru a vážného nároku na podstatu sdělovaného. Obdivuhodná interpretační nápaditost, která často chybí pedagogům a literárním teoretikům. Představit Koláře, Becketta, Hanče, Jirouse nebo Nietzscheho pomocí Karlíkova objektu či plastiky může docela pravděpodobně znamenat víc než četba leckteré učebnice literatury.
Karel Šebek, Petr Král: Místo hvězdy kominík (korespondence, zápisy snů ze šedesátých let). Ryze soukromá korespondence z let 1963–1968, spontánně zrozený, citlivým zásahem editorovým vypravený „román v dopisech“, svědectví, v němž autoři více než dvacetiletí vedou často i sofistikované řeči o poesii, o době, o živém surrealismu, o přátelích a idolech, pitkách, výstřelcích, o destrukci, sebedestrukci či konstrukci radostných chvil, o erotice – prostě o životě žitém denně a zároveň cestou introspekce žitém v mysli a básnické představě, o vlastním životě naší mysli v našem životě… A že to není (jenom) sranda: „Všechno, co říkám, je totiž spíše karikatura toho, co bych opravdu chtěl říct, jednám jaksi proti sobě, je něco ve mně, čemu pořád nerozumím, a k čemu hledám klíč, abych se s tím vyrovnal a poslal do prdele, a pořád ne a ne se k tomu dohrabat,“ píše adept na démona Karel Šebek. Bonus: zasvěcený a vstřícně kritický doslov Wandy Heinrichové.
Gloria. – Napsat nesentimentální vánoční příběh, zasvětit ho vlaštovce v současném světě a nechat čtenáře prožít silnou emoci paralelně s postavami až v posledních třech větách neumí každý. Timothée de Fombelle ano. A překladatelka Drahoslava Janderová mu poskytuje skvělé služby. (Timothée de Fombelle: Gloria. Z francouzského originálu Quelqu’un m’attend derrière la neige přeložila Drahoslava Janderová. Ilustrace Stanislav Setinský. Baobab, Praha 2021.)
Knihou roku 2021 pro mě není ani poezie, ani próza, ale non-fiction: Stát v rozkladu od kolektivu vynikajících autorek a autorů (J. Bělíček, A. Rychlíková, P. Šplíchal, S. Uhlová). Jde o reportážní formou podaný přehled těch oblastí naší společnosti, které jsou dlouhodobě přehlíženy natolik, až kolabují: zdravotnictví, školství, sociální systém, kultura. Současná zdravotní krize tyto problémy odhalila až na kořeny, a právě na ně se tato kniha zaměřuje. Velmi důležité, byť neradostné čtení.
Letos mě hodně zaujala kniha Novinářem v Číně s podtitulem Co jsem to proboha udělal od Tomáše Etzlera. Jakožto novináře mě knihy od žurnalistů baví a fascinují a obdivuji, jakým způsobem Tomáš Etzler své první roky působení zpravodaje ČT v Číně prezentuje. V knížce najdete vhled do zákulisí novinařiny, pohled na život v Číně, příběhy jednotlivých lidí, ale také pochybnosti samotného autora o svém počínání, práci i rozhodnutí odejít z prestižního postu v CNN a přesunout se do Číny. A pokud chcete něco odlehčenějšího, doporučuju knížku cestovatelky Lucie Kutrové 151 po evropských stezkách. Navazuje na prvotinu 151 Pacifickou hřebenovkou. Při čtení máte chuť vzít pohorky, batoh a okamžitě začít chodit po horách.
