Pornografie je někdy vtipná, tragikomická, někdy je zajímavě estetizovaná, třeba věci z oblasti BDSM, ale osobně jsem zatížená na erotiku, na křehkost, intimitu a vjemy, které se jen těžko předávají jakýmkoli uměním či médiem. Erós je pro mě mysterium.

Moje pocity ze staré Karviné jsou teď samozřejmě jiné než na začátku, kdy jsem se se ztraceným městem teprve seznamovala.

Podle mě je hudba integrální součástí poezie, každá báseň má v sobě nějaký skrytý či zjevnější rytmus a melodii.

foto: Tereza Kuglerová; fotografie pochází ze semináře o literárních rezidencích pro zahraniční překladatele a autory, který proběhl v rámci projektu CELA v Bruselu.

foto: Beatrice Barth

foto: archiv A.W.

foto: Daniela Otáhalová

Jsem ráda, že vychovávám svou dceru v Karibiku, vidím, jak se učí jména stromů a ptáků, kteří už zítra možná nebudou existovat. Připravovat s přítelkyněmi ocet z banánů podle receptu, který moje máma kdysi zaslechla od babičky.

Jenže věčnost je už nyní, a je třeba tohle žít. Žít poezii přirozeně a plně jako všechno to úchvatné i banální, k čemu se dennodenně vztahujeme.

Radek Fridrich (nar. 1968, Děčín) je básník, výtvarný autodidakt, překladatel a recenzent, občanským povoláním středoškolský učitel. Vydal řadu básnických sbírek, v česko-německém zrcadlovém vydání básnické knihy Nebožky-Selige (Perplex, 2011) a zatím poslední sbírku Linie S1 (Perplex, 2019). Za sbírku Krooa krooa (Host, 2011) získal v roce 2012 cenu Magnesia Litera. V roce 2017 vyšla v nakladatelství dybbuk sbírka fónických básní Ptačí řečí. Když se mluví o jazyku básně, Radkova poezie je přirozeně jednou z prvních, které vytanou na mysli. Vyprávíme si, jak je zvykem v pandemii, písemně, z Hořovic do Děčína.

Foto: Jan Hrouda