Hölderlinův básník je jakožto privilegovaná forma enthusiastického lidství zvěstovatelem nového světa, vychovatelem člověka k lidskosti, jehož přirozenost napravuje tím, že ho přivádí opět k jednotě „vnitřní vazby lidské přirozenosti“ s přírodou prostřednictvím ideálu krásy.

Jedna věc je objekty kriticky interpretovat (například jako kýč), druhá věc je být jejich zdánlivě neproblematickou součástí (dojímat se kýčem nad sebou) a ještě něco jiného je být jimi zasažen – čímž skutečné dobrodružství teprve začíná…

Tolkien je de facto zakladatelem žánru fantasy a jako takový stojí na hranici mezi světy – v jeho díle se teprve hledá, co to fantasy má být.

Nejvýraznějším zjevem české poezie vycházející za hranicemi je Ivan Jelínek. Verše Ivana Jelínka bych chtěl již nyní, dopředu, kvalitativně oddělit od textů ostatních básníků, o nichž se zde zmiňuji.

Na Milešovku, nejvyšší horu Českého středohoří, mám za sebou dvaadvacet výstupů, z toho jsem cestou zpátky čtrnáctkrát zabloudil – a opravdu jsem se mnohokrát cítil jako příslušník toho podivného národa uzavřeného v mohylách pod kapradím nebo v kopcích z ledu, nebo jako totální blb.

Navzdory všemu spílání blbé hierarchii, navzdory vší ironii i hořkosti na adresu celibátu stále pokládá onen status kněze za bytostnou součást své osobní identity.

Svobodu neposkytuje absolutní jistota garantovaná závaznou věroukou ani alternativní jistota momentálních bludařů a budoucích pravověrných, ba ani jistota vědy, která se v novověku dopracovala vlády nad společností.

Lesbictví bylo v době vydání knihy v tradičních mexických komunitách tabu, někde bylo dokonce považováno za nemoc.

Spása je zelenání a hojnost, nikoliv vyprázdnění. A každá zeleň koření v podzemí.

Zatímco hollywoodští filmaři usilují – byť sebesnaživěji – jen o to, zbohatlicky si přivlastnit poklady, které jim jsou v podstatě cizí, italský režisér prozrazuje své sepětí s kulturou také nonšalancí, s níž se k ní staví.