x
Svět ustrnul v pohybu, nic nechtělo vyřknout
svůj poslední soud, ustavit se do definitivního tvaru…
V nedefinovatelných intervalech a jejich zpomaleních
pod klenbou domova dalo se mezi tím procházet
– myslel jsem na tebe v tom zvláštním spatiu.

x
Za omšelou schránkou domova sytí se
souvislostmi prošoupané vrstvy svým obsahem,
den, který tě pojídá, ti v nekonečnu
drobných úkonů dodává i síly.

x
Pocit neobyvatelnosti je jen výpiskem z knihy o krizi
a s existenciální tíhou je tomu jako s lechtivostí,
doteky neočekávaností sice pronikají k duši,
ale vědomí „Jak obrovský musí být na horizontu ten strom“
přichází v novém domově k sobě až později,
pak zhasnout lampiony, svléknout povlečení
a rozloučit se se zdejším křížem.

x
Bez proudu přibližně sedm miliard domácností,
přirozené rozvolnění vazeb, dlouhý tažný proud.
Zatímco blížíme se z cest, vězení a nemocnic,
domov je místem, které přestává existovat…
Na základě sebeslabšího pouta opakovaně se vrací
k modlitbám za všechny ty rodiny a osamělé,
jimž pomáhali na domech se zastřešením,
kterým přiváděli vodu a optické kabely.

Foto (c) Lukáš Houdek: Slavkovský les.