Na prvním místě: Jan Grabec – Tajná řeč chodců. Sbírka sice vyšla už loni, ale já na ni chci upozornit. Zdá se mi, že současná česká poezie „mileniálů“ postrádá obraznost, básně mladých autorů jsou mnohdy jen nepříliš invenčním popisem bezprostřední zkušenosti. Zato Grabec, náležející rovněž k mladé generaci, je vizionář. Má vlastní, neotřelé vidění skutečnosti, a zároveň ve své poezii komentuje současný svět. Revoltuje proti němu nikoli proklamacemi, ale za pomoci snění a imaginace. Dále mne zaujaly tři knihy autorů surrealistického okruhu: František Dryje – Neutečeš, vole!; Jan Richter – Kapitoly a Roman Telerovský – Šupinami a umělým chrupem. Každý z uvedených básníků má svůj osobitý přístup k poezii, obraznosti i jazyku, ale jedno mají společné: pojetí poezie jako noetiky. Taková poezie se vydává na průzkum neznámých hlubin světa i vlastní osobnosti. To považuji za nesmírně důležité. Na závěr jmenuji olbřímí, neskutečnou knihu Petra Motýla – Šatna a klášter. Motýl jako prozaik je český Pelevin i Balzac. Je to spisovatel, nikoli jen výrobce literatury. V jeho víc než tisícistránkové knize o roce na hřbitově je všechno. Je to kniha-prostor, do které se lze opakovaně nořit, potkávat v ní celý svět, zakoušet posvátný i profánní čas. Je to suma života i nezřízená, poťouchlá radost z vyprávění. Především ale zažívání všemožných epifanií, i když je většina z nich utopena v rumu.
Ivan Wernisch: Ztroskotanec na břehu atlantském. Prý brikoláž, říká autor na zadní straně obálky. Nastuduju si definici brikoláže podle Lévi-Strausse. Jo, brikoláž: Použij, co máš. Vysoce stylizované básnické texty vedle spotřebních listů ze školních čítanek. A k tomu výstižné úryvky z pokleslých románů, které neexistují. To už se komplikuje. Tato „pečlivá brikoláž“ funguje jako vzorkovník rozpoznaných literárních struktur. Upozorňuje mě na to, že bez kontextu nelze psát, číst, ani se zasmát.
Z letošní četby mě nejvíc zaujala kniha, v níž se mimo jiné píše: „Tu řekl Hospodin Jákobovi: ,Navrať se do země svých otců a do svého rodiště; já budu s tebou.‘ “ Na podrobné studium některých knih není nikdy pozdě. Je fakt, že tahle byla vydána o trochu dřív než v roce 2021… Z produkce tohoto roku u mě vyhrál Ztroskotanec na břehu atlantském (nakladatelství Malvern) od Ivana Wernische, básníka nad jiné milého nejen mně, ale i mně nejmilejším. Což podtrhuje onen atlantský břeh i slovo brikoláž…
Letos cítím zvýšenou potřebu psychohygieny a řeším to dadaisticky: nahodile otevřu výbor z básní Jana Skácela Kdo učil mlčet kámen a přečtu si strofu, na kterou mi padne zrak. Funguje to skvěle. Pokaždé. „A kde se vzala tu se vzala / stařenka smrt se přištrachala / s hliněným džbánem / svěží vody.“
Čtvrtá sbírka Petra Čichoně Borderline Frau, která obsahuje gramodesku s devíti zhudebněnými básněmi, jež tento bytostně temný lyrik za doprovodu loutny deklamuje svým hlubokým hlasem krom češtiny i v hebrejštině či italštině (v knize jsou překlady do jedenácti jazyků včetně klínového písma). Úžasná poezie v pravém slova smyslu, většinou ve vázaném verši. Leitmotiv znepokojující Lilith, pramáti šílených žen, prostupuje celou knihou. Pro mě nejlepší česká sbírka poezie za letošní rok.
Pro radost čtu ke své neradosti méně, než bych si představovala, a o to víc mám radost z knihy, která mě potěší. Letos mi kolega doporučil román arménské spisovatelky Narine Abgarjanové Tři jablka spadlá z nebe – a potěšil mě. Kniha je to krásná, milá a plná lidskosti, protkaná pověstmi a ovoněná spoustou určitě chutných arménských jídel. Osudy stárnoucích obyvatel zapomenuté vísky kdesi v arménských horách jsou sice bolestné a nezáviděníhodné, ale optimismus a naděje, které z knihy i jejích hrdinů vyzařují, mě moc povzbudily.
