Co zbylo ze vzpomínek

na konci noci

jen odvalený kámen

u Ježíšova hrobu…

Gallský kohout

pod hradbami Alesie

klečí na kolenou

a jeho hrdost

ranního kokrhání

je zadupána v prach

v posledních záblescích

řídnoucí tmy

Tak na co zrovna myslíš

při východu slunce

když natahuješ ruce

v modlitbě

v usebrání ticha

které ti sviští ve tvých uších

Dávat a brát

brát a zas dávat

nalévat víno do přeplněných pohárů

a do přeplněných hrdel

výkřik

ostrý tak

jak zabodnutý šíp

kdesi hluboko ve tvé hrudi

kterou ale pořád

nastavuješ slunci

aby tě

i přes všechnu tu bolest

nepřestalo hřát

Zloba nám někdy zatemňuje oči

a také srdce…

ale koho máme právo soudit

a kdo má vůbec právo soudit nás?

snad jen Všemohoucí

ale ten přece nikoho nesoudí

jedině v pochopení

v soucitu a v toleranci je láska

V třepotání listu staletého dubu

je ukryta podstata celého vesmíru

v nepatrném záchvěvu tvého dechu

který už ani nevnímáš

je skryta celá tvá duše

celý ten nekonečný prostor

plný ticha i hřmotu nejprudších bouří

všechno je v něm

také bláznovství

ale jak daleko má vlastně blázen ke svatosti

a světec k bláznům

vždyť jen ten

kdo opravdu pohrdá měkkým ložem

ulehá do podušek

tak hebkých

i když si hlavu podkládá

chladivým kamenem.

Jednou se vrátíš tam

odkud jsi přišel

ale proč se vlastně vracet

když není kam

a když jsme pořád

na jednom místě

nebo snad ne?

Všechno je jen iluze

mámivá a smyslná

všechno je sen

všechno

Kde máš tu starou

kostkovanou sukni

má lásko

tu roztrhanou sukni

kterou jsi měla opravdu tak ráda

Házení čáry

na hliněné návsi

a kuličky

vyrobené vlastní rukou

poztrácené v trávě

babího léta…

Tak co ti tedy ještě chybí

když hledáš ztracené švihadlo

rezavá koloběžka dětských her?

nebo hadrová panenka

s očima ze skleněných perel?

Schováváš se

ve své staré školní brašně

s očima dokořán

v kukátku kaleidoskopu

Když jsem ti četl své básně

voněla tráva

šelestem podvečerního ticha

tvé natažené nohy

s temně zářícími nehty

mezi oloupanou kůrou platanu

a větve volající k nebi

jen prosbu

nebo modlitbu

tak tichou

že ji vůbec nebylo slyšet

Co vlastně ještě chceš?

po noci shořelé

v paprscích slunce

Svět je dnes plný

falešných proroků

a falešných hráčů

kradoucích lásku

Tak co je pravda

a kde ji máš hledat

V prázdné kapse nic není

všechno je iluze

všechno je sen

poctivost kata

který se snaží

vést úder sekyrou

jak nejlépe umí…

tak milosrdně

jak starý medvěd

který má tak moc rád sladké

ale jediné máchnutí

jeho huňaté tlapy

způsobí zkázu

včelího světa

který si

tak usilovně

budovalo několik generací

bzučícího hmyzu

Tak hledej svou cestu

omšelých děravých trepek

radost je ve všem

a stejně i bolest

nikdo už nebrání

tvým váhavým krokům

v bzukotu lehkosti

v hotelu

jen na jednu noc

jen na jednu hodinu

tam kdesi

na kraji zaprášeného štěstí

I přivřené oko vidí do šera

vanoucího větru

Vše je jen volné plynutí

a v letu ptáka

je skryta podstata vesmíru

Vše už je ukováno

a vše je už zapsáno

možná už zbývá jen

poslední úder kladivem

jež zvedá nad svou hlavu

nebeský Thór

kdo ví

Možná už zbývá jen

poslední písmeno

a za ním už nepřijde nic

jen věčnost plynutí a Bytí

kde už žádná kladiva

ani litery nebudou existovat

kde nebude

už existovat vůbec nic

Ale i tam

i tam

kde už vůbec nic není

i tam přece existuje

nebo může existovat

úplně

ale úplně všechno

Může se pak nepřítel stát přítelem?

a může se zase přítel stát nepřítelem?

Nemá cenu se ptát

jen Všemohoucí

umí číst z letu ptáků

a dobře tak

dobře je tak

ó dobře…