1. 5. 2016

Nehledáme nový zajímavý osud. Nehledáme jeho variantu. Hledáme sebe. Otevřeme Bibli a čteme, co se nám událo. Otevřeme knihu básní a zuřivě nebo zoufale se chytáme jakékoliv zmínky o sobě. Nehledáme příběh ani vytržení, ale potvrzení.

6. 5. 2016

Vynesl jsem knihu na slunce, abych vysušil její padesátiletou vlhkost. Obvyklá hudba sfér: hrdlička houká při přistání, že se všichni musí podívat; vrabci se perou v okapu, šumí voda ze zahradnické hadice, kocour a jeho nadřazenost. Teplý vítr listuje.  Kladu své otisky do otisků antikváře. Trapper. Trvalé věci potřebuje báseň, píše básník, věci velkých časových rozpětí, ustavičně obnovované nebo neustále přítomné. Sousedi rozezvučeli sekačky na trávu. Sekačky různých typů hučí nebo kvílejí. Dávná píseň motorů, tklivě, naléhavě, bez zaujatých posluchačů.

8. 5. 2016

Jepice, ephemeroptera, jsou důvodně obsazovány co herci i symboly v mnoha básních. Vzpomínám, je mi asi deset, malá obec Přibice, řeka Jihlava mezi silničním a železničním mostem. Rybáři se vracejí od řeky, dnes mlčky, jeden drží v ruce cigaretu, a když vydechuje, zahledí se někam do rybářského srdce a řekne, že se dneska v noci budou rojit jepice. Neznám slovo rojit a jen přibližně rozumím tomu, co je jepice. A opravdu – v noci stojíme na břehu a svítíme na řeku, která protéká mrakem zářících jepic. Jepice do nás vrážejí: kryji si tvář, držím si nos, aby mi nevnikly do nosních dírek. Jepice padají na hladinu, odkud je loví cejni a tloušti; umírají v mělčině u břehu, na to vše si svítíme baterkami, kterými musíme někdy zařachtat, když světlo pohasne. Pak je najednou konec. Jsme prokřehlí. Jdeme k ohni.

9. 5. 2016

Některé postupy jistě nejsou nové a určitě se dají najít další typy. Za inspiraci považuji zprávu vylovenou z moře, kterou rekonstruují lord Glenarvan a jeho společníci ve Verneových Dětech kapitána Granta. Tímto mu vzdávám hold.

11. 5. 2016

Stát na straně slabých lidí a neviditelných věcí. Stejně jako každá věc si zaslouží ódu, každý si zaslouží jeden den nekonečného štěstí. Suzuki říká, peklo není trest, ale cvičiště.

…

Mýlili jsme se, protože jsme věřili. Je taková mýlka ospravedlnitelná? Stáli jsme na straně vítězů, ale bloudili jsme spolu pod cizím nebem. Nevěděli jsme ještě, že musíme stát na straně slabých, protože jsme byli silní. Měli jsme za to, že netřeba brát strany. Že poezie je tak okrouhlá, měkce oblá, že nemá hrany.

11. 5. 2016

Když už se tak hroužím do vzpomínek, protože to, že si vedu deník, nic jiného není. Vzpomínám na jednoho hocha. Utkvělo mi několik okamžiků: chlapec se usmívá, výrazný roláček, útěky na diskotéku v patnácti; samé kamarádky, s některými to šlo, s některými to nešlo. Společné bydlení, noční zamilovaný pohled, nejistota, nejistota. Návraty ráno, tisíce tisíce promile. Chlapec sedí na posteli a říká, zamiloval jsem se do ní, do broskvičky. Tisíce tisíce promile. Tanec u jukeboxu s dívkami. Pokoj na střídačku. Spoustu depresí, trávy, bloudění. Naše cesty se rozešly. Chlapec vyrostl, sedíme na houpačce, je mu 35 a je svobodný, osvobozený, říká: tancovali jsme, kolem nás spousty lidí, pak jsem ho najednou líbal, najednou líbal on mě, bylo mi všechno jedno, cítil jsem se jako nikdy předtím, všichni to viděli. Všichni mi rozuměli.

18. 5. 2016

Rozhlédni se kolem sebe. Jsi přítomen?

19. 2. 2016

Blbci, pokud je jich většina, mají vždycky pravdu.

20. 5. 2016

Každý vidí měsíc jinak. Já, když o něm čtu.