Nevím, jestli můj výběr odpovídá anketě, nejspíš má mapovat knihy, které tento rok vyšly, což není případ povídky, která mě zasáhla, a hodně, navíc nejsem schopná napsat přesný údaj. Slyšela jsem tu povídku na Vltavě, když jsem jela autem do OBI. Asi před měsícem a půl? Pochopitelně jsem ji hledala na webu Vltavy, ale našla jsem jen údaj, že byla v souboru, který zmizel. Je to povídka: Ilse Aichingerová, „Herodes“. Patří myslím do souboru jejích povídek z let 1960–68. Četba byla v překladu Jitky Bodlákové, snad si to pamatuji dobře.
Na začátku roku jsem si užila vánoční dárky jako například Města od Michala Ajvaze, Ženu v polární noci Christiane Ritter, na obdobné téma také Labyrint z ledu od Buddyho Levyho. Velmi mne nadchla sbírka Don Čičo má v klopě orchidej od Ivana Wernische, kterou jsem si nadělila, a knížka Boží trouba – kázání Sváti Karáska jsou krásná! Pak mne ovšem oslovil Michal Plzák z vydavatelství Kalich a začali jsme pracovat na knize Pro smrt uděláno, takže nastal půlrok, kdy jsem četla prakticky jen samou „smrtonosnou“ literaturu: Dějiny smrti od Philippa Arièse, knihy kolem hospicového hnutí, nejrůznější práce i básně týkající se lidské konečnosti, například J. H. Krchovského. Půl roku byla smrt všude kolem mne, ale spolu s ní se komplementárně zjevoval i život: mohu doporučit knihu Petra Hrušky V závalu.
Letos mě nejvíce zaujala kniha Marieke Lucas Rijneveld S večerem přichází tma (Argo). V románu je mistrně zachycena atmosféra dospívání velmi citlivé, zvědavé a úzkostné dívky, která objevuje svět, svoje tělo, sexualitu a nitro. Hraje podivné hry sama se sebou, jež nejspíš mnozí z nás provozovali taky. Dobytek a násilí, matka, která nejí, ropuchy v kapsách a pokusy s nimi, problémy s vylučováním, sourozenecká blízkost i vzdálenost a stín tragické smrti jejího bratra – to všem Rijneveld popisuje s takovou plastičností, že na knihu jen tak nezapomenete.
Antonín Bartušek: Odvrácená strana zítřka (dybbuk, 2021). Výbor z díla relativně neznámého kunsthistorika, překladatele a „básníka spirituálního směřování“ Antonína Bartuška (1921–1974). Básně vybral, uspořádal, edičně ošetřil a doslovem opatřil Michal Jareš. Připomíná, že „moderní poezie si zde podává ruku s tradicí halasovskou, tedy typicky českou tradicí nemelickou, vrzavou a skřípající“. Bartušek je básník neokázalé intenzity. Jeho verše mne uhranuly jako světelný paprsek z odvrácené strany včerejška. Není tam všechno navěky ustaveno!
Jakmile je v anketě slovo nejvíc nebo nejlepší, vyvolává to nervózní svrbění. Na druhé straně takové věci lidi nejvíc zajímají, a proto: Zásahem do živého je výbor z díla slovinské básnířky Maji Vidmar nazvaný Jak se zamiluješ (vyd. Protimluv), který přeložila Lenka Kuhar Daňhelová. Děsivě dobrá věc! Tělesnost akutní i v souvislostech reflektovaná, v textech, které se míhají nad jiskrnými pointami jako vlaštovky nad hladinou. Vidmar trefuje lásku převlečenou do vášně i do strachu. Portrétuje ji prapodivně kondenzovanou v rodinách. Vzývá lásku samu. A nebojte. Nic malebného.
