Počkejte, pane. Kudy domů?
Zhasli světlo
a tma v koutě se hýbe.
Nejsou tu žádné značky,
jen čtyři dámy přes osmdesát,
každá s plínou.

La, la, lá, ó, hudba se mi vrací
a vnímám tu melodii, co hráli
ten večer, kdy mě nechali
v tomhle soukromém ústavu na kopci.

Jen si to představte. Hrálo rádio
a všichni tu bláznili.
Líbilo se mi to a tančila jsem v kruhu.
Hudba zaplavuje smysly
a tak nějak zvláštně
vidí víc než já.

Vlastně si pamatuje líp než já;
pamatuje si ten první večer.
Byla přidušená listopadová zima,
i hvězdy na nebi přikurtovali
a měsíc zářil až moc jasně,
pronikal mřížemi, aby se mi do hlavy
zaryl čísi zpěv.

To ostatní jsem zapomněla.
V osm ráno mě přivážou k téhle židli
a cestu neukazují žádné značky,
jen rádio hraje do rytmu samo sobě
a té písni, kterou si pamatuje
líp než já. Ó, la, la, lá,
ta hudba se mi vrací.
Ten večer, co jsem přišla, tančila jsem v kruhu
a neměla strach.
Pane?

Někdy ve vlastním dechu zachytím rytmus,
skoro píseň. Jsem sám
v Brooklyn Heights, je pozdní dopoledne,
nebe nad hotelem U sv. Jiří jasné, tedy
jasné na New York. V rádiu dávají pořad
„Bird Flight“, Parkera s jeho kalifornským
tragickým hlasem starým padesát let; zní jeho váhavý
„Lover Man“, chvíli předtím, než skončil v chaosu.

Slunce před nahrávacím studiem v Burbanku
tehdy nejspíš stálo vysoko nad žarakandami,
byl konec března, nejhustší včerejší déšť
už skončil, obloha omytá domodra. Kdyby se Bird
podíval, viděl by na míle daleko, jenže to,
co viděl, bylo tak zvláštní, že pevně zavřel oči,
potřásl hlavou a zaštěkal jak pes – jednou –
načež ho Howard McGhee vzal za paži a ujistil jej,
že to bude dobrý. Vím to, po letech mi Howard
řekl, že ho tehdy napadlo, že by si měl Bird
lehnout v jejich hotelovém pokoji, prospat
se tak hodinku, a po probuzení zase být sám sebou.

Do pokojíku nad Willow Street mi svítí
dokonalé sluneční světlo. Poslouchám svůj dech
a snažím se určit, po čem tak divně chutná,
trochu po mlíku, po železe a po krvi, co proudí
ze mě do světa. Nedýchám sám,
ten nádech a výdech je automatický,
je to základní činnost mého těla, bez které
jsem jen věc. Celý ten proces má název,
slovo, které neznám, elegantní slovo, co není
z angličtiny, jidiš ani španělštiny, slovo,
co pro mě nic neznamená. Howard fakt věřil
tomu, co řekl ten den, kdy Parkera
posadil do taxíku a jel za ním mlčky
celé míle, zatímco kolem něj
se rozprostíral zářivý svět: benzínové pumpy,
stánky s ovocem a zeleninou, kiosek s cetkama
z Mexika a Filipín. Všechno bylo tak
opravdové a západní; rodilo se nové
dílo, jak hudba Charlieho Parkera,
o které později kdosi prohlásil, že je „veselá“,
i když já bych tehdy řekl, že je tichá, „tichá hudba
Charlieho Parkera“. Howard neřekl nic.
Zaplatil řidiči a pomohl Birdovi vyjít dvoje schody
do jejich pokoje, zul mu boty a odešel,
aby ho nechal vyspat, když odpoledne vstoupilo
do dějin temnoty. Nesoudím ho,
Howard to zvládl líp, než bych to zvládl já,
dnes nebo tehdy. Tehdy mi bylo 19,
nakládal jsem vagóny Railway Express,
den co den vklouzával do domláceného těla
a u toho do vzduchu plného špíny
zpíval jidiš pijácké písně, co mě naučil Zadie
než mu došel dech. Dnes už tu Howard není,
je pryč jedenáct let, jeho příjemný hlas umlkl.

„Tvoří přechod mezi Eldridgem a Navarrem,“
napsali o něm později; ze silné vášně
poznámka pod čarou. V osmdesátém pátém
jsem kráčel chodbami střední technické školy,
kde učil po dnech, kdy měl vystoupení,
a najednou mi vzal levou1} ruku
do dlaní, aby mi řekl, že to dopadlo,
jak mohlo nejlíp. Asi našel víru,
asi věděl, jak málo času zbývá,
asi ho toho dne moje vyptávání
na Parkera už udolalo. Pro něj byl Bird
skutečně Charlie Parker, muž, tichá nota
navždy vycházející s dechem génia,
kterou teď slyším nad svým vlastním dechem,
zatímco zářivé ráno pohasíná do odpoledne.
Hudba, budu tomu říkat hudba. Tu potřebujeme,
když se slunce potácí za nízkými šedými mraky,
co bez ustání vanou od bezejmenného oceánu,
tichého a nekonečného, který ještě musím překonat.