Pohybu

Někdy
Je v tom tvým pohybu
Ohrnutí vlasů na stranu
A obnažení šíje
V tom jediným pohybu
Uložený všechno
Terabajty veškerýho porna
Miliardy dat šílený krásy
Všechny skeny artových
Black&White fotek
Od kterých odtrhnout pohled
Znamená lynč
Touhy

Tužení stínů

Jak se vyrábí tuž?
To se namaluješ
A podtrhneš konturkou
Linky očí
Dáš jí tam
O trochu víc
Ať máš pronikavější pohled
A pak budeš z deseti cenťáků
Hypnotizovat rozkrojenou cibuli

A až se tvoje říčky rozvodní
Jímej čerň
A tuž se

Ps:
Místo cibule lze použít také někdy
Mne

Samozřejmě

Pokud má být ta báseň
Hebký lože mezi listy
Ve kterým se zalkneš
Až splašíš výdechem
Všechny mravence
Tak urputně vypadající
Jako písmena

Pokud má být ta báseň
Nečekaná hlubina v řece
Kterou na tebe proud políčí
A serve z tebe šaty
Vlasy
A řasy
Až v ní zmizíš
A budeš prosit o pomoc
Všechny žlutočerný mločí vykřičníky
Co schovává den pod kameny
O trochu vzduchu

Pokud má být ta báseň
Aspoň trochu k něčemu…
Přečtu ti Topola

Uvidět

Pamatuju si, jak jsem jednou v Karpatech navečer viděl kus tak krásný červený barvy, že jsem takovou ještě nikdy a ani potom nikdy a nikde nezahlíd… Byl to sice jen keř obsypanej šípky… Ale byl sám mezi skalama a opřelo se do něj slunko takovým způsobem, že sem málem umřel… Dodnes, když zavřu oči, mám po něm na sítnici vypálenej flek. Prý má každý svoji barvu… Odstín, který když uvidí, nemůže od něj oči odtrhnout… Já ho viděl tam… Aspoň jednou za život uvidět svoji barvu…

Vl(a)k v trafostanici

Stojíme v polích, doba zpoždění se může změnit… Za okny v řepce šílenej srnec… Vedle na sedadle chlapík co si čte v ntb titulky zpráv a komentuje je nahlas… Má v uších sluchátka, takže vlastně dost křičí… Ty vole v Anglii do toho zas někdo třísk! To maj z toho, že si tam zvou arabáče! Jó když sem jezdil do školy rychlíkem, tak i 110 kiláků v hodině! Jó komouši to s vlakama uměli, né jak teď tady tydle… Kde je ten vozejk, ještě jedno pivo sakra! A mně je občas jak posprejovaný vybrakovaný trafostanici v Zámrsku, která prázdnýma oknama čumí na lidi v rychlících a v noci do ní chodí spát stíny a ten srnec… Moje modro a slunce, slunce a modro, naděje, že léto bude. Jak si ji v sobě uchovat? Stojíme v polích, doba zpoždění se může změnit…

Past

Vězet
Zaseklej
S nohou v hlubině
Nad městem
A doufat
Že do vás
Nevrazí
Nákladní
Mrak

A čím sladíte vy?

Spí tak sladce!
Přikradu se s hrnkem
Hořkýho ceylonu
A dám si ho k posteli
Na zem k ní
Přesně na místo kam ukazujou
Její prsty

Uprchly cíchám
A visí
Do středu
Země
A mě

Přál bych jí
Vidět se jak spí

Dívám se a doufám
Že ze špiček prstů
Něco kápne
A že si to
Vypiju

Whirlpool

Vyrovnat
Co je pomačkaný
Nejdřív límeček
Horce ti přejet po krku
Tam a zpátky
Pak sedlo
Na šíji ti upouštět páru
Ramena a ruce sou složitější
Kroužky kolem zápěstí
Manžety jako kolíbky
Bože, nepokazit to!
Rukávník se nestydí
Hladí a tvaruje tvoje alabastrový ramena
Přidám trochu víc teploty
Ať lneš a rovnáš se mi pod rukama
Na záda a slabiny
Raději použiju rozprašovač
A zajedu špičkou mezi každej knoflíček
Voníš mi
Tak čerstvě a čistě
Zítra v tobě budu celej den
Myslet na to
Jak tě
Žehlím

Brnění

Poslední dobou
Mi duben brní v zubech
Mám pocit, ze jediný co může zastavit ten drkot
Je zakousnout se ti do ramene
A nést tě bezvládnou
Někam do května
Prodrat se skrz všechny kaliny
Do čirý noci
Kde voní květy, hlína a kůra
A není taková zima
Tam bych tě teprv pustil
A vysál z tebe bolest
Než bys přišla k sobě

Možná že v lese
Na těch místech
Kde se tohle všechno stane
Vykvetou pak lýkovce
Voňavý jedovatý plamínky
Vlčí radosti

Chtěla

Chtěla něco nemravnýho
Pár veršů co spadnou mezi stehna
A budou šimrat jako zastřihnutý konečky
Obrečených vlasů
Nebo minimálně jako
Strašně rychlej a drzej
Aristokratickej
Malíček
No jo

Né že bych se nesnažil
Něco ze sebe vydolovat
Sfáral sem kvůli ní nahatej
Nejmíň kilák pod zem
V rozvrzaný kleci
Ve který by to šlo ah!
Svítily jen moje chtivý oči
A naběhlý žíly
Plný křemene
Jsem si utíral
Do jejího hedvábí

Jenže
Úplně dole na dně šachty
Špinavej a lesklej
Našel jsem jen
Nečitelný nápisy
Po sprostých hornících
A slepýho důlního koně

Nemluvím koňsky
Ale slíbili jsme si
Pár věcí

Slyším ho ržát
Kdykoli mi vítr svazuje ruce
Provazem L’occitane

On byl drz, ale vykající…

Sol!
Je příkaz
Plač!
Nebo zvolání
Slunce!
Vyberte si
Co je vám více potřeba

Příčetně vzato
Tipoval bych
Že ani jedno z toho
Neboť rómsky vaše ramena
Hovoří již od května
A solný doly provozujete
Co vás znám

Takže raději
Si
Nepříčetně vzato
Stáhněte kalhotky
A mazejte spát
Ať vás může
Dostihnout
Jazyk
Sna

Polopokoje

Tady to taky nevypadá na suchej únor
A překročil ji, tak jak zůstala v noci
S rukama obtočenýma kolem kočičího pelechu
Rozhrnul trochu závěsy
Světlo rozřízlo pokoj na dvě půlky
A asi jen její tělo
Její tělo je drželo u sebe
Jinak by se začaly vzdalovat
A do tý díry vprostřed pokoje by se pomalu sunul ze stínů
Všechen nábytek
Chlast
A možná i on

Dá se v pádu do propasti zachytit vlasů spících
Aniž by v trhu byla překročena nosnost kořínků
Když byli tito překročeni?

Zaplašil tuto představu a trochu přitáh závěsy k sobě
Zúžil pruh světla a polopokoje se k sobě přiblížily
Hned byl klidnější

Jenže tím spustil přímo na její záda
Z okna tenký světelný lano
Trochu se jak živé chvělo prachem v prostoru
A jasně ukazovalo směr
Kudy se z tohoto světa
Dá vyšplhat
Někam do slunce

Co když ji probudí a všechno se to stane?
Co když ji neprobudí a nestane se nic?
A co je horší, pomyslel si a šel postavit na kávu
Aby konečně začalo ráno

Tyto básně z rukopisu byly na hudebníkovi vymámeny v opilosti Jarunou.