Osvěžením pro mne letos byla mj. útlá sbírka Jiřího Štolby Pod křídly pterodaktyla (výbor z textů 1980–2020). Nenásilně sevřené básničky mě baví subtilní poetikou důvěrně známou z let, kdy poezie žila hlavně v samizdatech, zatímco po oficiálních stránkách socialistického tisku se proháněla písmenka sešikována pod jinačími pasáky literatury. Nenápadné zrnko nefalšované estetiky křehce, a přece nezničitelně vzdorovalo vypaseným nánosům povrchnosti a se smíšenými pocity se učím vstřebat, že jde o vždy již aktuální jev.
Díky starosti o roční miminko jsem se dostala akorát k populárně naučným publikacím o zrání nervové soustavy. V knihovně tak na mne čeká kniha Geografie „okrajem“ (Osman, Pospíšilová, 2019), která zkoumá časoprostorovou zkušenost lidí v její rozmanitosti. Stejně tak se těším na Noc, v níž se pořádají medvědí hony na zajíce, výklad o vztahu jazykového humoru k filosofii. Předpokládám, že bude stejně zábavný jako dialektické přednášky autora, docenta filosofie a religionistiky Vojtěcha Kolmana.
V letošním roce mě nejvíce zasáhla kniha Milana Kundery Nevědění. Znovu mě donutila přemýšlet, co je pro mě domov. Kdysi jsem si myslela, že jsou to blízcí lidé, jazyk, místo. Musela jsem uznat, že moje uvažování bylo docela povrchní, obranné mechanismy mi nedovolily věc více studnovat. Na knize není zajímavý příběh, ale pocit prázdnoty, který postavy dosvědčují. Nikoho nemůžeme znát, odnikud utéct, smysl se ztrácí za kulisami touhy. A je vlastně docela osvobozující číst si o tom a knihu zavřít a znovu nevědět. Krutost nevědění.
Nakonec ze všech knih, které se letos kupily na mém nočním stole, zvítězila trilogie Yuvala Noaha Harariho Sapiens: Stručné dějiny lidstva, Homo deus: Stručné dějiny zítřka a 21 lekcí pro 21. století. Člověk ve věku zvětšujícího se chaosu…
Noble, Ivana; Širka, Zdenko (eds.): Kdo je člověk? Teologická antropologie ekumenicky. Praha: Karolinum 2021. První část knihy odpovídá na otázku „Jak je člověk?“, tedy jak bydlí ve vztazích, řeči, příbězích, symbolech a rituálech, co je tedy kontextem jeho existence a jak je tím utvářen. Druhá ukazuje „Kdy je člověk člověkem?“, obrazem a podobou Boží, jak se realizuje v čase a prostoru, jak utváří krajinu a společnost a jak tuto svoji přítomnost reflektuje. Teologická antropologie se zde potkává s christologií i trinitrátní teologií.
Václavu Bělohradskému vyšla v podzimních dnech kniha Čas pléthokracie. Shrnuje v ní své myšlení posledních let o vztahu liberální demokracie a antropocénu, doby, kdy se člověk vydal na cestu ničení vlastní planety a kterou začíná charakterizovat apokalyptický tón. A zároveň se zde vrací k tématu legality a legitimity, které poprvé otevřel už na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. O ničem důležitějším se dnes psát nedá a pronikavějšího filosofa, který by se těmito tématy zabýval, u nás nemáme.
