Jak se z radikální disidentky, organizátorky bytových salonů a ministryně kultury stane autorka knihy o psech? Zcela přirozeně. Daňa Horáková (1947) po letech, kdy se zabývala těžkými osobními tématy, podnikla fascinující sondu do fenoménu psí oddanosti napříč dějinami. Novinka plná empatie i humoru dokazuje, že v jádru je každý pes tak trochu člověk. A v dnešní vyumělkované době možná i jeden z posledních bodů čisté opravdovosti.

Autorka této recenze hned na úvod považuje za čestné přiznat se, že pokud jde o psy, není příliš objektivní. V dětství byl její nejohmatanější knihou Kapesní atlas psů a o svém zlatém retrívrovi vykládá každému na počkání. Bylo tak velmi pravděpodobné, že knihu Dani Horákové bude číst s obrovskou chutí. Spisovatelka, známá především svou nekompromisní knihou O Pavlovi, která se v anketě Lidových novin stala Knihou roku 2020, v ní opouští drásavé osobní vzpomínky a zkoumá odvěké pouto mezi člověkem a jeho psem. Výsledkem je téměř čtyři sta stránek nabitých historickými fakty, pozoruhodnými souvislostmi, a především upřímnou láskou ke čtyřnohým stvořením.

Mezi historickou studií a intimní esejí

Kromě samotných portrétů slavných psů a jejich pánů je zajímavý i způsob, jakým je kniha napsaná. Autorka se nespokojila s pouhým chronologickým seznamem historických osobností a jejich mazlíčků. Zvolila ambiciózní literární formu, v níž propojila populárně-naučnou studii s intimní esejí. Text sice stojí na pevných základech pečlivě dohledaných faktů, dopisů, deníkových záznamů a dobových svědectví, ale Horáková k nim nepřistupuje s chladným odstupem vědkyně. Naopak. Každý historický exkurz prokládá osobními postřehy a text záměrně oživuje lehkou, občas až ironickou pointou.

Spisovatelčin styl je mimořádně kultivovaný a zároveň živý a dynamický. Autorka dokáže na jednom místě s absolutní vážností filosoficky hloubat o zvířecí duši, aby vzápětí plynule přešla k odlehčenému, téměř fejetonistickému tónu, třeba když popisuje vrtochy konkrétního psíka (nebo jeho pána). Tento neustálý pohyb mezi vysokým a nízkým, mezi dějinným dramatem a každodenností udržuje čtenáře ve střehu a nedovolí mu nudit se. Díky tomu, že si navzdory své lehkosti kniha zachovává vysokou literární úroveň, osloví zapálené pejskaře i milovníky historie a kulturních esejí.

Ryzí projev opravdovosti

Současného člověka občas napadne, co je v tomto světě, zavaleném falešnými profily, filtry, umělou inteligencí a všudypřítomnou digitální iluzí, ještě skutečné. Neustále se ženeme za uznáním, prahneme po co nejlepším výkonu, předvádíme takzvaně nejlepší verze sebe samých. V tomto neustálém šumu a tlaku je kontakt se psem nesmírně úlevný. Psi jsou totiž dokonale opravdoví – jinak to ani neumějí. Neznají přetvářku a faleš, a to ani co by se za drápek vešlo. Jejich láska nepotřebuje žádný algoritmus ani pečlivě budovanou image. Nepodmiňují svou náklonnost tím, kolik vyděláváte, jak vypadáte, kolik sledujících máte nebo jestli jste právě úspěšní. Pes vás neobdivuje proto, že jste nejlepší. Má vás rád proto, že jste zkrátka jeho člověk. V době, kdy si lidské přijetí často spojujeme s výkonem, společenským postavením nebo schopností obstát v neustálém srovnávání, působí tato bezpodmínečnost téměř jako zjevení. Když vás pes vesele vítá u dveří, sotva se vrátíte domů, možná je to ten nejryzejší projev opravdovosti, jaký nám v dnešní době zbyl.

