Když jsem oslovovala píšící otce pro tematický Ravt číslo 11/2020, psala jsem mnohým z nich, že samozřejmě budou i matky. Aby se nebáli, že nebudou v tom odhalování se sami, možná. A stejně někteří nechtěli sdílet zkušenost rodičovství z pohledu literatury, inspirace, ve stylu literární reflexe. A, víte, i matky v některých případech a ze stejných důvodů odmítly — někdy pro (sebe)úctu k soukromí, někdy pro jistou absurdnost tématu: neboť po narození dítěte je přece již navždy všechno promýváno jeho přítomností. Nelze už nikdy psát, jako by dítěte nebylo. K čemu tedy směřují otázky, co se chce objevit? Je vůbec potřebné zkoumat tuto položku literárních životopisů?

Možná to není tolik věc objevování jako spíš přitakání. Zpřítomnění. V tomto smyslu nehledáme rozdíly mezi pohlavími, neporovnáváme rodičovský výkon, míru citovosti, zaujatosti, angažovanosti. Lidská bytostná zkušenost, sdílená pravdivě i objevně v intimitě jedinečného osobního příběhu — ne, ta se nemusí nikam zařazovat, ničemu vyrovnat, nikam vměstnávat. Ona jest, a to zcela stačí. Rodičovství je naprosto nebanální téma. Výsostně literární téma. Rodičovství je vhodné jako východisko, opora i záchrana. Tak.

Mám velikou radost z toho, jak výrazné osobnosti do nového Ravtu přispěly svými texty. S potěšením vás zvu ke čtení oblíbeného esejisticko-fejetonistického formátu Pádlo, který putuje přes hranice od západu, a sice od Dory Kaprálové: a je to Pádlo plné lásky, víte. Vynikající hluboký rozhovor jsem naopak pořídila na východě: košická básnířka, esejistka a filosofka Juliana Sokolová si se mnou povídala dnes již běžnou metodou rozhovoru po emailu; dotýkáme se v něm rodinných struktur, konstrukce jazykových světů i dětské nezatížené schopnosti pozorovat jazyk jako materiál ke svobodnému tvoření. Anketa třináctého Ravtu je ovšem přesnou replikou ankety z čísla 11, tj. byly položeny tytéž otázky. O povaze odpovědí vám nebudu prozrazovat nic, přečtete si — však vy si rádi kliknete, když zjistíte, že odpověděly Anna Beata Háblová, Mila Haugová, Ľubica Christophory, Lidmila Kábrtová, Ivana Kašpárková, Žaneta Lichtenbergová, Dagmar Plamperová, Adéla Polka, Yveta Shanfeldová, Olga Stehlíková a Jana Šrámková.

A ovšem: básně. Máme v tomto čísle opět básně, které se ničemu nevyhýbají. Možná právě to je nějak příznačné: uvláčená bytost rodiče na věčné hranici mezi štěstím a šílenstvím nesvede zaobalit status quo. Zaznamená. Otevře a nepřibouchne skříňku, ze které se valí vjemy, kvality, kategorie. Čtěte verše Simony Rackové, která svou rodičovskou zkušenost umí po léta ukládat do básní jako poklad, se kterým mimochodem také vyhrála v roce 2017 mezi stovkami příspěvků soutěž Básne SK/CZ, čtěte texty Juliany Sokolové — jejíž syté úsporné básně pro Ravt přeložil z angličtiny do slovenštiny Michal Tallo, a také nové básně Marie Šťastné, od které silný text z prostoru mateřství jistě čekáte, pokud jste tedy měli možnost otevřít sbírku Štěstí jistě přijde. Je to věru silný vývar z kostí básnířek. Je v něm všechno potřebné k přežití.

Tento editorial vzniká poněkud klopotně 1. září. Kdo v poslední době musel jakýmkoliv způsobem reagovat na fakt, že 1. září je den nějak podstatný, ten bude vědět, kolik asi hodin spánku předcházelo. Pokud máte vážné pochybnosti, že jste někde něco zapomněli odfajfkovat, přebalit, vyplnit, podepsat, ořezat či nahlásit, jsem velmi s vámi. Hlavně vyrovnaně. Milí rodiče.