Přestože publikum Sorokina uvítalo živým potleskem, bylo vidět, že se mu do toho dnes moc nechce. Mluvil pomalu; než začal formulovat, každou odpověď nejprve poválel po hemisférách, stavěl tak přesnost nad rychlostí, přestože času nebylo nazbyt; věděl, že na tom, co řekne, záleží a stojí za to věnovat slovům chvilku koncentrace i za cenu pomlky v místě, kde sál očekává burácet tón.

Tečka v podobě Majitelů klíčů je tak podobně významová jako úvod prostřednictvím Leoše Janáčka, jenž rovněž nepředstavuje slavnostní hudbu, u které by se člověk v klidu dojímal – naopak naznačuje, že vznik Knihovny Milana Kundery neznamená petrifikaci autora a díla, jež bychom považovali za hotové a srozumitelné, u kterého bychom se rozplývali nad jeho velikostí, nýbrž že má autor i instituce stále zneklidňovat, rozrušovat, nepodbízet se a především nedopustit, aby se Milan Kundera sám proměňoval v kýč.

Zazněla slova o „bankovní“ představě vzdělávání, podle níž jsou utlačovaní vychováváni k tomu, aby se sami stali budoucími utlačovateli, a o tom, jak tento rozpor překonat: odmítnout falešnou velkorysost vykořisťujícího systému a osvobodit sebe i své utlačovatele.