S Olgou Pek o konceptualismu, Prague Microfestivalu, bilingvním fungování a potřebě zakotvení

Byť je autorské čtení scénický patvar, myslím si, že bez dramaturgie se neobejde a od autora vyžaduje určitou přípravu.

My poezii potřebujeme, a dokud nepřečteš tu, kterou potřebuješ, nejsi celá.

Třeba se na nás dnes odněkud z výšin usmívá, že se jemu, nevzdělanci, podařilo vytvořit něco, co dnes řadíme k vrcholům symbolické poezie a světové literatury.

A asi nejdojemnější byla odezva od jednoho pána, který celý život obsluhoval důlní rypadlo:
‚Ženský nečtu, ale tohle mě dostalo. Vony se ty baby dokáží naučit všechno, až na to, pískat fotbal…‘

Jsme svědky ohromných a převratných změn, ale je možné, že se zároveň částečně vrátíme k nějakým původnějším literárním formám.

Komparatistika jako způsob myšlení se nezrodila, jak soudím, se vznikem národních literatur, ale mnohem dříve – rodila se v prvních staletích novověku.

Znie to možno pateticky, ale musíme v sebe mobilizovať to najlepšie. Obnoviť istu formu nadeje a viery, že niečo take, ako priateľska spoločnosť, nie je fikcia, ale jediny model života spolu, aby sme sa nepozabijali.