8 minut po půlnoci

motám se striemi ulic
prošlapávám to špinavé lůno
věčně březího města

jsem udýchaný jako milování v zatuchlé 2+1
jsem zpocený jako záhyby kůže
jsem otisk papilárních linií na klice od dveří
jsem tkáň
– pořezaná o všechny ty střepy,
které jako smaragdové vrásky
prorůstají ztrápeným obličejem,
s nímž si neoholení muži
vyříkávají život,
když se v noci
opilí
vrací domů.

Jsem syn
svého města

Hrany

kovový odlesk zatáhnutých žaluzií a ostré tvary panelů
protínají tmu jako žiletky
vytvářejí drobné ranky hvězd,
co pálí jako rána
bez chuti vstávat
a co se hojí
čím dál tím pomaleji

***
Noční návraty z vykřičených ulic,
kde s tebou pořád někdo chce
vymrdat
Nechtěný kabát vprostřed ulice
nepotřebný
naložený v bůhvíjak staré louži
celá ta pokroucenost
zůstává nepochopena
jako zajíc v dubnu
ztracen mezi sektory panelového (ne)štěstí
a deštěm,
kterému jedinému rozumí

První letošní den
svlažil ulice těžkým deštěm
skorosněhem
První letošní liduprázdno
a jeho lehké stopy
do kterých přítomnost
chodí spát

na chvíli jsem byl zastaven
tichem zatopených nerovností ulice
hnědé krystalické kapky
zubní kaz patníku

světlo pouliční lampy
mi utkvělo v zornici
jako hvězda
topicí se v hloubce časoprostoru

a já se do ní vpíjel
až hlava ztěžkla

přes cestu přejelo auto a
čas se od té doby už nikdy nezastavil