Otevírám zprávy, čtu si titulky a zběžně si prohlížím fotky. Každodenní konzumace základních informací ze světa i naší země mě málokdy mine, a to i velmi brzy po probuzení. Nad titulky se občas pozastavím, nad fotkami ale nepřemýšlím skoro nikdy. Po přečtení knihy V zajetí obrazů: Vizuální politika 21. století od autorky Andrey Průchové Hrůzové (1987) můj pohled na obrazy zprostředkovávané médii už nikdy nebude stejný.

Kniha zkoumá význam a role obrazů v současné společnosti a předestírá zásadní charakter vizuality v médiích – jejich moc a schopnost manipulovat. Manipulace obrazy je podle všeho jednoduchá. Kdo, s kým a v jakých souvislostech je focen, v jakém prostředí, jak je fotka oříznutá a koho tím posouvá do popředí pozornosti – na tom na všem záleží. Není už ale tak jednoduché tuto manipulaci vnímat, anebo si odpovědět na otázku, zdali je manipulace žádoucí, nebo nikoli, popřípadě na jaké hraně sdílení se držet, aby účinek na společnost měl z morálního hlediska ten nejlepší efekt. A především – má být společnost manipulována jakýmkoli směrem? Máme si na manipulaci zvykat, i když je šířena v dobrém úmyslu?

Komunikace vizuálního obsahu s sebou nese schopnost vyburcovat soucit, nebo naopak soucit potlačit a vyvolat strach. V zajetí obrazů osvětluje mechanismy, kterými na nás obrazy mluví. Například v kapitolách o migraci vedle sebe staví migranty a migrantky ze Středního východu a uprchlíky a uprchlice z Ukrajiny. Je zde vysvětlen způsob práce s informacemi a obrazy, v jednom případě vedou ke strachu z nově příchozích, v tom druhém pak k solidaritě (v případě uprchlíků v důsledku ruské agrese na Ukrajině). Zobrazování uprchlíků – mužů tmavé pleti zachycených z větší vzdálenosti –, takže jim nevidíme do tváře, nás jako diváky ponechává v odtažitosti a neutralitě vůči jejich osudu, zatímco jejich jinakost popichuje ke strachu z cizího a neznámého. Naopak fotky uprchlic bílé pleti v doprovodu dětí, jejichž rasa v nás evokuje pocit větší spřízněnosti, dokážou vyvolávat soucit. Autorka si také všímá toho, jakým způsobem média přispívají ke stereotypizaci. Zatímco muži jsou zobrazovaní v akci, tedy jako ti, kteří čelí nebezpečenstvím, ženy bývají v pasivních pozicích nebo pozicích madon – buď jako osoby, které někdo zachraňuje, nebo jako sedící matky s dítětem v náručí.

K tématu uprchlictví je také zajímavým příkladem selfie syrského uprchlíka Anase Modamaniho s bývalou německou kancléřkou Angelou Merkel z roku 2015, které na jednu stranu přispělo k popularizaci obou aktérů, na tu druhou ovšem k šíření zpráv prosycených nenávistnou rétorikou – a to především následující rok, kdy došlo k teroristickým útokům v Bruselu. Tato fotka přitom vznikla víceméně náhodou. Když si Modamani snímek s Merkel pořizoval, neměl tušení, s kým se fotí. Stalo se to ovšem jen dva týdny poté, co Angela Merkel deklarovala otevření hranic syrským uprchlíkům, a jen pár dní poté, co Anas Modamani vstoupil do Německa. Fotografie, které při určitých příležitostech vznikají, tak mají nejen dokumentující charakter, ale i moc vyvolávat v nás emoce, a to oběma směry – jak ty pozitivní, tak negativní. Stačí je zveřejnit v souvislosti s jistými okolnostmi nebo v jisté sociální bublině.

