Název sbírky je paradoxní, logicky neřešitelný, básnicky nevyčerpatelný. Na poslední stránce, v posledních pěti slovech, autor podivuhodné knížky prozradí, kam tím paradoxem míří. A vrátí nás k básním:

Psát poezii – tedy minout se přesně.

Hlavním gestem „minutí“ je, že napovídají a povzbuzují, abychom básně domýšleli, dokreslovali, dotvářeli. Významový potenciál je mocný, skrývá a zároveň připomíná věčná i akutní témata světa a každodenního života. Velké mezery mezi řádky odpovídají váze i vážnosti myšlenek, obrazů, citů a otázek vzcházejících z řádků, veršů. Vynoří se, když čteme imaginativně, intuitivně, meditativně, živě.

Kniha je krásná: kvalitní papír, malá písmena, velké mezery, všechno bez chyby. Na stránkách se překvapivě místo číslování objevují praskliny. Prozrazují, že básně pokračují. Kde? Běžné myšlení napovídá, že pod povrchem, ale umění přece žádný povrch nemá, všechno je tu součástí díla. Formát, písmo, kvalita papíru, grafická úprava (Ivo Kaleta), dvě výtvarná díla, která je doprovázejí (Jan Merta), jsou bez chyby. Svět, do kterého se tudy prochází, je samá chyba.

Na první čtení verše sdílejí – sdělují, jak je všude kolem všechno posunuté, vyšinuté, míjené, pominuté. Nic není na svém místě, jen pád a trosky, nenápadné paradoxy nenápadného života. Básník jim daroval pozorné vnímání a čistá konstatování.

Na obálce šedá, výrazná a zároveň přibližná bysta: bez věku, bez úst, bezpohlavní, jen upřené černé tečky, oči nebo prázdno po nich. Vedou ven i dovnitř.

Svět zlomků, nesnadno pochopitelných výjevů, nesnášenlivých výkřiků, přesných postřehů, jasných úvah a objektivních zpráv je neomezený, proniká za slova, za řádky, za verše. Existuje, skrytě, nebo naopak až příliš na očích, dožaduje se otázek, napovídá záhady, míří mimo obvyklé chápání.

Jsem si jista, že dnes, v tomto světě, v této době, je skutečné a živé jen takové literární umění, které čtenáře zasvěcuje do vlastní kreativní práce. Do poetiky, která je novou cestou poznání. Vzácné umění ztotožnit poetiku a noetiku Petr Hruška nachází.

Vynáší na světlo nepředvídané obrazy, nedořečená svědectví, lehce načrtnuté těžké věci nebo děje, stopy neznámých nebo záhadných skutečností. Stačí, aby neznámý muž přišel do vagonu s prázdnou klecí, aby s ní prošel kolem nás a prázdnou zas kdovíkam a kdovíproč odnášel; stačí, aby porcelánový labutí krk kdesi ležel – a smysl trosek je epický. Petr Hruška čte z trosek věcí a dějů, otevírá cesty i do zašlých a kalných časů, abychom každou věc znovu a líp spatřili. Scény a obrazy jsou konkrétní, všední, důvěrně známé. Stopy světa, kde jsme mohli být ještě před chvílí. Jsou tu vzácně i jasné, čisté krystaly.

Už z předchozích básní víme, že autor má smysl pro věci vyšinuté, jako jsou auta v útrobách lodi, chystající se s břichem plným motorových dětí plout po moři. Se samozřejmostí, která také na svém místě není.

Petr Hruška vidí, co vidíme i co nevidíme, co můžeme vidět a málokdy domýšlíme, co ale málokdy vyslovíme. Co pomíjíme jako ta auta v lodi.

Metamorfóza světa a alchymie slov mohou být vlastním dějem básně, jako „změna“ a „směna“, v „Ostravě“ nebo v „Ostrově“. Jako „Ostrov“, kterým je z neznámých důvodů neznámá žena. Křičí na ni mužský hlas kdesi za hospodou a básník nepochybuje, že i ožralý nesmysl skrývá jistý smysl. Metamorfóza paradoxů a záhad světa je součástí poetiky. Například v „maratonu žen“ poté, co proběhly, se v ulici už nic neodváží „stát“. Ptáme se, jestli nic nestojí, jestli se nic nestane, ptáme se, jaká událost byl ten běh, proč všechno zastavil a čím.

