Svět mi není lhostejný, současnost mi není lhostejná. A protože mi není lhostejná, tak se k ní chci nějakým způsobem vyjádřit. V tomhle ohledu jsem určitě angažovaný autor.

Jsem velmi ovlivněna hudbou slov. Když narazím na něco, co se mi opravdu hodně líbí – i v próze a samozřejmě v poezii –, čtu si to nahlas, abych slyšela tu hudbu.

Myslím, že žádný fandomový čtenář už neexistuje. Ghetto české fantastiky je mrtvé. Kdysi vzniklo z potřeby informovat se a dostat se k fantastice, která, hlavně ta česká, byla ignorována mainstreamem, ale i velkými knižními distributory.

Možná je to o bourání statu quo. Tak jako tehdejší díla narušovala stereotypy totalitního režimu, tak současná fantastika poukazuje na neduhy naší doby. A možná že ta starší generace skutečně uvěřila na fukuyamovský konec dějin a bere některé prvky jako útok na vlastní hodnoty i sebe samu.

Za těch dlouhých osamělých týdnů v horách jsem začal pociťovat zvláštní, slovy těžko vyjádřitelnou jednotu s „přírodou“, která mne obklopovala, s rostlinami, brouky, ptáky, stromy; stával jsem se jedním z nich, nepatrnou a zranitelnou entitou, vrženou kýmsi z neznámého důvodu do nezbadatelného vesmíru.

Americká civilizace je postavena na velkých vzdálenostech, kdežto haličskou, rakousko-uherskou a středoevropskou tvoří malé vzdálenosti a je tu důležité, že vlak staví všude a po několika minutách. V Americe a na Sibiři je důležité, že vlak jede 24 hodin, 72 hodin i týden a zázračně přenáší z jednoho místa na jiné a vše spojuje. Takže typ uzlu je jiný.

Dřív byl autoritou bůh a zdroj naší síly nebo našeho neštěstí se dával něčemu vyššímu, a teď je tu spíš snaha vnímat to vyšší sám v sobě. Což může v člověku generovat větší zodpovědnost za vlastní činy, ale zároveň to taky může zasmrádnout narcismem.

Potřebovala jsem ten příběh, v němž je mnoho bílých míst, odvyprávět. Vyslovit zkušenost, o níž se mnoho let mlčelo. To není materiál na reportáž.