zlatý řez 

I/
 
z paralel řečišť létem přeneseš
spirály listů
jež slovy se pojí
       navenek zeleň       
       uvnitř exprese
 
k tajemství kódy
proporční klíč
       vrcholů těla
       zvednutých ramen
 
počítej se vším boj se či křič
 
ve – smírný poměr
kdo koho klame
když říkáš jeden
      a my sobě
          dvojí
 
  
 
II/
 
co bude
velký list na tenké stopce
 
nádechem staticky nepředpojatá
vteřinou po lžíci ohybu kopce
       ze sfér snů amonit       
       v těch vlnách planím
 
zlatý řez života hledáčku dlaní
přes plnou čáru stop      
světlem  a vzhůru
 
kéž se dnům nezúhlí v karikaturu
zpod vlastní ruky
            aktéra fata

neuletím

doufám   
že svým předsevzetím
nehnu   máchnu   neuletím
možným snahám    
 
hluší slepí
(bez diagnóz) těžko vlepí
očím vlídnost  
ústům přezky
na slova
co spíš než česky
znějí jako trapné skeče
 
hadr gestům ruce vleče
 
fleky zítřka patou zmatu …
 
bez schopnosti automatu
komukoli plivnout kávu
 
iluzemi zřejmě plavu
divnostylem s trochejemi
a z nich smutno
 
smutno je mi

nikdy nebudu sytá

ráno klíněné sluncem
rozostřuje oknům úhly
těžkne
mědí a zlatem
ruce poutá zdotýkaným tichem
 
oči sběrači kovů
 
předobraz nebe – březové vlasy
jediný pohyb rozrážející zdánlivou statiku
jen ze své podstaty listu ve větru
trhám se za ní z kořenů
svlékám fyzické vlastnosti
existuju?
a kde?
kde?
 
 
*
 
druhá strana krasohledu
 
nekonečností k big bang
vejcím staronových zákonů
záklonů klonů předklonů
abstraktností možností dozvědět se
jak to s námi doopravdy
čeho součástí
kdo kdy rozehrál první set
co znamená slovo
raketa relativní tajemství
a kdo máchnul kouzelnou hůlkou
paprskem pružným a zároveň pevným
k p(r)omíchání cyklu soustav
na jeden talíř jedné země
o který tence cinkneš nehtem – postavíš horu
vyryješ – pustíš řeku
drnkneš a zazní teorie strun
ujíš definic filozofických tézí
hypotetických objevů
jako míchaná vejce s krvavou tečkou
 
nikdy nebudu sytá
 
 
*
 
víčka na půl žerdi
za nimi titěrný vesmír
mrkací panenky
na řasách vlaštovčí křídla
 
 
*
 
neprobouzím spáče
je sobota
sluchátka šustí nedělní poezií
beze jmen tváří
proč vědět jak vypadá básník?
 
stačí slova a hlas v kraji hlasivek
labyrintu měst jeskyní řečiště krve kuchyňské linky
zvláštních mouder otevřených point
vibrující v halách hlav
semafor bliká stop stav serotoninu
nadstav testosteronu
nikdo neváže
a láska není téma
 
cukrú cukrú ironie živůtku života
oslaď kafe pro ten můj vesmír
novou kostkou poezie
přestože jeho sluncem
je pouze měkký beztvarý
nickaminek
 
ale to už je jiná báseň
 
stejně jako ta
v níž se probouzíš
u kříže cítím jemný a naléhavý dotek
a existuju
 
tady 
       a
               teď

doba bronzová je doba bronzová

je fajn
být jen tak na chvostu
 
       na co v první řadě s blbou akustikou
       křečí v týlu    kvazi luxus krátkozrakého
 
       čelu fronty mávám i bez avizovaný dvacky
       puzzle zad  cizích obličejů    a surprise u kasy
 
       proč zářit zlatem?
       ujíždím v tlumených (nakonec i černá je barva)
       stříbře nerezu čestných míst
       vůni škrobu bramborových tiskátek
       s ufiknutým obloučkem srdce
              a pořád ještě tepe
 
       být jedničkou
       vyrýpnu plevel slov zaháknu nulu
       a osaměle provokuju dvojkovou soustavu
       bez obrázku husyxlabutě se šestým smyslem
       to nárazníky trojek si už nalákají kde koho
       hoho … u mě je nehledáš
       pro čtyřku můžeš do číny
       pětku si pejorativně nabereš třeba ze svých …
       plus dávku šťastné sedmy, sílu jin – jang
       a nekonečna
       bla bla ble ble le le
       protože doba le bronzová je doba bronzová
       opálená ženská logika kuje punc pravosti
       jen na devátém článku desítkové
       kde stokrát nic umořilo osla-bene
 
tak nepřestávej
tancuj tancuj vykrůcaj
v duchu třeba počítej
ať jsem
kruci
lásko
sakra
aspoň
při tom
taky
jednou
úplně
 