Paradox najdeme, když jsme si vědomi souvislostí: kočka pije z kohoutku, vždycky pomalu a pozorně, růžovým jazýčkem rychle kmitá. Trvá to a někdo spěchá, aby „mizel za zatáčkou“ a „hřměl vlastní budoucností“ (báseň „Prostoje“). Neúnosná souvislost malých a velkých věcí? „Praskliny“ v existenci? Co všechno si člověk může dosadit za kočičku, za zatáčku, za hřmění. Za zatáčkou budoucnost s rachotem mizí, zůstávám raději u kočky.

Paradoxní je „nemilosrdná milostná báseň“, tajuplný je muž „s prázdnou klecí“: našel klec, nebo ztratil obsah?

Fragment, paradox, taky zlomky času představují fenomény a zároveň symboly.

Básník čte nečitelný svět a jde tak daleko, že z jeho stručných vět můžeme číst i my, navzdory všemu nedořečenému, nebo snad díky němu. Podněcuje imaginaci nejmenším možným množstvím prostředků, tiše a výmluvně, takže si člověk může díky básni představit v duchu i celý román. Platí to na každém kroku. Báseň o cigaretových papírcích vyvolává na jedné stránce celé životy, od první společné cigarety do posledního plamínku. Za zdmi neslyšitelné, v kouři neviditelné, až po zápas, možná smrtelný, o kterém na samém konci vydají svědectví okenní tabulky.

Podobně můžeme v duchu sledovat děj naznačený ve „Smetí“ nebo v záznamu o bytě, kam se vrací žena, která „z něho nikdy neodešla“, a ze kterého odchází muž, „aniž se kdy vrátil“. Jinde zas leží „porcelánový labutí krk“, vedle něj „zkřížené berle“, všude nevýslovný „děs“ – a náhle: „konečně tonula v nádheře“. Romány na něco takového nemají, i když si snad už vyzkoušely milostné situace všechny.

I na rodinná dramata je tu bohatý materiál, taky na filosofii nebo na téma moci a bezmoci. Promlouvá obraz, nikdy teorie; promyslet otázku může být pořádná práce.  Například jak může varovat slovo v krajní situaci a jak příroda? Na hraně nebezpečného srázu se s podemletou tabulí poslední výstraha už už kácí.

Vnitřní prostory života a neměřitelný vnitřní čas. Vnitřní čas měřený bolestí, podobně jako fragmenty a paradoxy, zviditelňuje světy, přítomné, živé a existující mimo fyzikální zákony. Pro jednoho tento čas plyne na břehu kalné řeky, zakryté špínou a odpadky, pro druhého se zatím zastaví na čtyři roky. Nebo ta chvíle na nesnesitelně ošklivém břehu trvá tak dlouho? Neznámý pták tu létá, ale nenachází, kde se usadit.

Tajemnou řeč věcí a dějů dokreslují nejpřesněji ptáci: Alky „chladných moří“, „potulné hejno“, pták nikdy neviděný. „Stín letícího ptáka“, který

škrtl většinu napsaného.

Symboly, které se v poezii Petra Hrušky rodí z trosek, jsou nepředvídané, nezakódované, přehlédnutelné, jako když se „Adam uvnitř“ ve stejnojmenné básni marně rozpomíná: „Pro co jsem sem přišel?“ Dějový a symbolický potenciál je na každé stránce nevyčerpatelný.

Básníkovi nejde o abstraktní myšlenky, nepěstuje symbolismus jako literární prostředek, vnímá fyzické, potenciální i metafyzické skutečnosti způsobem, kterým se rozšiřuje, proměňuje a účastní vědomí. Současně objevuje a tvoří.

O poezii a poetice Petra Hrušky a celé generace vyrůstající v době, která měla „dvojí tvář, jednu obscénně živou a vedle toho tu k uzoufání pravdivou“ a v níž „tragiku pohotově přebíjela banálnost“, píše zasvěceně a hluboce Jan Štolba v doslovu nazvaném „Svět spatřený“. Historicky vzato, jde vlastně o dvě generace, protože mezi jejími velkými básníky jsou Ivan Wernisch, Petr Kabeš nebo Jiří Gruša, zatímco Petr Hruška (1964) je o dvě desetiletí mladší, podobně i Jan Štolba (1957). Poezie nás dlouho vedla – a dosud vede – týmiž kraji a cestami světa, kterému Štolba právem říká „předapokalyptický“. V doslovu výstižně mluví o „boji proti banalitě a marasmu“ a o poetickém „úkroku“ spočívajícím v odhalení „skryté metafyziky“.

Toto odhalování je v poezii Petra Hrušky to nejoriginálnější a nejsilnější. Pokusila jsem se zachytit jeho meta-fyziku jako vidění neviděných i neviditelných světů.