26. 5. 2016

Květnový večer a nízké slunce září. Prodavačky na Jana z Dražic postávají před koncem pracovní doby ve dveřním rámu. U každé z nich stojí mladík. U každé, i té potetované. Z bezděkovské krychle vyjde opilec, motá se po straně, není starý a není ještě pozdě. Jde po straně a je okázale sám. Doma pak otevírám knihy, které došly z antikvariátu. Ve sbírce Na prahu čtu věnování Viléma Závady průměrnému básníku a soudruhu Karlu Bouškovi. Na Dobříši. 1971. Za sto let to bude 145 let!

31. 5. 2016

Vezměme Holana, ten trapný patos, kýčovitost, předvídatelnost, macha. A přitom balvan v řece. Jako první láska, na kterou vám je trapné vzpomínat.

3. 6. 2016

Politika není poezie. Aktivismus není angažovanost. „Být proti“ je chabá poetika. Apriorní stanovení programu bez uměleckých děl, která by tu byla už připravena jako důkaz jeho platnosti, je k smíchu.

8. 6. 2016

Žij, abys měl na co vzpomínat. Vzpomínej, abys měl pro co žít.

9. 6. 2016

Analogový básník v digitální době.

15. 6. 2016

Dnes jsem ho opět přistihl při činu. Mozek bdí, i když zpracovává myšlenku. Zaujat něčím, co je třeba rozvinout, najednou strne. Stávalo se to i dříve, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Nevím proč, vstanu a jdu se podívat z okna. A opravdu, branka je otevřená. Z nevědomého popudu dojdu ke dveřím na zahradu – přímo před dveřmi cizí kocour, kterého je nutno vyhnat. Na nástupišti vzhlédnu ze svého zadumání a vida, někdo mi přes koleje dává znamení. Vždy v ten správný okamžik mne jemně zatahá za rukáv můj strážce, útlý bodyguard.

16. 6. 2016

Kromě pozornosti, kterou tak trefně vyzdvihuje Miłosz ve své Abecedě, a uměřenosti, jíž bych se chtěl někdy věnovat obšírněji, je třetím slovem, o které je nutno se opřít jednoduchost. Jednoduchost takového typu, jíž Ezra Pound, třeba nevědomě, ale o to geniálněji nastavuje požadavky tvorby v ABC četby. Jak psát o poezii je dnes mnohem těžší otázka než kdykoliv předtím. Jednoduchost totiž v sobě má stejnou past jako text toho, kdo si terminologii i argumentaci vypůjčil z pradávných psychoanalytických statí. V obou se dá ztratit s pocitem, že čtenářem autor pohrdá. A pohrdání není z podstaty nezáměrné.

28. 6. 2016

Mistr: Jsem tvůj mistr.

Žák: Nemám mistra.

Mistr: Patříš tedy dnešku.

Buddhismus: Sdílet sen s tím, kdo by ho chtěl vyprávět a je němý.

Poezie: Kolikrát musí zablesknout, aby jednou zahřmělo.

30. 6. 2016

Sútra nepozorného čtenáře a roztěkaného mudrce. Nedostatek přetavit v ctnost. Vynalézt filosofii roztříštěnosti. Učení, dharmu nebo doktrínu, která spojuje tím, že rozděluje. Tao je ano/ne na každou otázku. Ani Lao-c’ nepohnul světem, ale naučil nás dívat se jedním okem. Kdo přijde na to, že oko se nedá zaměřit na tmavá místa?

Stále ještě zbývá spousta lidí, kteří dnes nezemřou.

1. 7. 2016

Co je dech a co už je vítr?

Co je ještě plivanec a co už je řeka.

7. 7. 2016

Soustřeď se na každou činnost. Pozorně se zaměř na každou věc, kolem níž projdeš. Prohlédni si detail, jako bys četl miniaturní písmo na vinětě. Nadechni vzduch v každé místnosti a podrž ho v nose. Soustřeď se na každou činnost a neohlížej se. Ohlédneš-li se, budeš navždy metařem. Metařem ve větru.

8. 7. 2016

Stejně jako nespravedlnost způsobuje mnoho zla víra, že svět může být spravedlivý.

