Vždycky mě zajímalo, jak v textech fungují motivy – jak se z nich rodí složité významy různých řádů, jak to, že jsou čitelné pro některého čtenáře, zatímco pro jiného vůbec, zda jsou jakožto jazykové jevy nějak limitované, nebo mohou nabývat katarzních, či dokonce zjevitelských funkcí.

Verše této poezie nejsou reynkovské, jak je Pavlu Kolmačkovi často přiřkáváno – na to jsou příliš temně děsivé a současně posvátnou hrůzou a jasným světlem prozření oslněné, divoké a nekrocené.

Má poezie reflektuje myšlenku jakési nové alchymie, průsečíku, pomyslného jádra lidského vědění v prvních desetiletích třetího milénia a zároveň chce oslavit, že nejde jen o vědu, ale ve stejné míře i o umění, které je opačnou metodou usilující o přiblížení se stejnému cíli.