Druhou desítku svazků odeonské Edice poezie uzavírá třetí sbírka Vojtěcha Vacka Vlnění zvěře (2024). Básnický jazyk, s kterým máme tu čest, jeví natolik vysokou míru nevyzpytatelnosti, že je prakticky nemožné najít v knize podruhé stejnou báseň. Stránky jsou vstupní tvorové, různě potutelné dveře, branky naolejované vtipnými oleji.
„Ve 4 ráno telefonát Frýborta: Ivane, vod půlnoci nás vobsazujou Rusové! Di hned z baráku!“ Dva velcí duchové české literatury 20. století, Vinohraďák Ivan Diviš a o tři roky mladší Žižkovák Josef Jedlička se seznámili nedlouho před neblahým rokem 1968 a jejich osudy se následně propojily v mnichovské emigraci při společném působení ve Svobodné Evropě. Stesk po domově tam v polovině sedmdesátých let, ve věku okolo padesáti let, překonávali společným psaním Posledního průvodce Prahou (Torst, 2023), který v kompletní podobě poprvé vyšel až nyní, po půl století. „Kuličky se v Praze hrály na pláckách, kde se vyhloubily normální důlky, ale i na chodníku: hřebíkem nebo ‚kramlí‘ (významný nástroj!) se vylomila jedna kostka z dlažby.“ Vzpomínkové pásmo psané srdcem nás přenáší do časů iniciace vztahu se světem, kdy osobní zážitky obou autorů, výjimečných mistrů vjemu a myšlenky, dýchají pokorou a hledáním hloubky a lehkosti, jež jsou ve vrcholných sférách intenzivním znakem literatury i života. „Stesk po Praze – roven stesku po milence, táhlý jak posečené strniště.“ Praha je odjakživa nejen Prahou na svém místě, ale i spoustou dalších prah, souborem překračujícím všechny meze. Zároveň je prošpikovaná místy odjinud, což Jedlička s Divišem věděli.
Nepochybně existuje v Praze několik Paříží, ale pro mne byla Paříž v Praze výrazně štreka od Národního divadla, lávka na Žofín, Mánes, věž Sovových mlýnů k Jiráskovu mostu.
Druhou desítku svazků odeonské Edice poezie uzavírá třetí sbírka Vojtěcha Vacka Vlnění zvěře (2024). Básnický jazyk, s kterým máme tu čest, jeví natolik vysokou míru nevyzpytatelnosti, že je prakticky nemožné najít v knize podruhé stejnou báseň. Stránky jsou vstupní tvorové, různě potutelné dveře, branky naolejované vtipnými oleji. Průvodce Mr. Random vypráví,
co pro něho znamenal
zrod hroznýše v džungli dníkdyž objevil záhadné stehy na husách
jež choval ve vejci
uzurpujícím střed jeho jindy útulné garsonky.
Dobrodružství pokračuje, „když se peněženka ocitne v kapse / k infrastruktuře se napojí nohavicové metro / vedoucí do bot“, děj se přelévá v labyrintu spojených nádob, „s každým šlápnutím do prázdna / ozve se polknutí černé díry“, rtuťovité verše se roztahují a smrskávají, aby se vždy dalo proklouznout do dalších prostorů skrze spáry, spáry a další spáry. Vacek proleze i tou nejnepatrnější, umí se zmenšit v dítě, jedna ku tisíci, v případě potřeby i více. A protože vládne i barevnou měňavostí hraničící s drzostí, dalo by se s úspěchem hovořit o autorově příbuznosti s chobotnicí. Možná,
ale co rohy?
vyspělé vichry a mrazy už pracují
na technologii zaobleníbezbolestného
s bohatým vzorníkem –a málokoho dojímá
prostá fyzikální skutečnost.
Naopak, Vojtěch Vacek svým rejstříkem nových zákonů dojímá prostou fyzikální skutečnost.
Básnická sbírka Zdeňka Volfa Z osrdcení (Nakladatelství Pavel Kotrla – Klenov, 2024) je knihou křehkou, drsnou a prostou. Hmatatelnost slov uvádí do pokušení se jich dotýkat. Pokud skutečně platí, že v ryzí poezii slova přestávají být slovy, u Volfa se stávají zvířaty, či spíše živými bytostmi zvířatům podobnými.
V mnohde pozoruhodných pasážích se mluví o poezii z hledisek, jež jen stěží docházela vzájemného přijetí, ale mohla být pochopena, jak o tom svědčí i Králova editorská role u Žalmů nebo Divišův doslov ke Královu Prázdnu světa. Zatímco Diviš v poezii bojuje tezí, Král pozorností ke skutečnosti.
Báseň může být každá jinačí, její téma i princip si tahám z univerza, do kterého se zrovna dívám, a to jí propůjčuje svébytný výrazový rejstřík.
Přestože publikum Sorokina uvítalo živým potleskem, bylo vidět, že se mu do toho dnes moc nechce. Mluvil pomalu; než začal formulovat, každou odpověď nejprve poválel po hemisférách, stavěl tak přesnost nad rychlostí, přestože času nebylo nazbyt; věděl, že na tom, co řekne, záleží a stojí za to věnovat slovům chvilku koncentrace i za cenu pomlky v místě, kde sál očekává burácet tón.