10. 7. 2016

Milý Romane, dneska těsně nad ránem se mi už podruhé zdálo, žes umřel. Asi je to tím, že se známe  přes čtvrt století a ve frontě na smrt postupujeme tak nějak spolu. V tom snu jsem si říkal, jak je ti podobné mi oznamovat novinky tímto způsobem, tvůj humor je mi dlouho znám a byl první toho druhu, který jsem měl tu čest dlouho nechápat. Také jsem si říkal, jestli by ti na pohřbu přečetli nějakou tvou báseň a myslím, že ne. Proč vrážet víc zmatku do tohoto světa. Možná i v tom snu to byla jedna z tvých mystifikací. Ber to jen jako zkoušku na nekrolog a zápisek, který si přečteš, až ti tuhle beztvarou novinku sdělí o mně.

11. 7. 2016

Kousek od místa, kterému se tu říká Na Vrchlabce, bylo pohřebiště padlých v jedné z prusko-rakouských válek, snad od bitvy u Lovosic; též tu pohřbili mladé oběšence z krvavého jara 1945. V těchto horkých dnech je tento koš na ploše města připomínán neuvěřitelným smradem z výrobny lahůdek, někdejšího masokombinátu, dnes v držení jedné z divizí Agrofertu.

Navštívil mne Michael A., mluvili jsem o Zagajewském, Miłoszowi, Polácích. V jednu chvíli se na zahrádce Zámecké restaurace objevil zmatený, krátký a silný poryv větru a převracel, co se dalo. Pokračovali jsme v hovoru, ale sklenice i talíře jsme měli plné lipových květů.

12. 7. 2016

Zen na rozpálené zídce u zinkovny. Kolem ohromnou rychlostí kmitají oběžnice a halekají, jízda je pro ně nová, novost je umocňující, kroutí zatáčky od garáží k silnici. Slunce praží tváře jak ořechy. Árja aštángika márga. Poslušný učedník nastavuje levou tvář kobercovému náletu fotonů, pozorný k pohybu kapky potu v rygolu mezi prsy, která se tlačí údolím hrudního koše jak tisíckrát zpomalená lavina a sune se k břichu, kde se rozpustí v lemu kalhot jak čas.

17. 7. 2016

Při úklidu napadlo mne zničehonic jméno Láokoón, které mi asi ulpělo nějakým nedopatřením přilepené na zapomenuté synapsi jak flusanec na zádech, který někdo objeví až při praní. Pozorný ke všemu, vnímám poslední dobou každý detail jako poselství, nota bene přihodí-li se na mé narozeniny. Abych si připomenul, jakou roli hrál v dějinách tento trojánský věštec, vyhledal jsem si jej na wikipedii. Teď, zmaten, přemýšlím, zda ve světle nedávných okolností mám toto znamení vykutané z podvědomí vnímat jako prohloubení obezřelosti a skepticismu.  Jako hlas varující? Proti jakému koni mám mrštit kopí? A kde sakra mám vzít kopí?

18. 8. 2016

Všechna láska, všechno vraždění. Altruismus, hyenismus. Nikoliv plán moudré přírody. Příroda je lhostejná tou nejryzejší lhostejností.

11. 9. 2016

Žena utíká, už není mladá, ale stále je pěkná. Asi na autobus, nebo vyzvednout dítě ze školky. Jde pozdě. Utíká po ulici uprostřed dne, utíká proti proudu lidí a sama sobě se směje. Směje se tomu, jak je nepatřičné se v takovéto situaci smát sobě.

13. 9. 2016

Řekni mi, jaký spam ti chodí, a já ti povím, kdo jsi.

18. 9. 2016

Beránku vlka se zachtělo.

20. 9. 2016

Po několikaměsíčním bloudění mne propletenec stezek vyšlapaných plachou zvěří dovede zpět domů, k sobě, do bludiště.

5. 10. 2016

Definice smrti: Nevygooglí o tobě ani zmínku.

12. 10. 2016

Miluji mlčenlivé soudruhy.

20. 10. 2016

Dobrý básník, věčně mrtvý současník. Poklekni před jeho mrtvou básní.

Stačila by vzpomínka na život jak na báseň poskládanou z nejlepších veršů.

Cikánský pár, který tlačí kočár po silnici, nepochopil pravidlo chodníku. Stejně tak je možné říci, že tupý chodník nepochopil pravidlo, jímž se řídí cikánská dvojice.

26. 10. 2016

Kdo se narodil v jiném tisíciletí, patří tomu tisíciletí právě tou částí. Já jednou čtvrtinou. To je přesně to, co vás převáží, když zavrávoráte.

