Cituji případ Dharmakírtiho, protože se mi zdá spolu s mnoha dalšími jako vhodný příklad tohoto zarážejícího spojení myšlení a sensuality, abstrakce a rozkoše smyslů.

O tom, že socialismus je možný pouze jako náboženský, psal Buber, když formuloval vizi budoucnosti lidstva sjednoceného autentickými, svobodnými vztahy bez donucování.

Na rozdíl od těch, kteří si spojují „návrat k přírodě“ s nadějí na novou harmonii, která zavládne i mezi lidmi navzájem, zaujímá Latour realističtější postoj. Naše napojení na různá místa spletenců Gaii nás a naše zájmy ve skutečnosti staví proti sobě.

Je to právě O’Harův přirozený vtip, ucho pro všednodenní mluvu a brilantní schopnost zkratkovitého popisu, díky kterým jeho poezie povětšinou nepůsobí složitě či akademicky.

Tuším, že ten, kdo nečetl Dvorského Hru na ohradu, se tady už poněkud ztrácí. Asi by uvítal bližší vysvětlení pro „ohrady“ a „díry“: mají to být krycí jména, symboly, výtvory surrealistické obraznosti, nebo něco opravdu reálného?

V čem přesně spočívá Dvorského revolta? Je to revolta proti ztuhlé podobě věcí, světa i společenských konvencí. Autorovo básnické gesto převrací naruby ustálené podoby skutečnosti.

Místy básník buduje téměř soustavně jakousi teorii nejzazší situace, ale zároveň smysluplnost takového počínání zpochybňuje a nelze si nevšimnout, že se také směje (a ovšem – hraje si).

Viktor Orbán byl nepochybně přesvědčen, že v nouzi epidemiologické krize nebude Evropa dohlížet příliš bedlivě na vnitřní politiku svých členů.