/píseň/

Pod ječmen schoval si lem jejích šatů do nití nošených
Voněly lesem, vším, co jí sluší, tím, co slušelo by

Pod stébla schoval ho, vítr ho nosil
V krajině kdo jednou zkusil, snažně miluje
I navěky

Obrať list, ať slyšíš krejch volavek popelavých
Obrať list, ať řeky proudí naopak

A vše, co mělo být, zas jen jinak, jen tak
A vše, co mohlo být, zmizí jako kořist
rychle škubnutá

/píseň/

Vzdej se svých háčků
Z nebe ryby nechytíš
Z nádechů mlh zbude
děravé dno udic

Vzdej se svých samot
Nebi je zkrátka nepovíš
Slovo se v oblak obrací
deštěm zvoní

Kdo sám je
krásu smutkem
pochopí
I když v nebi
chápat nic
nemusí

Kdo sám je
krásu smutkem
pochopí
I když v nebi
chápat nic
nemusí
Krása
v něm je
 

/píseň/

Jak obzor musím si pro slunce dojít
Přes vlny, kterými se nebe plout bojí
Jak ryba musím si za tichem stát
Vítr, když hledáš, zůstane chvílí
vát

Jak země musím si pro moře dojít
Přes zrna, kterými se čas tak rád brodí
Jak stromy musím ti kořeny dát
Život, když hledáš, zůstane
opodál

/Básně z rukopisu/

Smrt

Ta chvíle

podemele břehy, mezi

které jsme v tichosti ukládali

život pro hru

kdo si jednou vzpomene

//

Až tu nebudu, najdete mě
v kompotech dia roků
dva tisíce pět a šest

//

Dětství

klaní se i ve svém

růstu, když za

chalupou

snaží se kamenem

vykřesat

naději z kradených

cigaret