27. 10. 2016

Budoucnost je málokdy přímo před námi.

Měly by být seznamy nedůvěryhodných mediálních zdrojů, aby nebyly seznamy lidí.

29. 10. 2016

Někteří básníci z Básnického almanachu 1969 ještě žijí. Jaké to je cestovat časem?

30. 10. 2016

Vzpomínka: návštěva strahovských kolejí ještě se zbytky LSD. Na stole rozevřené Vokno a z něj svítí báseň Ivana Blatného.

Znáš dálku? Já ji znám.

Byl jsem u vytržení a cestou ve vlaku jsem si ten mužský alexandrín… A dnes nad ránem o víc než dvacet let později mu Orten odpovídá

Tenkrát jsme byli chlapci a měli jsme něžná srdce a neznali jsme dálku.

A já naslouchám – stydě se a nepatřičný, jako ten, kdo poslouchá za dveřmi – jejich něžnému rozhovoru, ve kterém šeptá smutek ztraceného mládí.

Kolik břeven v oku na cestě k moudrosti?

Kolik věcí se odehrává za zataženými závěsy nebo roletami? Asi bychom byli zklamáni. Dnes ale sousedka zapomněla zatáhnout nebo ji snad nečekaný soumrak překvapil. Pobíhá po bytě z kuchyně do ložnice, snad s prádlem, které skládá. Jednu chvíli zas bere do rukou květináč a jako by ho bezmyšlenkovitě nosila z místa na místo. V bílé košili přechází z místnosti do místnosti, pak přechází ke domovním dveřím a pouští psa. Bílá košile se hemží večerní přičinlivostí, probleskuje z kuchyně, z ložnice, z obýváku. Najednou můj zrak padne na gauč, na kterém kdosi sedí. Je to ona! Odpočívá po dlouhém dni v kanceláři, dívá se na oblíbený seriál, ale její košile (!) se stále ještě míhá za oknem sem a tam.

5. 11. 2016

Neznáš příběh věci, neznáš její cenu. Stojíš-li na prahu básně, mlčí.

12. 11. 2016

Snad to v dějinách bylo řečeno mnohokrát a já se poroučím ozvěně: Je dobré ty techniky, triky a finesy básnického umění znát. Ale dobrá báseň se vyznačuje právě tím, že vypadá, jako by je všechny básník nedávno zapomněl. (Nad četbou Dnů plných usínání J. Řeháka.)

15. 11. 2016

Jako dítě jsem nikdy nechtěl svítící globus, a taky jsem ho nikdy nedostal.

19. 11. 2016

Je jisté, že tento příběh se nikdy neodehrál. I tak jsi v něm.

20. 11. 2016

Z Bieblovy Cesty na Jávu je po několika odstavcích zřejmé, že se více dozvíme o autorovi než o cestě do Indonésie. Hle, definujme básníka. A přesto jeho Jáva, Sumatra nebo Batávie jsou tak přitažlivé. Právě proto.

21. 11. 2016

Mít na opuštěném místě životního nepřítele a provaz po ruce? Popiš své myšlenky.

23. 11. 2016

Žádný ostrov není člověk.

Pokaždé, když kolem v noci jedu, pokouší si ten strom v záři reflektorů nasadit parohy.

25. 11. 2016

Ze všech pokusů o definování poezie, o které jsem se snažil, se mi nejvíc zamlouvá ta, kdy je poezie vyobrazena jako červenobílý dopravní kužel.

5. 12. 2016

Ještě zmalátnělý jsem se vydal s hadrem v ruce do přízemí domu, kde jsem tušil nějaký kus nábytku, jemuž ve spánku praskla tepna s tím, že ji aspoň rychle ucpu, než do rána zaneřádí celý byt.

9. 12. 2016

Muž se ztratil z firemního večírku ve vinném sklípku, podchlazeného ho našel služební pes Ajax.

Tuto knihu nikdo neshání. Tuto knihu nikdo nenabízí.

Dokaž, že nejsi robot.

14. 12. 2016

Skutečnost, že člověku je dán jeden pokus na život, přivádí poživačné současníky, zvyklé výběru z více možností, mezi kterými se porovnává jako při výběru pračky na porovnávacím serveru, k hotovému šílenství. Nemohou začít znovu, nechtějí to, co mají, ale přitom se nemohou vrátit ke své poslední volbě, k poslední křižovatce, na které udělali rozhodnutí.

