Vila-Matasův Bartleby a spol. je nadějí pro všechny, kdo se domnívají, že literární nesmrtelnosti dosáhnou jen úctyhodným počtem vydaných knih. Omyl – plně postačí, bude-li pamětihodný způsob, jímž se psaní či publikování zřekneme.
Rozhovor se španělským spisovatelem a novinářem Enriquem Vila-Matasem byl snad mým prvním rozhovorem pro Vltavu. Pro začínající literární publicistku přímo ideální start, neboť kniha Bartleby a spol., kterou v překladu Lady Hazaiové vydal Garamond v roce 2006, sestává z šestaosmdesáti poznámek pod čarou k nikdy nenapsanému pojednání o autorech, kteří se zřekli psaní, a o nichž bych tudíž nemohla nikdy nic natočit, neboť bez hmatatelných výsledků svého talentu a píle by tito autoři žádné mediální pozornosti pochopitelně nebyli hodni. Sám Vila-Matas jí byl však hoden stále, neboť Bartleby a spol. byla už jeho sedmnáctou knihou a po ní vydal, pokud se můžeme spolehnout na Wikipedii, dalších čtrnáct! O to více potěší, s jakým pochopením, fascinací a vtipem se takový psavec skutečnými i smyšlenými „zatvrzelými nepsavci“ zabývá.
Bartleby a spol. je v podstatě postmoderním příběhem Melvillova písaře Bartlebyho, zkříženého s Beckettovým Tsoem (říká si SkoroTso) a Kafkovým starým mládencem. Před pětadvaceti lety vydal jednu prózu a od té doby psát odmítal. Teď se do psaní pustil jen proto, aby vyprávěl o osudech autorů s tak zvaným Bartlebyho syndromem, tedy těch, kteří psaní z nejrůznějších důvodů negují podobně, jako Melvillův Bartleby neguje život. (Ach Bartleby! Ach lidstvo!) Berte můj text i jako skromný příspěvek k diskusi o nových stanovách Asociace spisovatelů, které nově umožňují členství autorům, kteří vydali pouze jednu jedinou knihu. Nuže, Vila-Matas jde ještě dále a zve do spisovatelské rodiny i autory, kteří nikdy žádnou nenapsali.
Proč by vlastně měl být pro existenci spisovatele podstatný nějaký počet knih? Ano, hodí se to do medailonků a k propagaci, nicméně každou další knihou můžeme svou literární pověst taky pěkně pokazit. Moc dobře to věděl jeden lišák z bajky mexického spisovatele Augusta Monterrosa Nejmazanější lišák, o níž Vila-Matas také píše:
„Vypráví se v ní o jednom Lišákovi, který napsal dvě úspěšné knihy, což mu přineslo oprávněné uspokojení, ale minuly roky a on nic dalšího nevydával. Ostatní začali brblat a ptát se, co se s Lišákem děje, a když ho potkali na nějaké party, utíkali k němu a říkali, že musí vydat něco dalšího. Ale vždyť já jsem napsal už dvě knihy, unaveně odpovídal Lišák. A velice dobré, dodávali oni, a právě proto musíš napsat další. Ačkoli to neřekl nahlas, Lišák si pomyslel, že to, co ti lidé ve skutečnosti chtějí, je, aby napsal knihu špatnou. Ale protože byl Lišák, neudělal to.“
Kdepak, Lišák nenapíše špatnou knihu. Anebo ji napíše, ale nevydá. Pošle ji se vší pietou do Brautiganovy knihovny nevydaných rukopisů ve Vermontu nebo do její české obdoby v litomyšlské muzejní čajovně… Počet vydaných děl zkrátka závisí na tom, s čím se spokojíme.
Jak dlouho můžeme nevydat knihu, abychom byli ještě spisovateli? Proč nás vlastní mlčení znervózňuje? Musíme publikovat, abychom obstáli sami před sebou jako autoři? Kdyby se podařilo změnit vnímání spisovatele ve vila-matasovském duchu, literární provoz by se sice nezpomalil, ale autoři, při vědomí toho, že i mlčenlivý spisovatel zůstává spisovatelem, by snad neměli nutkání vydávat každou hovadinu…
Jenomže identita spisovatele je křehká. V občanském životě nic neznamená, protože je příliš nesrozumitelná a anachronická, neplynou z ní výdělky dobré pro obživu a v literárním životě je podmíněna přísunem nových knih v určitém intervalu. Ale jak velký je ten interval? Těžko říct. U debutanta dva roky, u zkušenějšího autora tři až pět let? Určující nejspíš bude paměť literárního a mediálního provozu a tím i paměť veřejnosti. Co například s autorem, který se slibně rozpublikoval, nicméně v určitém úseku života jej postihl Bartlebyho syndrom? Kolik ze současných českých autorů však touto chorobou už trpí, ale jaksi odmítá zpozorovat její příznaky a ze strachu, že přijde o svou identitu, vytrvale, jako by šlo o sportovní disciplínu, píše a vydává dál?
