Daný výběr chápu, rozumím mu, ale často s ním nesouzním.

Ale teď už k vlastní antologii. Chce to obrátit hodně stránek, než najdete jednu alespoň trochu dobrou báseň.

Celkově se mi u Hájíčka libí uměřenost; nepracuje s přehnanou expresivitou, nevěrohodnou patologičnosti, ale je přesvědčivý: krouží kolem konstant lidské existence – lásky, samoty, smutku.

Jezero je pozoruhodné především svou žánrovou nevyhraněností, ústrojným spojením žánrových konvencí a strategií, které jsou s vývojem děje porušovány a zase nanovo ustavovány.

A nejděsivější je asi to, že obraz, který próza Jezero čtenáři přináší, vypadá nějak povědomě.