25. 12. 2016

Na Štědrý den jsme ve vědomickém hájku narazili na stádo srn, které strnuly po kopýtka v měkké zemi a prohlížely si nás, jako by to byly ony, nikoliv my, kdo na procházce objevil něco zázračného.

28. 12. 2016

Poezie, v níž jsem potkal boha (představ si cokoliv) a zjistil, že není dobrý ani zlý, jen lhostejný. A odhodlaný ve své lhostejnosti. Pojďme hrát hru: co je příčinou příčiny příčiny…?

30. 12. 2016

Vzpomínka útočí. Nechranická přehrada se kýve strašlivě a rychle. Bouře bičuje nás tři, zástupce různých generací, ten nejmladší polovina mě a já polovina toho nejstaršího, a zalívá prudce všechno, udice, podběrák. Naše trika se lepí. Jen rybí návnada se neděsí. Veslujeme ke břehu a musíme se střídat, aby nás protivlny neposouvaly blíž ke středu bouře. Na břehu, bez klíčů, čekají někde pod stříškou ženy.

1. 1. 2017

Asi hodinu po tom, co všechny ohňostroje utichly, vyběhl hlouček ohňostrůjců z domu, a po krátkém rozhovoru a jednom či dvou opileckých výkřicích, vystřílel do tmy poslední dávku raket. Jak voják, přišlo mi, který v nervózním očekávání ranního útoku vychrlí veškerý svůj chám do své milé, jako by to mělo být naposled.

Ale je nic nečeká; jdou spát. To je všechno.

2. 1. 2017

Hladíte rukou kuchyňský stůl, je prázdný, fádní, ale někde se něco lepí, někde ruka narazí na slaboulinkou vrstvu mikroskopického prachu, jinde na něco drobného a přece ostrého. Je to iritující;  vstanete a chodíte po místnosti, nevědouce, do čeho píchnout. Nepokoj má přesně tuhle podobu tikajících kroků. Myslíte na blízké, kteří jsou najednou tak daleko, jako by vás dělila obludná a neprostupná buněčná membrána. Pak, po dlouhé době šera, které natahuje hloubavý, bezslunečný a vlhký prosinec, přijde něco, co bezútěšnost ukončí jedním zaříznutím; je najednou tak lehko: sněží!

Při čtení Holanovy Lemurie (Lemurií?) nerozumím téměř ničemu. Máločeho se lze zachytit: ubíjející abstrakta, hermetismus, uzly. Představuji si tiskařského dělníka v roce 1940, jak maně bere ze stroje arch, začte se s jednou rukou v ušmudlaných montérkách, přimhouří oči a propadne se do chaosu. Nakonec ani já nedělám nic jiného, než slova, věty, obrazy nechávám klouzat po mozkové kůře jako vodu ve sprše. Sprchuji se, a vida, funguje to! Každá kapka se odráží jinam.

9. 1. 2017

Je dobré vědět, že město, po kterém chodím, postavili titíž, kteří jej předtím celé zbořili. Celé generace barbarů, jejichž architekturu si v Roudnici prohlížet cyklisté nad kapučínem.

Je možné, že délka otázky je irelevantní k délce odpovědi. Také je to ovšem jen jedna z možností.

Z Černého zápisníku, 11. 1. 2011: Nedávat čtenáři to, co chce; naopak – vzít mu to, co má! Taková poezie by byla smrtelně účinná.

14. 1. 2017

To nejkrásnější na stvořeném i nestvořeném, je úhel pohledu, s nímž je pozorujeme. Keře a stromy prorůstají ploty, však stačí jen natočit hlavu, o kousek změnit stanoviště a vida: jsou to ploty, které se prodírají houštinou keřů, ploty, které se hroutí do stromového stínu.

Co kdybych žil ve světě, kde by stačilo roztáhnout a přiblížit k sobě prostředník a ukazovák jako nůžky – a mohl bych stříhat?

Někdy mi zabyde líto všech těch věcí, poztrácených v krátkém věku své služby, jak někde pod hlínou nebo záhybem čekají, celé natěšené, zřasené očekáváním. Nikdo už je nikdy neobjeví. Anebo za dlouhou dobu, kdy i jejich účel bude dávnou fosílií, jako když jsem na půdě v Beřkovicích objevil celou krabici násadek do pera.

Z Černého zápisníku, 23. 1. 2012: Končí báječný starý svět, který jsme všichni nazývali báječným novým světem.