MF

Budoucnost je radical queer

Queer jako neustat v boji, i když jsme zdánlivě dosáhli svého.

Drobná publicistika – Slovo vyšlo 29. 6.

Polistopadové dění okolo queer komunity lze nahlížet z různých pozic. Chceme-li být optimistické, můžeme si připomenout vítězně ukončené boje za registrované partnerství, vznik různých podpůrných a aktivistických organizací, konání pochodů hrdosti. Můžeme si připomenout, že legislativa nám zaručuje rovnost bez ohledu na naši sexuální, rodovou či pohlavní identifikaci. Můžeme si připomenout, že díky prudkému rozvoji technologií a (zejména) sociálních sítí už nám daleko méně hrozí samota plynoucí z nekonformní identity.

Ovšem optimismus je past, která se daleko výrazněji rozevírá pod námi, kteří a které se neidentifikujeme v souladu se společenskou normou. Aktivistické a podpůrné organizace se v nepřímé úměře s vlastním mocenským růstem konformizují a z diplomatických důvodů opomíjejí tzv. nepopulární témata. Instituce registrovaného partnerství je z podstaty jen další ostrakizační a stigmatizační nástroj, udržující vnímání neheterosexuálních osob jako osob nižší kategorie, jimž nejsou přiznána táž práva jako ostatním. Legislativa diskriminuje. Sociální sítě umožňují velmi časté páchání zločinů z nenávisti. A co si budeme povídat, na ulici nás klidně kdekdo napadne taky.

Tímto černobílým způsobem dnešní situaci vykresluji záměrně a mám k tomu pádný důvod – díky polarizaci vidění světa jsem schopna ukotvit pojmy a pozice, o nichž chci v následujících odstavcích pojednat, přičemž hovořit o dlouhodobě se vyvíjející toleranci k queer menšině by bylo vpravdě neefektivní.

Samotný pojem queer má pejorativní původ – v překladu „divný, výstřední“ – a jeho význam konstituovala cisheteronormativní1 většina. Jenže ani ta se nedokáže bránit apropriaci (v tomto případě velice pozitivní), a tak queer komunita ono slovo přejala a začala používat k (sebe)identifikaci. I v rámci komunit je však jeho význam výrazně fluidní – ne každá lesba je automaticky queer, ne každý queer člověk musí být nutně neheterosexuální atd. Zároveň však v očích mnohých získalo explicitně politický podtext: na rozdíl od slov jako lesba, gay či transsexuál (což je navíc termín medicínský, nikoli společenský) totiž vedle vědomí odlišnosti začalo reflektovat, že proti sexuálním a rodovým stereotypům je potřeba aktivně bojovat. Queer jako pojem politický, autonomní a solidární. Queer jako připomínka, že emancipace leseb musí jít ruku v ruce s emancipací gayů, že emancipace neheterosexuálních cis lidí jde ruku v ruce s trans*2 emancipací. Queer jako neustat v boji, i když jsme zdánlivě dosáhli svého.

Paralympiáda za zavřenými dveřmi

Na jedné straně tedy stojí stát. Stát, který šikanuje. Společnost, která v menší či větší míře šikanuje. Proč? Protože je cisheteronormativní, totiž taková, že ustavuje cis identitu a heterosexualitu jako normu, jako charakteristiku člověka, který je tzv. normální a společnost neohrožující – což je sám o sobě nesmysl. Rodová a sexuální identita není ničím, co by danou osobu nějak (dis)kvafilikovalo po morální či lidské stránce. Problém ovšem může nastat v okamžiku, kdy se s tímto modelem pokusíme příslušníka či příslušnici cisheterosexuální většiny konfrontovat. Nezřídka totiž následuje námitka, že se jako cis necítí a neidentifikuje, že je „zkrátka ten/ta“. Je konfrontován/a s doposud ne příliš známým a užívaným výrazem. Právě zde se ale děje nereflektování vlastní většinové identity, která pak vyděluje non-cis identity jako zvláštní, kuriózní a nenormální. To, co je ve společnosti široce rozšířené, se do našeho podvědomí úspěšně vkradlo a zakořenilo tam natolik, že si své předsudky často ani neuvědomujeme a naše adorovaná (pseudo)tolerance je tak pouze zmírněnou variantou předsudků. Přiznejme si – kdo z nás alespoň jednou v životě neslyšel či nečetl výroky jako „nemám nic proti homosexuálům, když si to dělají doma v ložnici“? Cisheterosexuální část populace nezřídka zapomíná na to, že její sexuální projevy (i kdyby šlo třeba o pouhý polibek) jsou úplně stejně přirozené jako projevy neheterosexuální. Heterosexualita je konstrukt, homosexualita jakbysmet.
 
