My poezii potřebujeme, a dokud nepřečteš tu, kterou potřebuješ, nejsi celá.

Třeba se na nás dnes odněkud z výšin usmívá, že se jemu, nevzdělanci, podařilo vytvořit něco, co dnes řadíme k vrcholům symbolické poezie a světové literatury.

A asi nejdojemnější byla odezva od jednoho pána, který celý život obsluhoval důlní rypadlo:
‚Ženský nečtu, ale tohle mě dostalo. Vony se ty baby dokáží naučit všechno, až na to, pískat fotbal…‘

Jsme svědky ohromných a převratných změn, ale je možné, že se zároveň částečně vrátíme k nějakým původnějším literárním formám.

Komparatistika jako způsob myšlení se nezrodila, jak soudím, se vznikem národních literatur, ale mnohem dříve – rodila se v prvních staletích novověku.

Znie to možno pateticky, ale musíme v sebe mobilizovať to najlepšie. Obnoviť istu formu nadeje a viery, že niečo take, ako priateľska spoločnosť, nie je fikcia, ale jediny model života spolu, aby sme sa nepozabijali.

To, co teď píšu, není nic ze současnosti, znovu se vracím – asi už trochu obsesivně – do 80. let. Pořád mám totiž pocit, že je to zapotřebí.

Tohle mám ráda na filosofii – že se snaží dotknout toho, co člověka překračuje v čase a ve zkušenosti, a nějak to uchopit a zpřítomnit.

Literatura má i v digitální epoše svou váhu. Je třeba touto formou kultivovat českou společnost a já budu rád, když k tomu toto centrum bude moci přispět.

Záměr zmapovat poezii psanou ženami mě ale neopustil a zároveň mám rozpracovanou antologii, která jí bude věnována. Jistě se od roku 1857 do roku 2014 mezi více než 350 autorkami, které mám zatím v seznamu, objeví jména, jimiž se budou pyšnit budoucí dějiny literatury…