první

pozitivní
I/
v hledáčku město a v něm moře stavení
/automat paměti dopoví kuře/
 
      hůře se mapuje otázka za dření
      zvonící na ploty žeber kost za kost
      kde tělo od středů má druhou jakost
      proměnou řečiště /a krev dál tepe/
 
paradox pozitiv ulice slepé
najednou ve vlastní infrastruktuře

II/
trochu jak kosmonaut ve volném skafandru
anebo natěsno v kosmické lodi
 
            tisíce obrázků putují přes chandru
            a tělo ještě je
                        sluncem i dráhou
            otázkou tíženou pod vlastní váhou
            uprostřed záře kdy neví se
                                    /zatím/
 
vím jen že bez tebe i ten svůj ztratím
a nechci slyšet že takhle to chodí
 
 
III/
čtyři sáčky do tvé krve
podle vzoru píseň      zněla
 
zpívala ti napoprvé
kap kap sólo      v rytmu jedu
                  měla vlasy samou…
                  asi
 
blíž než k tobě nedojedu
přes závěje 
                  přes počasí
 
bez tebe bych neuměla…

VI/
skutečnost se stala metou
zprávou správně pozitivní
 
strništěm ti roste léto
odhrnulo jarní bouřky
 
do česnečky dva tři stroužky
v cibuláku
            odjakživa
za brýlemi řádky čtiva
 
 
vlídně stejná kuchyň
                  ty v ní

sendvič

svět je variabilní výtvor uprostřed mysli
ucelený v momentálním tvaru
 
dlouhodobě vlastním třípatrový sendvič
a jojo s funkcí výtahu
zaháknuté na něčím prostředníku
nahoru dolů
po věkové vertikále
s gyroskopickou setrvačností
 
pouze nohy jsou naučené předvídat
pevný schod 
když plavu v náplni mezigeneračních potřeb
tříbím styl empatie a dechu
             /bez bližší specifikace pater/
 
 
na sendviči je úžasná jeho schopnost
transformace s redukcí vrstev
jež z poloviny příležitostně tvořím
já dole on nahoře
já na hoře
s vystřeleným prostředníkem k orgasmickým hlasivkám
… a svět je hračkou uprostřed mysli
ucelený v momentálním tvaru

se sluncem na létajícím talíři

dlaně nám kříží let talíři v rotaci
 
úsměvy stvrzená nálada dne
do stínů kšiltovek nezapadne
 
v obrazech brýlí tvář slunce se potácí
od hráze piláku až k frontě na pivo
 
radostné odpaly vstříc jamkám hřišť
sílí křik  zmrzlina   ledová tříšť
jazyky v kopečcích 
a jejda
…nakřivo
 
hladina obrysy starých vrb zrcadlí
po lýtka ve vodě  s ano či ne?
na schodku kamene odpočine
váhání  tak už skoč!
pustí se zábradlí
 
když večer sázavou protéká k peřejím
únava skrze nás láme si hůl
na cestu domů
kde prostřený stůl    
soukromí    
      nabízí klid
      jenž se
            nepřejí

báseň o tichu

zbytečné zjišťovat zda ticho hřeje
když už se plyšově dorozprostřelo
            a tahá za tropy    i za trocheje
            podpírá pelesti
                        ty zas mé čelo
 
 
zbytečné zjišťovat zda ticho tichne
když zrovna listuje v krajině noci
            aby si vyčetlo příběh co z knih ne
            ten co chceš sebevíc
                        já mermomocí
 
 
zbytečné zjišťovat zda ticho roste
když jsme mu přelili kořeny frází
            řečištěm poznání
            nad nímž jsme mostem
            tak jako tolikrát
 
            křiklavě nazí

pentimenti

pozoruju co se kde šustne
příroda umí být rychlá
až tě za sebou ztrácím
 
připomínáš se mi
vzletem ptáků  
překvapenou zvěří 
křupáním listí
uhnaným dechem
jmény jež stále dobře znáš
řekneš je a detaily nechtěně napadnou kontury
 
pak každá srna pták buk slepenec já
vypadá jako něco
co bylo dávno a tolikrát něčí představou
o pár tahů skutečnější
než když se rozumně plním vrstvím šrafuju
abych svému doufání zakryla vylézající siluetu
než se doopravdy ale doopravdy zapomenu
uprostřed někoho
v němž to krásně neznám
 
jako tuhle cestu
s doupnými stromy
proměnlivostí úžasně známou
tolika lidem  ptákům …
odnášejícím i přibližujícím skutečnost
tak nenuceně že bolí
 
příroda umí být rychlá
 
koňadra je za určitých okolností pěkná mrcha
říkáš
středem břicha se jí táhne černá čára
říkám perspektivou střelenou z našich ukazováčků
 
pravý čas ohnout je v kloubu
ruce propojit háčky
pravý čas zachovat finální obraz
 
dojmy přeci nemůžu vrstvit donekonečna
proto je věším jak svetry
za hřad skříně / kouzlem ženské skříně
v nových formacích
a zase radostně oblékám
vyznačenými rameny
k provětrání ok
 
pozoruju…