V mých básních je humor většinou nějaká slupka, pod kterou je něco dost smutného, až tragického. A tahle slupka je dost tlustá, takže pod ni nejde moc vidět.

Z toho vyplývá, že se tu mnohem více než ve staré Čítárně budeme snažit – a už se to děje – dělat kvalitnější koncerty kapel i hudebníků různých žánrů.

Jitka Hanušová je básnířka, překladatelka, redaktorka a fotografka. Soustavně se věnuje překladům finské beletrie a poezie. Její práci můžete ocenit například u projektu RUNOO1. Vyzvihněme, že v roce 2021 vyšla v jejím překladu a v půvabné knižní podobě výborná básnická sbírka Zimní palác Paava Haavikka. I s Jitkou si v tomto Ravtu píšeme o létě, řemesle a světě.
foto: Ondřej Lipár

Natálie Nera, vlastním jménem Natálie Dunn, píše česky a anglicky. Je autorkou básní, prozaických textů i literárních překladů. Její tvorba se objevila v mnoha zahraničních publikacích a překladech. V roce 2020 byla její anglicky psaná báseň Windowpane oceněna na mezinárodní soutěži v Honkongu The International Proverse Poetry Prize. Po letech časopiseckých publikací vyšel na podzim loňského roku její básnický debut Návrat ztracené dcery (Dauphin, Praha 2021). Natálie je editorkou prózy v britsko-českém nakladatelství Fragmented Voices. Více na www.natalienera.com a www.fragmentedvoices.com.
foto: archiv autorky

Básník Josef Straka patří již po léta mezi klíčové hybatele literárního života v České republice. Lze bez nadsázky říci, že bez něho by tu bylo podstatně méně literárních cyklů, autorských čtení i precizně moderovaných festivalů. O tom, jak jde v létě skloubit práce organizační s prací literární a co nového Pepa chystá pro nadcházející měsíce, pojednává tento stručný rozhovor.
fotografie: archiv autora

S básníkem a aktivistou Jiřím Šimčíkem, kterého právě potkáte nejspíše v Brně, nahlížíme na léto jako na období spíše netvůrčí a prachbídně obstarávací. Radostně naopak vyhlížíme podzim a autorův básnický debut Vězeňská strava, která vyjde v nakladatelství Dobrý důvod.

Nechci zapadnout do módu, v němž jedou některý ilustrátoři, který maj tři časopisy, do nichž kreslej ilustrace, a dělaj jenom na tom. Dobře, třeba se tim uživíš, třeba si to dobře nastavíš, ale rozhodně nemáš čas na nic jinýho.

V té knížce jsem přál Rusku dobrotivého cára Puťkina, ve skutečnosti však v Kremlu u dlouhatánského stolu sedí krvelačná obluda se Sovětským svazem v hlavě.

Na jedné straně asi opravdu existuje nějaký proud inspirace, je to specifická nálada, která se odněkud bere, na kterou se napojujeme. Aby ale člověk na druhou stranu mohl psát kvalitní texty, vyžaduje tato nálada cvičení, rozvoj. Musíme v ní více přebývat, reflektovat svoje možnosti v ní. Stručně bych to nazvala vědomou prací s podvědomím.

Myslím, že venkov se musí znovu vynalézt. Město není zatížené idealizací a je na každém městě, jak se dá do kupy. Jenže venkov je zatížen hromadou symbolického a idealizovaného balastu, který určuje, jak se k sobě a k místu mají lidé chovat.

Ale pochopitelně žiju ve všech těch časech, ale ten čtveročas, čtvrtý čas vstoupení do té řeky psaním, to je fantastické.