Daňa Horáková ostatně už v úvodu své knihy píše, že pes často zůstává jediným věrným spojencem v časech krizí a přelomů, když je nám skutečně zle. Síla jejího stylu spočívá v tom, jak plasticky a uvěřitelně dokáže tyto mezní situace popsat. Neklouže po povrchu dojemných anekdot. Jde ke kořenům lidské samoty, kterou pes dokáže zaplnit. Právě tato psychologická hloubka povyšuje knihu z pouhého čtení pro milovníky psů na plnohodnotné literární dílo o lidské nátuře. „Byl to pes, který ,v čekárně na gilotinu‘ v noci 16. října 1793 konejšil Marii Antoniettu; byl to pes, kterého k sobě tiskl legendární britský premiér Winston Churchill, když zápasil s pokušením skočit z mostu,“ píše Horáková (s. 7) a čtenáři v tu chvíli dochází, že tato kniha není jen o zvířatech, ale především o nás samotných a o naší zranitelnosti.

Pokouše Ďula královnu?

Jak se vlastně intelektuálka a jedna z nejvýraznějších osobností československého disentu dostala ke psaní o psech? Nejprve drobné historické okénko: kromě toho, že Horáková od roku 1975 společně s Václavem Havlem řídila samizdatovou Edici Expedice, ve svém pražském bytě v Pařížské ulici pořádala diskusní salony, kam zvala i zakázané autory, což vyvolalo obrovský tlak Státní bezpečnosti. Podepsala Chartu 77. V roce 1979 se provdala za filmového režiséra Pavla Juráčka, se kterým byla v rámci akce Asanace donucena opustit Československo a odejít do tehdejšího západního Německa. Stala se novinářkou a později se dokázala prosadit i v německé politice, když v letech 2002 až 2004 působila jako ministryně kultury Spolkové země Hamburk.

Odpověď na otázku, jak se Horáková dostala ke psaní o psech, nás zavádí k Václavu Havlovi, kterému (a jehož psům) patří jedna z kapitol. S prvním prezidentem České republiky toho má Daňa Horáková vůbec hodně společného. Jmenujeme třeba statečnost nebo mimořádnou osobní integritu, a kromě toho i oblibu jednoho konkrétního psího plemene – knírače. Asi nejznámější kníračka Václava Havla se jmenovala Ďula. Proslula mimo jiné i tím, že když v roce 1996 navštívila Pražský hrad britská královna Alžběta II., hostitel si vzal do hlavy, že jí Ďulu představí, a to i navzdory zděšení šéfa protokolu, rozpakům královnina tajemníka i tomu, že fena byla obecně považována za drzou, agresivní a kousavou. Setkání nakonec dopadlo mnohem lépe, než si pracovníci protokolu mysleli. „Ďula sice neudělala pukrle a možná nepociťovala míru respektu, kterou pociťujeme ke královně my. Ale v každém případě se k ní přitulila a královna ji pohladila, za což jsem byl rád,“ konstatoval prezident.

Takto hodnou Ďulu jsem nikdy předtím, ani potom neviděl.
s. 339

Tak trochu člověk

Ať už Daňa Horáková píše o pudlíkovi operní zpěvačky Marie Callas, foxteriérovi Agathy Christie, nebo teriérovi Alfreda Hitchcocka, jako by se mezi řádky neustále ptala, jestli nejsou psí rysy vlastně rysy „lidskými“. Dobře to ukazuje například kapitola nazvaná „V jádře je každý pes tak trochu člověk“, pojednávající o Charlesi Darwinovi a jeho fence trpasličího pinče jménem Polly. Píše se v ní, že Darwin neměl sebemenší pochyby o podivuhodném, až telepatickém vztahu mezi sebou a psy. Slavný vědec usiloval o poznání toho, proč se psi chovají tak,

jako kdyby měli něco velmi podobného našemu svědomí […] a jestli je zušlechťování instinktů německého ovčáka analogické s výchovou dítěte
s. 103.

