***

mámě

Každou noc

nad plátkem starých novin

vykosťuješ myšlenky

jednu po druhé

zbavuješ jejich maso

tíživého skeletu

abys z nich nakonec mohla

tenkým dlouhým nožem odstranit

bolest – zášť – smutek

jde jen ztěžka

vykrojit skrz naskrz prorostlé

***

Když jsem byl maličký

vždycky jsem se bál

že si pro mě v noci

přijde oknem

nějaká strašlivá

mokvající příšera

s křivými hnáty

a velkými ostrými zuby

teď když už jsem veliký

vím že daleko horší příšery

přicházejí nenápadně

v průběhu dne

dveřmi

Tělo

tátovi

Jen to

porouchané

kořeny bolesti

prorostlé tělo

dělí tě stále

od věčnosti

jen to

porouchané

rýčem bolesti

rozryté tělo

drží tě stále

při nás

Noční stesk

babičce Emílii

Noc

Klid

Probudím se do tmy

Zmateně hledám

v prostoru známý bod

není tady

Jen pach dezinfekce

Uprostřed pokoje

přes den tak bílého

strach mi zakaluje rozum

Co bude potom?

Noc

Klid

A já bdím uprostřed černého pokoje

***

Rozemletý

jako kafe

přepíná večer

program za programem

děti i žena

už spí

děti i žena

už snad konečně spí

tak co teď…

před sebou

osm hodin volna

čas žít

***

Tolik trápení

tak pečlivě vměstnaného

do všech těch

dva plus jedna

tolik skrytých dramat

po nichž

nezbude víc

než ranní

hromádka vajglů

pod panelákovými

balkóny

Večer na pláži

Slunce už bylo nízko

ale pořád nemilosrdně pražilo

procházeli jsme se

bosky po rozpáleném písku

brčkem přitom usrkávali

napěněný ovocný koktejl

jehož složení jsme neznali

povídali jsme si

o tom co bylo

nebo o tom co by ještě být mohlo

tisíce plánů snů

nebylo v nás

ani sebemenšího

zrnka strachu

Mladí a naprosto šťastní

bez stínu obav výčitek

minuli jsme za útesem

drobné rozkládající se

torzo mladého racka

jehož srdce svíral

kus zakřiveného

umělohmotného brčka

stejného jako ty naše