Jak ses seznámil s fantasy? Byla tvoje první, nebo ji předběhla sci-fi?

První setkání s pořádnou fantastikou byl Zaklínač – povídky. Srazilo mě to k zemi a už jsem se z toho nikdy nevzpamatoval. Pak, samozřejmě, Pán prstenů, a už to jelo. První ale bylo určitě sci-fi Robinzoni vesmíru od Františka Běhounka. Pak podle téhle knihy natočili trhák Armageddon. Dobře, podle ní možná ne, ale je to lautr ten samý příběh.

Jaký byl tehdy domácí fandom [fanouškovská komunita, pozn. red.]? O co usiloval, co mu stačilo ke štěstí? Co stačilo ke štěstí tobě jako čtenáři?

Nikdy jsem ve fandomu nebyl. Pil jsem od čtrnácti pivo, poslouchal český punk a hrál dračák [hra na hrdiny Dračí doupě, česká obdoba americké Dungeons & Dragons, pozn. red.]. Přes časopisy Nemesis, Ikarie a Dech draka jsem se sice dozvídal o nějakých organizovaných fanoušcích, ale v tomhle byla Opava, kde jsem byl na střední, konec světa. A navíc punk byl víc, než se sebrat a jet někam na Parcon. Pořád je.

K lidem kolem fantastiky jsem se dostal až někdy v roce 2005 díky Jaroslavu Velinskému, tedy Kapitánu Kidovi. Četl mě v magazínu Práva a bavily ho mé reportáže. Jednou mi napsal nějakou polemiku a já mu odepsal, že mám, samozřejmě, pravdu já, ale on je můj oblíbený spisovatel. A tak jsme si psali dál i bez polemik. Pozval mě tehdy na oslavu svých narozenin, kde klopýtal opilý šéfredaktor Pevnosti Tomáš Němec. Kid mě za ním dovedl a povídá:

Tohle je můj kamarád Leoš, váženej levicovej reportér, a ty ho se svou partou odvezeš do Prahy, až se opije.

Ta parta byli lidi kolem Pevnosti a jeden byl dost střízlivý na to, aby mohl řídit. To „levicové“, to měl Kid moc rád, on byl levičák celý život. Já spíš ne, ale vždycky to o mně říkal, když jsem byl z Práva. Nejspíš proto, že to ty kluky pravičáky z Prahy děsilo.

Jaroslav Velinský je vůbec nedoceněný základní kámen moderní české fantastiky. Jeho zásadní tragédie spočívala v tom, že prostě předběhl svou dobu a psal příběhy, které by čtenáři ocenili asi o dvacet let později. Zůstal tak jen velikánem folku, ale zasloužil by si bustu i v pomyslném chrámu české fantastiky.

Jako autor ses prosadil poměrně pozdě, nejprve jsi udělal kariéru právě jako novinář. Máš pocit, že ti fantastika v tomhle nějak pomohla? Nebo naopak žurnalistika tobě jako autorovi?

Žurnalistika je nejsnazší cesta ke psaní literatury. Naučíš se psát, aby to mělo hlavu a patu, nevykecávat se, dodržovat termíny a nemáš pitomé výmluvy jako „počkej, v další kapitole se to rozjede“. Víš, že čtenář to po prvním nudném odstavci vzdá a jde luštit křížovku. Navíc jsem zažil ještě zlatý věk české novinařiny – nepřepisovaly se statusy z Facebooku, ale jezdilo se po lidech a pro článek jsi s nimi musel skutečně mluvit. Když byly atentáty v Šarm aš-Šajchu, poslala mě tam redakce prvním letadlem; největší party jsem zažil na káhirském Tahríru při prvním výročí egyptské revoluce; když jsem psal o ruské mafii, musel jsem vypít hektolitry vodky a omylem se přimotat na večírek jednoho z „vorů v zakoně“, abych měl co psát… Takové zážitky jsou pak pro literaturu dost prospěšné. Jasně, můžeš psát věci od stolu, ale když něco zažiješ, má to větší šťávu. Novinařina byla dobrá na psaní i zážitky. Hlavně jsem se potkal s lidmi, kteří měli zajímavý životní příběh. Dodnes z toho těžím. Píšu o lidech. Většinou vymyšlených, ale příběhy lidských životů, to je novinařina i literatura.

Pojďme k fenoménu František Kotleta. Narazil jsem na to, že pár lidí mimo fantastiku fakt mělo problém uvěřit, že něco takového vzniklo a jelo docela dlouho jako fór…

Byla temná noc, vyšla duha a černé slepici se narodilo slepé štěňátko. No a nějací studenti mediálních studií měli udělat projekt na téma „internetové diskuse“. Dneska jich máme plné zuby, v roce 2008 to byla vzrušující novinka. Volali tenkrát šéfredaktorovi Pevnosti Tomáši Němcovi, jestli by něco nevymyslel. Tehdy fanoušci fantastiky hodně diskutovali na webu FantasyPlanet.cz. Tomáš mi volal, co a jak, a během telefonátu jsme vymysleli jako vtip, že stvoříme autora, co bude nadutý pitomec, a uděláme s ním rozhovor. Tenkrát, ostatně jako dnes, měla spousta začínajících autorů pocit, že jsou nejlepší spisovatelé, že každý před nimi byl pitomec a nikdo fantastice tak nerozumí jako oni. No a někdo takový měl být František Kotleta. Vytvořili jsme rozhovor s takovým nadutým začínajícím autorem. Byla to sranda, ale zároveň jsme tím nastavovali zrcadlo tehdejším namyšleným mladým autorům. Ale nějak jsme to přehnali. Lidi se hádali, ale i bavili. Příběh namyšleného blba z Bruntálu, co napsal svou první knihu ve vězení, lidi nadchnul, stejně jako ukázka z fiktivního románu Hustej nářez, co jsem napsal ve vlaku, aby ten rozhovor byl důvěryhodnější. Egon Čierny dokonce tehdy oznámení o vydání románu dal na své stránky i s obálkou, co udělal Lukáš Tůma asi za pět minut. Rozhovor vyšel 1. dubna, takže některým i došlo, že je to jen vtip. Ale víc lidem ne.