Je však nutné se rolí spisovatele ještě vůbec trápit? Witold Gombrowicz ve výboru drobné publicistiky Varia (Revolver Revue, 2011, překlad Helena Stachová) označení spisovatel neguje docela:
„Žádní spisovatelé neexistují, anebo chcete-li, každý člověk, který umí psát, je spisovatel. Často se stává, že lidé, kteří nikdy nepsali knihy, náhle vytvoří veledílo. Znám i mnoho průměrných lidí, kteří ustavičně vyrábějí svazky zaplavující knižní trh. Velikost literatury spočívá právě v tom, že každý člověk používá jazyk a může se vyjádřit. Psaní tedy není povolání. K psaní je nezbytná osobnost a vyšší stav ducha.“
S Gombrowiczem jde ale více věcí k šípku, nejen spisovatel jako profese… Má pro spisovatele zkrátka jiná kritéria – například jistou nenormálnost (protože zdravý člověk netvoří umění) a vyhnanství:
„Myslím, že každý spisovatel bez výjimky je vždycky ve vyhnanství. Prostě proto, že se od přírody nepodrobuje obyčejným schématům.“
Tohle podrobování či nepodrobování samosebou Asociace spisovatelů měřit nemůže. Nemůže se ani zabývat možností, kterou připustil peruánský spisovatel Julio Ramón Ribeyro, a to že
„všichni v sobě opatrujeme knihu, možná velkou, která však ve shonu našeho vnitřního života jen výjimečně vyplouvá na povrch, anebo to činí tak rychle, že nemáme čas ji zachytit“.
Asociace může nanejvýš posuzovat autorské smlouvy a adekvátnost autorských honorářů. Asociace může počítat vydané knihy. (Proto je prima, že začíná počítat od jedné.) Asociace se zkrátka může zabývat jen existencí provozuschopných spisovatelů, žádnými bartlebyi, kteří už od sebe jako od spisovatelů nic nečekají.
Vila-Matasovi bartlebyové, kteří představují antitezi vůči shandyům z knihy Stručné dějiny přenosné literatury (1985, česky nevyšlo), se obvykle zřekli psaní kvůli nedostatku imaginace a neúnosně dlouhému čekání na inspiraci, kvůli tomu, že se nespokojili sepisováním vlastních halucinací a zatoužili napsané prožít, nebo naopak proto, že vše prožívali pouze ve svém nitru, aniž by měli potřebu skrze text cokoli sdílet se čtenářem. Například katalánský básník J. V. Foix prý veřejně oznámil, že své dílo uzavírá navždy. Jenže básně, ty se nenechají jen tak odbýt nebo zahnat do kouta. Nadále se mu zdály!
„Poezie nenapsaná, ale prožitá v mysli: překrásný konec pro toho, kdo přestane psát,“
soudí Vila-Matas. Ale dosáhnout toho!
Mám koníčka: psát o současné české literatuře. Říká se tomu literární kritika a je to docela jednoduché. Většinou postupuji tak, že si nejprve přečtu určitou knihu, pak čekám, jestli se mi udělá názor – a pokud ano, pokouším se jej pomocí slov adekvátně zformulovat, přičemž se snažím, aby potenciální čtenář můj text pokud možno dočetl až do konce. A jednou za čas se mi udělá názor, který překračuje hranice jedné knihy, případně se týká literárního života. To pak zmatlám cosi, co by se dalo nazvat úvahou či dokonce esejí. Většinou se týkají obecnějších otázek fungování literatury v naší přítomné společnosti, ovšem s přihlédnutím k minulosti, z níž vyrůstají. Tak jako včil.
Judaismus nikdy nepropadl pokušení plést si realitu s iluzemi, což je patrné už v bibli, a talmudské spory ‚ke slávě Nebes‘ o jakýkoliv detail učení svědčí o úctě k pravdě. Jde-li opravdu o život, nelze před skutečností zavírat oči.
Je podivné a lehkovážné něco tisknout tak krátce poté, co to bylo vymyšleno. Spustit celou mašinerii výroby, aniž by text chvíli nepovšimnut ležel, aniž by byl tedy odleželý jako sýr a mohl chvilku zrát.
Napříč dějinami ovšem existuje ještě jeden typ literárněkritické lenosti, a to ten, který schopnost skutečně tvůrčím způsobem myslet substituuje opakováním bezobsažných frází a myšlenkových vzorců.
Pavel Janoušek mne ve svém článku „Jsem starý a hloupý srandista, co si už nenechá poradit“ vyvolal jménem, jako druha postiženého stejným příkořím: zákazem nevážnosti, čímž obě polemiky nepřímo spojil a donutil mne tím k reakci.