Pohádka
maminko, ta bodavá slova nejsou z tvé svatební výbavy?
a ty lžičky, ty nespočítáš děvenko, bratříček vzdychá, ale
utni ho, vem ho u huby, zakaž mu zvyky, víru, ukliď tablet,
vytři schody do věže,
vypusť vlasy!

atmosféra
neustálé sycení jara zhodnocuje vaši budoucnost,
vemte si například noc, toulky, uspokojení…
do konce zájezdu v tu chvíli zbývaly tři roky,
tyto cesty, jiné cesty, magazín s polonahou
servírkou připravenou na zlatě, bažanti, cibulák,
domov, jak má být

budí tě tikot hodin, vypínám pračku, vypínám myčku, vypínám
osm hlav… látka, dřevo
jemně je posypeš kůrou, prohrábneš

čekáme na déšť, bylo to těsné jaro,
uchovali jsme si jen samozřejmost mlhy,
je ve skříni na potom.
V této kuchařce začínáme kapitolu bezvládí s bezčasím
teorie o spokojenosti larvy před umořením

Ale i ten příběh s kosem měl koneckonců pointu, přišli jsme na ni
při pipetování stanislawského. Och, ách… opravdový cit ve slovech
nezabolí, nerozpáře bříška.
O patro výš sepsal druhák slovníček pro zebřičky:
týt – týt – (vidím něco nového v kleci a jdu to objevovat!)

Pokorně ukončuji životy,
mravenec za šponou, mravenec pod lištou,
hřebíček, pepř černý, bílý, nemletý
jak oči budoucích plískanic
Počkej! Vím, jak pokračovat…
zrovna teď na parapetu
stůj!
nese smrt

do kamene (VV)
Je to takové rozpačité, že?
Máte tady nějaké vyřizování a
přitom vám do nohou zabíjejí
hřeby. Podívej, jak padnou!
Cedíš zlo, dosáhni znovu dna, aby si
mohl předstoupit před nejnižšího..
Jenže… ve zdech je voda, pod tapetami jen
kódy v osmisměrkách, tvé enigmě
došel dech a zespodu stolu nahmatáš už jen
keramické psy…
Ach ty svatá hodnoto, bude tu pro tebe ještě
místo? Pánve lesknou se olejem, svatý Ján rozežrán
okrem, mycelium tká žilky gobelínů,
padlé omýváme ohněm, křest.

Pro tyhle ministranty průmyslu
to zkoušíš tesat v bináru,
pak rozmotat jejich podbřišní cívky
a sát měď
ale
zdalipak ještě někdy zakotvíš v tomhle
kvadrantu, kde s péčí vyšinutého hospodáře
kážeš prach a na patře cítíš zbytky vzpomínek na léta flanelu…
dospěl si, poprvé si uviděl svět z umrlčí perspektivy
na převazy docházíš co rok…

někdy to balzamovači odbijí, aby byli v automatu
první ve frontě na svíčkovou…
na stojáka vyprávěj hodiny o ženských,
pivu, počasí. Budou tu do šesti,
pak jdou dlouhým karmínovým večerem
zpátky do vesnic

Vůdce

jenže ono to neskončilo, kočičko, bez vší vážnosti
se toho dne udála i další zajímavá cesta, držíme koleje
od sebe, aby si mohla proběhnout, černají ti palce
jak v bajce o hutnících a olze,
koberec je ale už roztažen
a pan náčelník přeplněný pachem rybiček, ryb, je poskládán do
úhledného komínku,
za chviličku začínáme!!

přilož, semetriko, na co tě tu mám, do klína se schoulíš
jen když se votevřou dveře na zanášku,
ale
koloušku, teď je listopad a všechno tak nějak více pálí
a on? jen olízl zbytek štěrku z řezáků a uvelebil se pod lampu
k halabalovi… …do skříně odhodí kamenné šály a hele!!
první jazyky, jazýčky přes udusanou cestu…

kéž by můj hranostaj nikdy nezestárl,
neroztál, neutekl za kopečky,
kopce