Básně Jakuba Řeháka (1978) vytvářejí síť obrazů, frází a popisů, u nichž se zdá, že k dosažení představy je možné použít takřka jakýkoli detail, který je tím výmluvnější, čím víc mate svým přiblížením. Toto zaměření se na detaily dodává textům dojem soběstačnosti, nezávislosti na celcích a tím až abstraktnosti, která je ovšem jen zdánlivá. Dává vzniknout představě světa poezie, ve kterém i děje nabývají podoby imaginace, místo aby posouvaly vyprávění. Například tyto verše se zdají popisovat jakýsi děj:

roztržené punčochy jsem držel v zubech
a polykal kůži
rty se mi předtím výstražně nabízely
ale už v 15:45 je ze mne vyděšený stín
v zaprášených Kaizlových sadech mé hlavy
a ty – bledá i se svou kůží – vydechneš
jako bych tě právě zabil
„Mýtus: Kaizlovy sady“.

Jejich význam je však nezávislý na tom, kam se ubírá popisovaný děj. Podstatná je samotná existence děje, jehož čas je zastavený, minulý, irelevantní, je jen informací o napětí scény.

Podobně lze říci o prostoru města Prahy, že je svou konkrétností (Židovský ostrov, Tyršova ulice číslo 5, Fügnerovo náměstí) vyjmut z geografického významu lokálnosti, a to paradoxně i užitím místopisných detailů, které nás nevybízejí k turistice, ale stvrzují propojení autora se světem – kde jinde než v místech, kde se právě nachází. Stejné funkce ale nabývají i jen městské motivy, například tramvaj, která se u Řeháka zdá být stejně konkrétní jako Tyršova ulice 5.

Modus vzpomínání, který nejen v této sbírce převládá, u Řeháka nemá smysl vracení se v čase. Minulost znamená nezrušitelný odstup, znamená druhého, vědomí světa. Občas se mísí s ostatními časy, což ale jen dodává hloubku celkovému obrazu:

Čas přebýval v zaprášených neckách, oči rozšiřovaly tmu, byla jsi daleko i blízko. Tvá záda nahmátnu přes šaty a cítím, že jsou jen slupkou věcí mnohem křehčích.
„Sen“.

O něco dále v téže básni přibývá i vzácný budoucí čas: „Klinkání závor ohlašuje smrt. Bude mít podobu pokojného usínání v pokoji, kde světlo žloutne a knihy se ztrácejí.“ Není to popis vzpomínky, přítomného děje ani výhledu do budoucna, ale sled detailních pohledů na život, který před námi vyvstává v celku.

Řehákova poezie je přes zmiňovanou abstraktnost, nebo spíš právě díky ní, zvláštně realistická. Realismus obvykle znamená přímý odkaz k realitě, zde ale znamená odkaz k tomu, jaké jiné postupy ji také mohou osvětlit. Popisy jako

prach napnutý mezi rámy
bývalých řeznických výloh

svou mimochodnou dikcí neodkazují k vlastní nápaditosti, ale vyzařují přesvědčení, že právě takovým popisem je možné vyvolat přízrak konkrétnosti, který sdílíme, aniž bychom si toho doteď byli vědomi. Neustále tu kontrastuje virtuózně libovolná volba obrazů s vědomím, že to vše zapadá do uvěřitelného a bytostně známého světa, do reality.

Realistickou by šlo Řehákovu poezii nazvat ještě z jiného, rovněž netradičního úhlu pohledu: realita je tu zkoumána jako jev, jako něco nesamozřejmého, jako nekonečný zázrak, který nás překvapil, a tak se jej snažíme zachytit, dokud nám přicházejí na jazyk slova. Takový pohled zbavuje realismus předpokladu banality či dokumentárnosti a nahrazuje jej jaksi snovým, nerozlišeným tápáním, objevováním smyslů, významů, postav, motivací, reálií. Řehákovy popisy jsou překvapivé především proto, že konkrétnost světa používají instrumentálně, jako když se staví hrad z obrázkových kostek: v detailu je to chaos obrázků vytržených z kontextu, ale také to je věž, která stojí. Stavbou zde je zasazení člověka do světa.

Vyvstává otázka, jestli dojem reálnosti je více dílem Řehákovy schopnosti vycítit symbolickou spřízněnost tam, kde bychom ji nečekali, nebo tím, že dovedeme nahlédnout tvar stavby a to nám umožňuje být velkorysými k obraznosti. Podobně jako ve Dnech plných usínání (Fra, 2016) je i zde čas zpomalený, rozvrstvený, paralelizovaný. Rozchod, válka, smrt, láska, pozorování – to nejsou události, ale je to jediný stav, obsažený v rozšiřující se mysli.

Mohlo by se zdát, že Konkrétní poštolka je sbírkou o krizi středního věku, o věk tu však jde jen mimochodně. V krizi je samotný lidský způsob života, který se naplňuje uprostřed, v nejlepším, v dosažení touženého. Život ve vztahu s druhým člověkem se skládá ze dvou tragicky neslučitelných rovin. Věcně je něčím již realizovaným, je určován především každodenností, pachtěním se světem, zvykáním si na sebe, zážitkem pokračující oddělenosti, která se blízkostí stala jen do určité míry. Není již namístě po druhém toužit. Dosáhli jsme něčeho, co pokračuje jako něco jiného. Vedle toho jsou ale v mysli stále přítomny vášnivé, dětské, božské ideje a vzpomínky, které vše založily a ke kterým má člověk stále přístup, ovšem již bez možnosti další realizace. Nebo spíš s vědomím toho, že realizace jako taková už není namístě. Zdá se, že vypotřebený svět by mohl klidně skončit a nechat prostor vnitřnímu prožívání.

Pohybujeme se ve skafandru dne na
konci slasti, která se tenčí jako kost a pak už
vůbec není.
„Půlnoční situace“

V básních se vrací motiv smrti, která je paradoxně spíše vlastností jsoucího a dále se hýbajícího než nějakým zakončením:

umřel jsi a pod vodou města
v kanálech a polynových potrubích
předáváš zprávu o svém mrtvění

mrtví se stali hitem
mrtví seděli v posilovnách
mrtví nosili kabáty
„Pod lampou“.

Zároveň se ale smrt nikdy nedotkne vnitřního erotismu, který přesouvá těžiště Řehákovy poezie mimo čas, dovnitř imaginace. „Slyšel jsem skřípat tramvaje / v lebce názvuky jara / hluk splašených děvčat / ženoucích dech / řvoucí ranní zvěře / do fialových pounčoch“ („Ruce“). Vnitřní realismus.