Přesně tyto zakořeněné předsudky se promítají i do kritiky pochodů hrdosti, jimž je často vytýkáno, že se stylizují do karnevalu, do přehlídky nejrůznějších úchylek a podivností. Proč je ale právě tato pestrost důležitá? Proč by měl být pochod hrdosti alespoň z části právě onou přehlídkou? Jednoduše proto, že alespoň jeden den v roce může každá osoba vyjít ven, v jakém oblečení chce, a nemusí se bát, že by ji za to někdo napadl. Nemusí svou svobodu zavírat do ložnice, do bytu, může vyjít a říci: „Jsem tu, jsem taková a jsem na to hrdá.“ A je úplně jedno, zda maskulinní cis muž vyjde ven v dlouhé večerní, zda na sebe žena oblékne latexovou kombinézu. V onen den je to konečně jedno a tlak, který společnost na nonkonformní osoby dennodenně vyvíjí, ať už skrze předsudky, média či legislativu, je alespoň na okamžik ten tam.
 
Tyto problémy s reflexí společenských konstruktů se ovšem netýkají jen každodenního osobního života, nýbrž i například toho aktivistického. Velmi výrazně se projevily třeba v případě tzv. pussy hats při pochodu žen na Washington – symbolem tohoto pochodu se staly růžové čapky ve tvaru kočičích hlav – i s oušky. Odkazovaly tak na sexuálně predátorské chování a vyjadřování tehdy čerstvě zvoleného Donalda Trumpa. Tím se ovšem pochod žen na Washington stal pochodem cis žen – pochodem žen, které využívají symboliku vlastních pohlavních orgánů, s nimiž je jejich rodová identifikace v souladu. Přitom Donald Trump kromě podporování kultury znásilňování velmi rád pěstuje i transfobii. Obdobně nedomyšlená byla třeba i „solidární“ kampaň na sociálních sitích proti Putinovi a koncentračním táborům pro neheterosexuální osoby v Čečensku – uživatelky svou běžnou profilovou fotografii vyměnily za portrét zmíněného Vladimira Putina, avšak výrazně nalíčeného někde na půl cesty ke stylizaci do drag queen. Ostatně co je jednoduššího než se tyranovi vysmívat skrze nařčení z latentní homosexuality a nekonformních preferencí coby důvodů jeho homofobie, že, milí solidární lidé?
 
Neméně špatně je tomu v případě politického života. Operování s queer identitou a výše zmíněnými rovnostářskými principy nepřináší kýžené – a nutné! – výsledky. Opět se totiž jedná o to, že dlouhodobá politická reprezentace – kleronacionalistickou částí KDU-ČSL počínaje, narůžovo lakovaným homofobním konzervatismem TOP 09 konče – odmítá ideje rovnosti reflektovat a spíše slyší na diskriminační požadavky svých voličů a voliček. Jak jinak si lze vysvětlit, že ve veřejnoprávním médiu může Jiří Čunek přirovnat život neheterosexuálních osob k paralympiádě? Že Prahou může pochodovat Hnutí pro život, které chce osobám s funkční dělohou mluvit do zacházení s jejich vlastním tělem a druhý dechem dodávat, že neheterosexuální chování je nepřirozené?
 
Pokud už tedy ze své mocenské pozice k legislativním změnám blahosklonně svolí, zjistíme, že místo emancipace tím sleduje pouze uniformizaci společnosti – a není divu, pokud je ministrem pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu člověk, který se prezentuje jako „obyčejný kluk“ (také cítíte ten nahnědlý nádech podobný slovnímu spojení „slušný člověk/Čech“?), jehož veřejná vyjádření nejsou než umně skrývaným šovinismem a transfobií?

Nepřizpůsobuj se, měň společnost

Zmíněná snaha o uniformizaci je však také častou (protože funkční) vyjednávací taktikou českého LG(BT) aktivismu – to ostatně lze vidět na sloganech, jimiž se v minulých letech prezentovala například akce Prague Pride – třeba že „všichni jsme stejně teplí“. Jako by nutným průvodním zlem queer emancipace bylo splynutí a zešednutí, přitom kdekoli jinde se klade důraz na diverzitu a jedinečnost.
 