Podobnou rozpolcenost a schopnost být předmětem pozitivních i negativních emocí mají i vizuální zkratky dotýkající se klimatické krize. Fotky Grety Thunberg jsou na jedné straně adorovány stoupenci proklimatických opatření, na druhé zesměšňovány těmi, kteří si klimatickou změnu nechtějí připustit. Vedle toho ovšem v médiích koluje řada dalších zobrazení klimatické krize, u nichž je velmi zajímavé nahlédnout síť aktérů, kteří se na jejich tvorbě podílejí. Jako by různorodí hráči sváděli boj o formování názoru a angažovanosti ve společnosti. Proklimatické skupiny využívají například modro-červené kódování svých obrazů a grafik, ve kterých modrá zastupuje vše spojené s vodou, ledem, rovnováhou a klidem, zatímco červená evokuje oheň, krizi, krev. Podobná práce s emocemi je patrná i u obrazu hořící planety (v případě podcastu Kolaps na A2larmu) nebo barevné úpravy tzv. Hokejkového grafu zobrazujícího průměrné teplotní odchylky z roku 1999.

S emocemi umějí pracovat i filmy, ne všechny ovšem dokážou mířit tam, kam potřebují. Sci-fi filmy o ekologických katastrofách nebo dokument z Antarktidy nezasáhne diváctvo tolik jako dokumenty z oblastí, které se nás zdánlivě více týkají, které jsou geograficky blíže. A pak je tu ovšem vizuální komunikace těch, kteří se snaží klimatickou krizi popřít.

V neposlední řadě mě na knize zaujala i krátká kapitola o udržitelných městech, která jsou zobrazována většinou jako implementace technologií do veřejného prostoru s cílem vytvořit „chytré město“ (smart city). Málokdy ale ukazují, kdo tato města obývá. Pokud se totiž na takových vizualizacích nějaké postavy objevují, jedná se většinou o ekonomicky produktivní bělošskou populaci. Starší lidé nebo ekonomicky ohrožené skupiny na těchto vizualizacích chybějí. Klimaticky spravedlivé město se tak neprezentuje i jako sociálně spravedlivé, což je velmi zajímavý postřeh i pro mě osobně, byť pro toto zjednodušující zobrazování mám jako architektka vysvětlení – většina návrhů je vytvářena v rámci soutěží, ve kterých přitažlivost a sexappeal obrázků rozhoduje o vítězství. I přes to, že tvůrčí ateliéry s širokým sociálním spektrem počítají a utvářejí pro ně městský prostor, málokdy to pro porotu složenou z odborníků i neodborníků (zadavatelů, politiků) coby sociálně bohaté místo odprezentují.

Jsem ráda, že se kniha V zajetí obrazů dotkla (byť jen v pár řádcích) i výtvarné vizuality. Pokud autorka bude psát další pokračování, ráda si o tomto tématu přečtu víc. Zajímaly by mě odpovědi na otázky, jak vizuální umění komunikuje současná témata, co v sobě všechno dokáže odrážet, nebo jestli a jak s námi také nějak manipuluje.

Mezi psaním této recenze překlikávám ve svém počítači na aktuální zprávy a prohlížím si fotky u článků: „Český fotograf zachytil hroutící se ukrajinskou pevnost“; „V JAR vystříleli rodinu“; „Spoluvězni si radši podřezali žíly“; „Žena drogového bosse Guzmána vyšla z vězení a objevila se jako modelka v Miláně“; „Povodně ukázaly zastaralost krizových zásob“. Čím více titulků čtu a čím více fotek vidím, tím více jsem vůči nim otupělá. Vzpomenu si v tu chvíli na článek filosofky Terezy Matějčkové, ve kterém nabádá k netečnosti ke světu i přemíře informací – a se kterým nemohu souhlasit. V netečnosti se totiž nemusíme cvičit, ta při přemíře vjemů přijde sama. To, o co bychom se naopak měli starat stále, je právě ta obtížná a protivná citlivost. Citlivost k sobě, ke světu a koneckonců spolu s kritickým myšlením právě i k těm obrazům v mediálním prostředí.