Mám koníčka: psát o současné české literatuře. Říká se tomu literární kritika a je to docela jednoduché. Většinou postupuji tak, že si nejprve přečtu určitou knihu, pak čekám, jestli se mi udělá názor – a pokud ano, pokouším se jej pomocí slov adekvátně zformulovat, přičemž se snažím, aby potenciální čtenář můj text pokud možno dočetl až do konce. A jednou za čas se mi udělá názor, který překračuje hranice jedné knihy, případně se týká literárního života. To pak zmatlám cosi, co by se dalo nazvat úvahou či dokonce esejí. Většinou se týkají obecnějších otázek fungování literatury v naší přítomné společnosti, ovšem s přihlédnutím k minulosti, z níž vyrůstají. Tak jako včil.

Celkem nedávno jsem od jednoho nejmenovaného slovenského autora slyšel, že slovenská poezie je v současnosti lepší než slovenská próza – a že je v mnohem lepší než poezie česká.

Pokud se shodneme na tom, že současné umění je v krizi, pak silně pochybuji, že by nás z ní mohlo vyvést moralizování a s tím spojené nálepkování nebo adorace socialistického realismu.

Judaismus nikdy nepropadl pokušení plést si realitu s iluzemi, což je patrné už v bibli, a talmudské spory ‚ke slávě Nebes‘ o jakýkoliv detail učení svědčí o úctě k pravdě. Jde-li opravdu o život, nelze před skutečností zavírat oči.

Je podivné a lehkovážné něco tisknout tak krátce poté, co to bylo vymyšleno. Spustit celou mašinerii výroby, aniž by text chvíli nepovšimnut ležel, aniž by byl tedy odleželý jako sýr a mohl chvilku zrát.

Platnost univerzálního rasového vzorce mohli v Maďarsku vyžadovat snad jen šílenci: během tisícileté historie se Maďaři hojně smísili s potomky Švábů, Slovanů, židů. Základní vlastností Maďarů vždy byla jakási ‚sladká nečinnost‘…

Napříč dějinami ovšem existuje ještě jeden typ literárněkritické lenosti, a to ten, který schopnost skutečně tvůrčím způsobem myslet substituuje opakováním bezobsažných frází a myšlenkových vzorců.

Pavel Janoušek mne ve svém článku „Jsem starý a hloupý srandista, co si už nenechá poradit“ vyvolal jménem, jako druha postiženého stejným příkořím: zákazem nevážnosti, čímž obě polemiky nepřímo spojil a donutil mne tím k reakci.