Jana bude brzy sbírat lipový květ
Staletá lípa obsypaná včelami
od rána hučí dlouhé Óm
správně vidíme slzami
Le petit prince rozezněl malý zvon.

Od meze voní heřmánek (chamomilla),
je to jak v hádance – kdo nám ji dal?
Na vodě, v zrcadle vzkazy, že byla
a bude. Kdo ale vzal?

10. července I.
Lubošovi a Míše Drtinovým

Vracíš se v pomněnkách,
chrpách, slzičkách Panny Marie,
třezalce a vlčím máku,
zvonku, chrastavci, ach lupinách.
Eva s Markétou, Aničkou a sestrou
tě přenášejí v květinách.

Nejvíc jsi v zářivém vratiči.

Kdysi jsi je tou polní cestou ke křížku
vozila v kočárku,
dívali se do korun bříz,
které šuměly ukolébavkou.
Teď synové nesou
v květinovém koši
za vrbové uši
maminku,
hlavy sehnuté,
bílé košile,
do mladých šíjí se opírá slunce.
V naší serpentině
lesklé jak dýně
vánek a vlny v obilí,
stíny a světla na chvíli.
Pukají neslyšně zrna.

Vlna za vlnou – – – –
Se strunou a dvěma křemeny
křešeme naději,
jiskro, odleť!

Žalm
Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám,
skoro všechno už mi vzal,
servaná pastvina
čeho bych se bál.
Je blíž, než se zdá,
až do rána
přebývat smím v Jeho domě,
kde mlčí po dlouhé, předlouhé časy.
Štěstí a přízeň mě provázejí,
též miláčka a mrtvých přátel hlasy.
Jeho prut a hůl jsou mojí útěchou,
vždyť rákoska a karabáč
tancují v nocích po mně, nedáš mi spát,
až nad ránem útěšný fáč
v podobě vysílení.
Miláčka popel jsme včera uložili,
v hřebeni její zrzavé vlasy
ve skříni šaty
vůně
neblednou.
Prostíráš stůl, číši mi po okraj plníš,
pak prudce zatáhneš za ubrus,
pleníš v nás jak koule v kuželkách.
Rozbije se číše, rozmlátí servis,
padají slzy a kuchyň je rázem setmělá.
Sám jsem popel
a mám vstát z popela?

Synové
Sedíme se syny na břehu řeky Aare
v gasthausu U Turka pod kaštanem.
Turek v bílé čapce ve vedru zívá,
kelnerka s drdolem roznáší piva.

Od vody hlasy, nálada pozdního léta.
Někdo hází klacek, pes za ním lítá,
do řeky skočí, nechá se nést proudem
s lesklým klackem v mokré mordě.

V tom uvidím Janu, proti mně sedí
modré oči, pihy kolem nosu.
Ty má Vojta po ní
a Antonín rzivou barvu vlasů.

Její sen, listopad 2004
Na dveře Pejškovny
zaťukal někdo.
Otevřela jsem a za dveřmi stáli dva trpaslíci.
Chtěli jít dál.
Za chvíli zase někdo ťuká.
Otvírám a za dveřmi stojí obr,
vznešený a dobrotivý.
Sehne se a jde dál a říká, že mě jednou
přenese přes údolí.

Okamžik
Aničce a Lukášovi

Čím více zacházíš
tím jsi blíž.

Když tolik chybíš
náhle se zpřítomníš.

Mezi světy útlá mříž
proplaveš, prostoupíš.

Za svolení publikovat ukázku ze sbírky Jana bude brzy sbírat lipový květ (vyd. Revolver Revue, Praha 2022) děkujeme autorovi.