Právě ono přizpůsobení, ona snaha o splynutí z podstaty způsobuje bolest – vrhá na člověka vinu, že se něčím provinil a měl by se kát a své hříchy odčinit. Pro začátek mlčet. Pokud mlčení poruší, měl by raději vklouznout do patriarchálních rodových stereotypů, aby ukázal, že je přece „normální chlap, který zkrátka má rád chlapy“. A pokud ani to ne, měl by být rád, že homosexualita už není trestná. Nebo že není trestné nosit oblečení opačného pohlaví. A pokud ani to, selhal a rovnoprávnost si zkrátka nezaslouží. Toto uvažování se však neobjevuje jen v cisheterosexuální většině, nýbrž i v queer komunitě, kdy hypermaskulinní gayové projevují nenávist vůči gayům, kteří tak maskulinní nejsou, kdy lesby zpochybňují identitu bisexuálních žen, kdy by jedna podskupina tu druhou z komunity nejradši vyškrtla.
 
Jak již bylo napsáno výše, nonkonformní sexuální či rodová identita nemá vliv na morální úroveň daného člověka – je nutno ale zároveň důrazně připomenout, že kromě negativního vlivu nemá ani ten pozitivní. V queer komunitě lze najít předsudky jako v kterékoli jiné skupině či společnosti obecně – ať už jde o xenofobii (často spojenou s homonacionalismem), sexismus, rasismus či transfobii. Je ovšem dlouhodobě zarážející, že někdo, kdo byl po staletí vystaven diskriminaci a komu se pomoc a solidarita ostatních velmi hodila, není pak schopen být sám solidární. Je zarážející, že třeba samotná Prague Pride chce být v tomto roce heteroinkluzivní, a to navzdory tomu, že nezvládla být inkluzivní pro trans* lidi (pokud by se o to aktivisté a aktivistky ze spolku Trans*parent nepřičinili sami). Je skandální, že se na queer turistiku pohlíží jako na niche ekonomiku a že někdo zvládne cizí diskriminovanou identitu velmi dobře zpeněžit (a ještě o tom pořádat obchodní sympozia). Je skandální nechránit vlastní lidi před předsudky a bezohledným kapitalismem a navzájem se izolovat. A přitom je to opět Prague Pride, která v anotaci jednoho ze svých červnových workshopů má uvedeno následující:

„Často se mluví o ‚pink money‘ – jaká je však u nás realita? Jaké jsou zkušenosti firem, které se ve své komunikaci na českém trhu zaměřily na LGBT komunitu? Měly tyto aktivity efekt, jak na ně reagovali zákazníci a zaměstnanci? Jak oslovit cílovou skupinu LGBT zákazníků? I těchto otázek se dotkneme v panelové diskusi, které se zúčastní: Roman Kocián, Primeros, Jan Vošta, Staropramen a Václav Gráf, Airbnb.“

Ano, správně, Airbnb, společnost, která ignoruje sociální problémy a podílí se na vybydlování celých čtvrtí ve jménu většího a většího zisku. Quo vadis, Prague Pride?
 
Zkrátka a dobře – budoucnost není jen queer, ale radical queer, resp. taková být musí. Je třeba skončit s izolovaností jednotlivých podskupin queer komunity, vzpomenout si, že ještě není dobojováno, a to ani legislativně. Navíc legální rovnost není rovností osobní a rovná práva ještě neznamenají rovné podmínky a příležitosti. Radical queer znamená zrušit sexuální a rodové normy, očistit stigmatizované menšiny (včetně např. pedofilní komunity, o kterou Prague Pride s ohledem na malé liberální krůčky vpřed nestojí, protože se jí dané téma zdá příliš kontroverzní). Nepřizpůsobit se, měnit společnost.
 
Nechť je tedy tato stať vzkazem. Všem, kteří se queer emancipačnímu hnutí snaží něco diktovat a stavět ho do role hnutí, které by s privilegovanou většinou mělo splynout, ať řekne: „Chyba není v nás, našich identitách a našich preferencích. Chyba je ve vás a vašich směšných a ponižujících tradicích, jimiž se tak rádi zaštiťujete. My nejsme ti, kdo by se měli přizpůsobit.“

  • Marie Feryna

    (1993) je básnířka, publicistka, překladatelka a aktivistka. Působila v redakci časopisu Psí víno a spolupracovala s dalšími literárními časopisy. Podílí se na organizaci festivalu Šrámkova Sobotka. Je spoluzakladatelkou Bohemistického kruhu. Své básně publikovala v Psím víně, Tvaru či Welesu. Pod jménem Jiří Feryna vydala sbírku Před setřením (2016, Dauphin). Je členkou hudebně-improvizační skupiny Krajní levice (s hudebníkem Tomášem Tkáčem) a literárně performanční skupiny Černý výlet (s básníkem Ondřejem Hanusem). První část rukopisu Osa vyšla v časopisu Souvislosti (2/2016).