Dá rozum, že nejraději mám knihy vlastní. Co si nenapíšu, to nemám. Ovšem čtenářsky v tomto pozoruhodném roce jsem se pobavil příběhy od Rosy Liksom v knize BamaLama. Inu…
Patrik Hartl: Prvok, Šampón, Tečka a Karel. Potřeboval jsem něco uvolněně svěžího a dobře mi to padlo…
Judith Vanistendael: David, ženy a smrt (David, les femmes et la mort, 2012). Titul komiksu belgické autorky nezastírá, oč půjde. Četla jsem ho v angličtině a anglický titul to ještě upřesňuje: When David Lost His Voice – Když David ztratil hlas. Titulní postavě je hned v úvodní scéně diagnostikovaná rakovina hrtanu a jak se dá čekat, na konci knihy zemře. Smrt je tu syrová, krutá, nepřikrášlená, autorka se nám nesnaží podsouvat nějaká vysvětlení, jaký to má vyšší smysl.
Přestože je to příběh hodně smutný, je zároveň skoro až povzbudivý, protože jeho hlavním tématem je láska, soucit, odvaha. A přes těžké téma není ani trochu melodramatický či sentimentální, čehož se člověk v podobných případech vždycky trochu obává. David má se „svými“ ženami hezké a přímé vztahy – s druhou ženou, se svými dcerami z obou manželství, se svou malou vnučkou. Jednotlivé kapitoly, pojmenované podle hlavních postav, ukazují, jak se s novou situací každá z nich jinak vyrovnává, jak prožívají a zvládají svůj zármutek.
Autorka skvěle pracuje s komiksovým jazykem, promyšleným zacházením s rytmem dosahuje silných emocí. V němých scénách, často rozložených přes několik stránek, se čtenář v pomalém tempu panel po panelu noří do pocitů postav. Někdy je lepší mlčet než mluvit. Takový je třeba začátek poslední kapitoly, kdy jde za Davidem jeho žena s dcerou na návštěvu do nemocnice. Jdou zimním městem, blíží se k nemocnici, stoupají po schodech, procházejí chodbou a několika dveřmi, míjejí doktora a sestru, dezinfikují si ruce a oblékají návleky, až po deseti stranách nakonec stojí na prahu jeho pokoje a i v nás se nahromadil jejich strach a napětí. David ale zrovna spí, takže si jdou místo návštěvy zatím něco dát do nemocničního bufetu a zpoza okna na ně kouká malá červenka…
Kresba je živá, jednoduchá, místy až skicovitá. Je vidět, jak si Judith Vanistendael užívá hry akvarelových barev a také svobody zacházet s prostorem knihy uvolněně. Střídá velikost panelů a jejich rozložení, občas vkládá celostránky i dvoustránkové obrázky, vše tak, aby to co nejlíp sloužilo vyprávění.
V poslední době se mi stává, že když si konečně po dlouhém rozmýšlení koupím nějaký cizí komiks v originále, brzy poté vyjde i česky. Byla bych ráda, kdyby tohle byl také ten případ.
A přiveď zpět naše roztroušené od Františka R. Krause. Na rozdíl od novodobých sériově produkovaných efektních příběhů s tematikou šoa přináší autentické svědectví neprávem pozapomenutého českého autora.
Velkou radost mi letos udělala kniha Miloslava Topinky Vedle mne jste všichni jenom básníci / Zlomky a skici k Jeanu Arthurovi Rimbaudovi. Díky této knize čtenář více pronikne do druhé stránky Rimbaudovy osobnosti, respektive do části jeho života, která následovala po té „básnické“, ukončené roku 1875. Oceňuji, že ve velmi detailním popisu jeho obchodních cest po Africe kombinovaným s vhledy do Rimbaudovy složité nátury, která ve své podstatě zůstává stejná u Rimbauda básníka i obchodníka, se snoubí čtivost a hluboká znalost tématu.
Rok je 294 kachliček, kachličky jsou ve snu mluvit s P. K., sen jsou řada dějin států a piano – v bílé krajině na ně napodobit zvuk zvonů. Druhá verze se rozrostla a kniha tím zeštíhlela. Míč v parku je ve vzduchu už desítky let a ten, kdo jej hodil, by byl hrdý, kdyby napsal stranu 29. Po dvou knihách: žena, děti, třetí kniha. Henry poprvé lyrickým subjektem. Roger servíruje. Caruso je v úniku, růžoví králíčci mávají, Pavarotti dává šach, Boris má vši. Míč stále stoupá. Děkuju ti moc, Martine! Martin Švanda: Arvův klavír, 2021.