Darwin na konkrétních případech dokazoval, že psi disponují empatií a podobně jako lidé zažívají štěstí nebo vinu. Pes, který něco provede, klopí hlavu a uhýbá očima –  přesně jako člověk. Zabýval se dokonce i problematikou psí morálky. Ukázal to na příkladu, kdy byla koncem roku 1855 celá Anglie nadšená novofundlaďanem, který vytáhl topící se dítě z rozbouřené řeky:

Svědci uvádějí, že pes váhal, než se vrhnul do vln, že zvažoval pro a proti, že věděl, jakému nebezpečí se vystavuje. A rozhodl se pro dobro. Byl ochoten obětovat se.
s. 107

Darwin nepopírá rozdíl mezi lidmi a zvířaty, ale tvrdí, že jelikož lidé mají stejné smysly jako zvířata, musí být také jejich fundamentální pocity stejné. Mimochodem, jediná věc, kterou pes podle Darwinova názoru opravdu nezvládne, je červenání se: „Začervenat se hanbou je ze všech forem vyjádření ta nejzvláštnější a nejlidštější.“ (s. 107)

Absolutní láska

Horákovou nezajímají pouze historické souvislosti. Zajímá ji především to, jak se v našem vztahu ke psům zrcadlí lidská povaha. Pokládá tak třeba otázku, zda psi mohou své majitele, i ty, kteří neoplývají zrovna ušlechtilými vlastnostmi, „zlidšťovat“. Při čtení příběhu drsnosrstého jezevčíka Lumpa a jeho majitele Pabla Picassa je zřejmé, že nejspíš ano. Věhlasný malíř proslul svým sžíravým sarkasmem a škodolibostí, kterých nebyli ušetřeni ani jeho nejbližší. Avšak psy tento až patologicky sebestředný umělec miloval a zacházel s nimi jako se sobě rovnými (což bylo mimochodem privilegium, které odepíral ženám).

Psi vstoupí do tvého života s jediným cílem: zůstat napořád. Ti nezmizí, ani když jde do tuhého. A i když první okouzlení pomine, dívají se na tebe až do posledního dechu s neměnnou oddaností, protože tě už na první pohled prokouknou, vidí, jaký skutečně jsi: že jsi chybující nedokonalá bytost, kterou milují všem jejím nedostatkům navzdory. Pes se neptá, jestli s tebou skutečně chce být. Pes s tebou prostě je. Jeho láska je – sotvaže sis ji vydobyl – absolutní.
s. 84

Horáková mezi řádky odpovídá i na otázku, zda mohou mít někteří lidé psy raději než… ostatní lidi. Odpovědí může být báseň, kterou nechal na náhrobek svého psa Loďmistra vytesat básník Lord Byron: „Já jen, kde leží, vyznačit jsem chtěl, nejlepší přítel, kterého jsem měl.“ (s. 327)

Pokud bych měla vyslovit jedinou kritickou výtku, pak by to bylo přání, aby byly některé kapitoly delší. Horáková píše s takovou lehkostí a erudicí, že se čtenář s osudy slavných psů a jejich lidí nerad loučí. Mozaikovitá kompozice má sice tu výhodu, že můžete mezi kapitolami volně přeskakovat, zároveň ale může kniha působit poněkud roztříštěně. Některým příběhům by navíc prospělo, kdyby dostaly více prostoru.

„Psi nám skýtají svou náklonnost totálně a bez falše,“ konstatuje Sigmund Freud (s. 20) a shrnuje tím celou podstatu vztahu mezi člověkem a psem – vztahu, který stojí v samém srdci této knihy. Daňa Horáková skrze silné příběhy ukazuje, že zatímco lidé a režimy selhávají, psí věrnost zůstává absolutní a neměnná. Kniha O slavných psech a jejich lidech (a naopak) tak není jen přehledem dějin, ale především zrcadlem naší vlastní humanity. Připomíná nám, že v přítomnosti psa nemusíme hrát žádné role ani plnit očekávání doby. S trochou nadsázky se dá říct, že žena, která prožila život v epicentru velkých dějin, politických bojů a lidských zrad, našla tu nejprostší pravdu na konci vodítka.