zvedá se
vítr
vítr nadzvedává
den
den po dni
stoupá
ode dna vzhůru
na vrchol
vížky
odtud zahledí se
do dáli
než padne noc
usne světlo

Má žena poprvé v životě poznala lásku.
Muž, kterého miluje, leží v nemocnici
s rakovinou žaludku. Jdu po chodníku, mrholí.
Kráčím po silnici, sněží. Překračuji lesy,
řeky, moře. Slunce svítí. Jsem mimo Zemi,
odrážím se od asteroidu, přeskakuji
z planety na planetu. Jako tehdy
v řece… z kamene na kámen.
Hop, hop. Z valounu na balvan.
Je mi deset let. Věřím
v nadpřirozenou moc Slunce.
Modlím se za toho chlapa. Hop, hop.

Na trávě

Žena s kloboukem, muž s černými brýlemi,
dívka s odhaleným ňadrem, velký pes a vytáhlý žirafí krk,
rozevřené nohy, v klínu jen slupka od banánu;
žlutý míček, bum, druhý míček, pal, dvojchyba, eso,
stařec s dalekohledem, chlapec s jestřábem na řase,
vojevůdce Sir Edward Cecil, vykachlíkované neobsazené místo,
první řada v hledišti Wimbledonu, bublinky z kokakoly
na sedadlech číslo 5,6,10,12,16,17, druhá řada prázdná.

Poledne v igelitovém
pytli od umrlce. Silueta
mlhy na horách.
Skála se potí… mlok,
bystřina kloktající…
… plastové lahve, hráz.

Patříme nedohledným
výškám. Shůry sestupujeme
vzpřímeně, nestrpíme
závrať. Tam, kde spočineme,
dosviští vržený kámen. Tam,
kam patříme, nedolétnou stroje.

Jen do úvah
oblečen.
Opásán myšlenkami –
chrastím, cinkám,
chvěji se, blyštím.

Vzaly se odkudsi
z blízkosti ženy
chystající večeři
pro čtyři
a kočku a kanára.

Nebo myšlenky z bistra,
z hlav mužů
popíjejících
nekroužkující pivo,

či myšlenky
kohosi usínajícího
za volantem vozu,
vjíždějícího do červené
jako do výhně
obřích kamen.

Morava

Voda mumlá. Pstruzi
sluní se na kamenech.
Na dně řeky bujarý
večírek nesmrtelných.
Pod kameny ticho.
Poblíž kvílí pila.
Půlí blízké
na dobré a vzdálené.
Pár vln si nasazuji
na hlavu, šplíchám.
Odcházím najít
svůj domov.
Mohla by jím být
i představa
odplouvající k moři.