Nad stránkami čtvrté básnické sbírky Ireny Šťastné (1978) rýsují se již zřetelné komponenty bilanční: je s čím obsahově i formálně srovnávat i konfrontovat, vymezovat a modelovat charakteristické tahy a záměry díla poměrně kompaktního. Žvýkání jader nás totiž opět zavádí na jeviště „poetických záznamů malých denních dramat“, jak před časem obecně charakterizovali básnířčinu tvorbu při rozhlasovém uvedení Živorodek, její sbírky předchozí. I na dalších 68 stránkách jde tedy o psychologicky, filosoficky i sociálně pojatou   reflexi nažívané reality, domény k identifikaci autorčiných niterných krajin, jakkoli na miniaturních plochách a v časovém řádu leckdy neměřitelném.

Osobní epizodické zážitky, emotivní erupce, zábleskové vzpomínky znovuvybavované autobiografickou pamětí jako informativní zásoba k projekci ovlivněné situačním kontextem – tak by zřejmě jednotlivá čísla sbírky charakterizoval psycholog. Verbální organizování těchto tříštivě navršených zážitkových podloží je pak svěřeno onomu procesu metaforicky autorkou prezentovaného jako „žvýkání jader“, reziduální stav, v němž všechno nese stejný hodnotový punc. Odtud také snaha ozvláštnit tento retenční i reprodukční jev znakově, což se prezentuje hustě do některých textů rozsévanými pomlčkami navozujícími vazby zřetězení všeho, co v daném stavu mysl připlaví.

Jednotlivá čísla ani oddíly sbírky nejsou přitom motivicky přímočaré, spíš jen náznakově vymezují směr v tom kterém situačním prostoru, což orientačně slouží čtenářově asociativitě k případnému spoluúčinkování. Možná, že právě proto zmizely z dobré poloviny textů názvy; je na čtenáři, aby si je sám stvořil a nad verši rozvinul, cítí-li ovšem takovou potřebu realizovat.

Vyvstává při tom ještě jeden kompoziční rozměr těchto „pocitových toponym“, minisvětů naditých příznaky smyslovosti i transcendentna. Jde vesměs o rekonstrukce, znovuožívání, někdy však jen o zrcadlovou polarizaci průsečíků a peripetií emocionálně konzumovaných přesahů pro autorku „důsažných událostí“ , kterých se nechce vzdát, nebo je dokonce vypustit z paměťového zázemí. Ostatně názvy prvních dvou oddílů, „Paternoster“ a „Mucholapky“, o tom výmluvně svědčí: buď básnířka nechává reflektované momenty nepřetržitě kolovat, nebo je vlévá do zárodečné materie imaginačního rozvlnění jako trvale platná důvěrná poselství.

Celý ten čtyřdílný sumář mikrodějů pak dosvědčuje, že je možno metaforicky, pomocí filosofického klíče nebo nasazením lyrického subjektu v nejrůznějších podobách a situacích – a pochopitelně také neopakovatelně osobitým slovníkem i formou – stvořit i z takto zašifrovaných sdělení vlastní sémioticky kompaktní zprávu o stavu světa v sobě, aniž tím její strůjce nějak exhibuje nebo se lacině předvádí. Přitom jde někdy zdánlivě o banality – uhnízdění sršně u krbu nebo trojí měření délky sukně ve stoji na stole. Maně tady vyvstávají konotační vazby ke kainarovskému stříhání malého chlapečka, procesu, proti němuž není odvolání…

Třetí oddíl „Neurotika“ je komponován jako přechodová předehra ke sledu sociálně probarvených textových formací poslední části „Ti bezvlasí“, převážně slovních otisků oné pocitové důsažnosti, toho, co je hodno zaznamenání z hlediska – dle autorčina mínění – obecnější platnosti. Tady jde Šťastná vývojově nejdál: vesměs už zmizely těžce dešifrovatelné metaforické vazby založené na percepci objektů ryze osobní povahy, aniž setřely svébytně navršená a básnicky polarizovaná pozorování z hlubin podvědomí, jak se jeví v té či oné vrstvě životní situační fáze, nejčastěji z dětství a dospívání. Kaleidoskopická struktura těchto „věcně zmapovaných“, povětšinou existenciálních výmětů ukazuje možná i budoucí směr autorčina úsilí.

V české poezii se má tento model poetiky o co opřít, od zmíněného raného Kainara přes Kolářovy Dny v roce, Blatného „přechodové sbírky“ Tento večer až po celé plejády básní nastupující generace let šedesátých se Šotolou, Hanzlíkem a řadou dalších. Pochopitelně, že ani tenkrát v rozvolněné ideové atmosféře nevyhnul se nikdo z nich střetům s různými protihráči; myslím, že i Žvýkání jader bylo by podrobeno horlivé pitvě režimními specialisty a diagnostikováno jako nemístné „dosebezahledění“ s absencí přitakání tak zvaným kladným životním hodnotám. A sám název knížky by asi stěží prošel tehdejším paranoidním cenzurním soukolím bez komentáře.

V každém případě je čtvrtá sbírka Ireny Šťastné dovršením básnické transformace „malých dramat“ hluboce osobní ražby, oněch „jader“ z názvu knížky, s nimiž autorka vstoupila do českého literárního kontextu před desetiletím jako s programovou výzvou a snahou naplnit ji nejen ekvivalentním obsahem, ale i formální strukturou. Řada textů se prezentuje ve „zprozaizovaných“ kompozicích, v nichž se hojným užitím zmíněných pomlček rodí i uzavírají jak myšlenkové celky, tak detaily, delší dějové etapy a někdy zase jenom pouhá slovní sóla. Tady ovšem vidím úskalí: poměrně jednotvárný výzor takto upravených čísel sbírky vnímatele při četbě nutí s textem zacházet jako s telegrafickou depeší a kontrastuje s „normálně“ členěnými verši v básních, jichž je v knížce dobrá polovina.

Podle mého názoru jde v této dualitě forem o potřebu pojednat symptomy oné reziduální variability v nekonečně se prolínajících podobách. I když se k nim zhusta není snadno propracovat a posléze se v nich pocitově zabydlit.

Nic není zadarmo, říká tím básnířka: koneckonců není právě úděl permanentní orientační aktivity v terénech autorčiny paměti ono vábivé „žvýkání“ z názvu knížky?