Asi nejhlouběji se do mě letos zažrala autobiografická kniha Svolení od francouzské autorky Vanessy Springora. Mrazivě zpracovaný popis milostného vztahu čtrnáctileté studentky a slavného spisovatele na prahu padesátky nabízí současně vhled do mnoha hierarchií moci, jaké ve společnosti panovaly a panují. Muži mají navrch nad ženami, sláva chrání, umělci je přiznáván status zvláštní nedotknutelnosti. To vše vytvořilo okolnosti pro to, že i nepřípustné mohlo být tolerované.
Letos mě nejvíc zasáhly všechny možné atlasy ptáků, protože jsem začal pozorovat ptactvo.
A z knih, co letos vyšly, to byl román Pravomil od Petra Stančíka, protože mě vtáhnul svou atmosférou. Počtení i počteníčko od Karla Čapka, protože konečně někdo dal dohromady výběr z jeho sloupků a fejetonů, kniha Bláhové psaní, texty z pozůstalosti Filipa Topola, protože se mi doplnil obraz mého hrdiny z doby dospívání, a vzpomínky Woodyho Allena Mimochodem, protože se mi doplnil obraz mého hrdiny z doby dospělosti.
Johanna Sinisalo: Jádro slunce (Odeon). Finskou dystopii, která u nás vyšla už v roce 2015, jsem četla až na počátku letošního roku a byla pro mě skutečně silným zážitkem. Johanna Sinisalo zachytila témata vyvěrající z kolektivního nevědomí a v nich mnohé z toho, čím se ve svých úvahách zabývám i já.
Brilantně vystavěný příběh o totalitní společnosti, která pro zdánlivě všeobecné dobro dovede lidství k jeho karikatuře, nese řadu děsivých paralel s aktuální plíživou ztrátou svobod.
Johanna Sinisalo vynesla bravurním způsobem skrytě přítomné tendence k totalitnímu zneužití narativu: „Hlavně přežít a mít se dobře.“ Autorka nás nutí ke kladení si otázek, které jsou tolik aktuální v dnešní době. Nakolik může být ospravedlňující odejmutí demokratické volby, nucení k poslušnosti, zastrašování a legalizované zásahy do tělesné integrity občanů, aby se nezvrhly v despotický systém, který dál podpoří vládní propaganda, všudypřítomné sledování a internace nepohodlné části společnosti? Proč jsme tak náchylní, až křehcí ke ztrátě svobod a zmatení ve schopnosti vymezení samotného lidství?
Příběh není jen klasickým orwellovským popisem totality. Materialistické vyprázdnění hodnot autorka konfrontuje s vnitřním růstem hlavní hrdinky, založeném na porozumění vlastní minulosti a na duchovních prožitcích, které rozbíjejí představu o pevných hranicích našeho těla. Román vrací do hry odvěká duchovní poselství a literárně vyzrálou formou nepřímo odpovídá na vznesené otázky. Hodnoty nejsou jen kulturní konstrukty. Můžeme je cítit. Naše těla jsou evolučně přizpůsobená vnímat lásku stejně tak jako kvalitu duše druhého člověka a propojení s druhými a světem, jak o tom svědčí mystické tradice, jsou jádrem našeho bytí. A tak nám román v časech, které přicházejí, připomíná, že pro udržení svobody vnější je na nás na každém kultivovat především svobodu vnitřní.
S. d. Ch.: Skutečné zrání, Rubato, 2020. „V hlavním městě, které neleží na svém pravém místě v rovné krajině u největší řeky, se vláda věcí vrací do rukou lidu, ale moc nikoliv. Jednou bude pozorovatel stát nad kusem téhle historie jako nad rozlitým, na hnis i trochu té krve vydojeným mlékem, ale teď se potácí na jejím okraji jako pokurvený anděl plný naděje.“ Takhle to celé začíná: Pozorovatelova cesta po krajině Čech, historie i té vnitřní, lepší knihu jsem letos nezažila.
