Slunečná sobota / ve které se mohlo něco stát
 
Expozice:

Intermezzo:

 
Kolize:

     a opustí okno obydlí v touze
     najít nové možnosti bytí
 
Intermezzo:

 
Krize:

 
Peripetie:

Katarze:

Odjezd
Matka na cestu něco upeče.
Pak poblíž vrat zprudka zamává.

Až do jeho návratu zapomene
že je zajatcem svého syna.
 
 

Dívenka / a její neexistující vazba ke kožichu polárních lišek
Třeskutost dne
vystihuje pouze fakt
že polárním liškám
v tuto roční dobu
začíná línat kožich.

Je jeho dcera
tak z čeho zimnice?
Rostli jako dva okapy
na různých domech.
Otec to neví.

V zarachocení plechu
když ledové krystalky
zažijí vysmeknutí
z povrchu střechy
a zamíří k zemi
je cítit jistá možnost:
totiž že dívenka
opustí předsudky
odtok zanesený pískem
vyčistí a vydá se
na dalekou cestu
za svou DNA.

Ani tento akt
však nemusí mít vliv
na rychlost padání chlupů
některé z žijících polárních lišek.

 
 
Možnosti konce osoby i dne
Odpoledne leželo
s krkem přehozeným
přes opěradlo židle.
Dechová tíseň pána
se šnekovitě svinula.
Jíly se zatím držely opodál
s požitkem ocumlávaly
tuhle jedinečnou chvilku
kdy někomu blízkému došly síly
a nikdo si přitom
nezašpinil prsty.
Tento den už nemohl.
Doutnavky rozestavěné
v blízkosti pánovy židle
navyšovaly důležitost.
Hrdlo hlasitě sípalo.
A ještě se přidaly prsty.
Sápaly po prostoru v touze nahmatat rýhu
kde by mohlo ještě něco začínat.
Do toho vpadly závěrečné titulky.
Ta bytost i den byly zajedno.
V souzvuku. V motanici
jedné prostírky v ruce
u jednoho kuchyňského stolu.
Přistiženi při odchodu
tak obyčejném
aby si nikdo ničeho nevšiml.

 
 
Radostný
Půlku těla překocenu
do kontejneru
na směsný odpad.

Přehrabávání je cíl.
Hledá a mísí.
Hledá a mísí.

Radost s dětskou
nenechavostí. Má.

Má to své
a drží se toho.

 
 
Přenašeči oček
Mořští ptáci
nosí nad vodu
rybí očka.
Vydloubnutá.
Nespolknutá.
Splývající.

Okukují spolu nebe.
 
 
Hra, při níž na začátku letošního podzimu páteře komínů i kůže řeky ukazovaly obézní pórovité tělo města
Metodou statistické odchylky
tě pořád dokola rozněžňuji.
Stejně jako ty mne.

Hra.
Za dozoru telegrafní kabeláže
v četných kopiích za zvuku holubího vrkání
prázných šedivých volat i mnoha pokálených půd.

Vydávám proto metodický pokyn č. 14/2022:
a / ni / to / hle / ne / ní / dů / vod / proč / s te / bou / spát.

 
 
Byl při tom.
Pětiboký panelák
děsivý svým tvarem
trčí nad město jako car.

Oběma přítomným
chybí vůle k useknutí
následující možnosti:

vteřiny natažené na zádech
vzedmutý poklopec
dech v předklonu
na koberci s dlouhým vlasem
na jehož barvě
v ten moment nezáleží

až v rozcuchání myšlenek
za deset minut poté
lze zmínit:
černě žíhaný
oranžový.
 
 
Oxidace / pro Elišku
Neobsahuji dostatek železa
což mne ponouká k otázce:
Co bylo na konci tvého skoku?

Kovová rozhledna kde se to stalo
hraje dodnes hru bez paměti.

Tato neděle s ornamenty
jen opouzdří vzpomínku.

Máš výročí smrti.
Už zase.

 
 
Večer
Trilobiti rozšlapaní na prach tvoří i tyto stěny.

My vláční a olejnatí po výměně pižma.

Studujeme stropy a výdechy pavouků.

V podzemí všech světů.

 
 
Prababička
V osmi letech
poslaná z Vysočiny
k Brnu.

Pást husy
za nocleh a jídlo
aby doma nebylo
tolik hladových krků.

 
 
Začátek babiččiny nemoci
Nevyvanutý vztek
vtlekl do kloubů
když v jedenácti
našli jejího tátu
viset na provaze
v hospodě naproti.
Protože nemohl
rozžvýkat a strávit
zážitky z fronty.
Protože jeho žena
když se vrátil
a mohl žít v klidu
připomínala
střelbu v první linii
každý den
od božího rána.

 
 
Havaj
Vnuk měl vysoké procento svalové hmoty
a jeho babička devadesát osm.

Přinesl ji na pobřeží brzy ráno
a posadil do připraveného křesla.

Měla sen vidět východ slunce.

Její tvář byla netečná k větru i chladu.
Uvnitř jí přetékalo mohutné žluté světlo.

Z té námahy usnula a on bděl vedle.

Jako pouzí posluchači historky
nemůžeme však o této žluti vůbec nic tušit.

Ukázka z připravované sbírky Žena ve tvaru sklenice, která vyjde na jaře 2023.