Je podivné a lehkovážné něco tisknout tak krátce poté, co to bylo vymyšleno. Spustit celou mašinerii výroby, aniž by text chvíli nepovšimnut ležel, aniž by byl tedy odleželý jako sýr a mohl chvilku zrát.

Platnost univerzálního rasového vzorce mohli v Maďarsku vyžadovat snad jen šílenci: během tisícileté historie se Maďaři hojně smísili s potomky Švábů, Slovanů, židů. Základní vlastností Maďarů vždy byla jakási ‚sladká nečinnost‘…

Napříč dějinami ovšem existuje ještě jeden typ literárněkritické lenosti, a to ten, který schopnost skutečně tvůrčím způsobem myslet substituuje opakováním bezobsažných frází a myšlenkových vzorců.

Pavel Janoušek mne ve svém článku „Jsem starý a hloupý srandista, co si už nenechá poradit“ vyvolal jménem, jako druha postiženého stejným příkořím: zákazem nevážnosti, čímž obě polemiky nepřímo spojil a donutil mne tím k reakci.

Kořeny radikálních intervencí umělců do veřejného prostoru leží podle našeho názoru v revolučním diskursu avantgardního umění, konkrétně pak v jevištních akcích dadaistů.

Za důležitější považuji poukázat na Kandou ignorovaný fakt, že můj text byl adekvátní reakcí na daný podnět, neboť tím, kdo pracoval s prvky nevážné komické nadsázky, byla už sama Olga Stehlíková, byť možná bezděčně.