Pierre Derlon: Okultní tradice cikánů. Příběh o vymírání a předávání tradice, v němž pableskuje poezie „plná ohně, slunce a života“.
Charles Duits: La Seule Femme vraiment noire (Jediná opravdu černá žena). Posmrtně vydaný erosofický testament výjimečného spisovatele, psaný pod diktátem svrchované bohyně Isis, který se možná stane jednou z nejdůležitějších knih minulého století. Není to pouhý průvodce po neznámu, ale přímo ko(s)mický vír.
Charles Eisenstein: Krásnější svět je možný, naše srdce to ví. Příšerně americká, ale díky tomu široce přístupná a přitom upřímná a nikoli banálně útěšná kniha o tom, že změna je možná… a že malé změny mívají největší smysl…
Alois Mikulka: Cirkus mondó. Jarmark všehochuti, Záznamy z aukcí a chimér a další takřka neznámé ineditní Mikulkovy knížky obrázků a poezie, protože, jak píše Wernisch: Mikulka je pašák, Mikulka je Mikulka!
Donald Winnicott: Hraní a realita. Britský dětský psychoanalytik a jeho základní soubor textů, vzniklých na základě pozorování a prací s dvojicí matka–dítě. Kdyby nic jiného, tak snad lze čtenáře Tvaru nalákat větou: „Zjišťujeme, že jednotlivci buď žijí tvůrčím způsobem a mají pocit, že život stojí za to, aby ho žili, anebo nejsou schopni žít tvořivě a o hodnotě života pochybují.“ Autor se ve své práci pokouší prokázat, jak schopnost hrát si, být živý a tvořivý souvisí s charakterem a kvalitou vztahu dítěte a pečující osoby.
Je to ten styl rozhodování, jako vyjmenuj svých pět nejvíc lovely básníků plus aspoň pět básnířek, na které si vzpomeneš. Ani dospat jsem nemohl a hlavou se mi honily Hvězdy jedna po druhé hasnou od Romana Szpuka, první překlad německé sbírky Fantasmagoriana a Topos lesa v americké literatuře Michala Peprníka (četl až letos). Vyhrál to však u mě detroitský podivín Thomas Ligotti a jeho Písně mrtvého snivce: pro jeho bohatý jazyk, nad kterým i čeština nabírá neoobrozenecký dech; pro to, že oživil horror a vyvrátil mé kecy o jeho konci; a pro jeho slova: „Skuteční makabristé jsou stejně vzácní jako básníci.“ Hotovo, rozesláno, děkuji!
Pokládám mrtvé na koberec
A procházím se po nich
Jsou krásní
Do některých uléhám
Jiní mě hladí
Vkládám si do úst tolik mrtvých
Kolik mohu sníst
Stará a nová čistička, které se dělily o odpad přitékající z celého města, stály za sebou na ostrově jako vládkyně řeky.
Radek Štěpánek (*1986) vydal v roce 2020 v nakladatelství Dobrý důvod básnickou knihu Velké obcování, která vznikala už od roku 2012, patrně tedy paralelně nebo v souběhu se sbírkami Kraj/ky Pagu (2013), Rám pro pavoučí síť (2016) a Hic sunt homines (2018). Na myšlenku na rozhovor připadla jsem ihned, když jsem začala pátrat po odkrojcích v Radkově tvorbě, a kdy mi svůj tvůrčí proces letmo načrtl. O tom si tedy píšeme z Brna do Hořovic po e-mailu, s představou rozhovoru, ovšem nutně metodou vrstvení a zpětných reakcí. Však tento podivný mezižánr už také dobře znáte. Foto: Antonín Bína.
