„Andělí vejce pracuje s dvojí časovou rovinou. První z nich zachycuje ‚přítomnost‘, tedy 12. květen 1945. Vykresluje jeden den sedláka Augustina Hnáta: den téměř všední, jen nebýt té nešťastné okolnosti, že Hnátův statek leží zrovna v místě, kde se ještě pohybují poslední zbytky německého vojska, které dosud neupadly do zajetí. To je ale věc, kterou se čtenář dovídá postupně, aniž by tušil, že tato okolnost nakonec nebude jen vnějším historickým rámcem popisované každodenní sedlákovy péče o dům, pole a dobytek. Druhá časová rovina je retrospektivní. Vyrůstá z žánru biografického či vývojového románu vesnického typu a chronologicky vykresluje osudy hrdinova rodu tak, jak se utvářely od druhé poloviny devatenáctého století,“

píše v recenzi na Stančíkovu knihu Pavel Janoušek ve Tvaru 19/2016, který brzy vyjde.