Na obálce růžová nervní šrafura a titul sbírky vyvedený s větším důrazem než autorčino jméno. Výtvarnice Leona Labajová proložila stránky nepořádnými shluky a liniemi z krátkých „vypadaných“ čar, které připomínají vlasy a chlupy na podlaze koupelny. Růžová barva není útěšná, připomíná spíše snímky tkáně a vyšetřovací rukavice.

Básnířka Iryna Zahladko (1986) nám v nové knize předkládá intimní materiál, který bychom mohli cynicky označit za slibný – v tom smyslu, že skýtá bezpočet mezních témat: centrální motiv napadení těla vážnou nemocí a ohrožení života jednotlivce se tu mísí a násobí s napadením a ohrožením celého národa.

Putuji svým tělem jako krajinou – všude je válečná zóna.
s. 19

Rakovina a Ukrajina. Báseň, komentář k básni, úryvek z deníku. Ve sbírce sledujeme chronologický sled textů různého druhu, které se nepravidelně střídají a prolínají. Zahladko do této knihy investovala svůj život, svoje zoufalství z války v rodné zemi, hněv z války i ze lhostejnosti k válce, fyzickou slabost i úzkost ze smrti. Neznamená to, že se vzdala básnické persony. Je to ale kniha centrovaná kolem vlastního prožitku v mimořádně náročném období plném špatných zpráv. Na to a také na velkou, tělesně naléhavou intimitu knihy je třeba přistoupit, jinak nemá smysl se pouštět do četby.

Pokud jste četli předchozí básnířčinu knihu Tváření (Protimluv, 2023), máte už určitý trénink, který se vám tu bude hodit. Zahladko se ztotožňuje s feministickým východiskem, že osobní je politické, a podle toho koná. Vyslovuje a zkoumá své tělo, které je pro ni legitimním básnickým tématem. Pracuje s jazykem jako hmotou – který konkrétní jazyk či mix jazyků je používán, je druhořadé. Zahladko pozoruje své myšlenky a bez cenzury (resp. pouze s autorským filtrem záměru) je zpřístupňuje v textu. Své prožitky zobrazuje s důrazem, názorově – je vždy zřetelné, co chce zápisem zkušenosti předat:

Sedím v sobě jako v krytu,
který bombarduje pěkno světa:
jarní kvítí před domem, usměvaví lidé na ulicích.
s. 23

Jak se vyrovnat s tím, že moje utrpení nemá v bezprostředním okolí odezvu, protože mimo mne neexistuje? Je to tak, že stačí pár set kilometrů a válka není? Jak se líčit v nemoci je naléhavým záznamem vnitřního exilu, který se může zdát jako volba – pokud by ji ovšem s plným vědomím učinila ta, které se týká. Literárně zpracovaný exil je tedy teď jejím protitahem.

Na formát básnického deníku jsme zvyklí a některé jsou známými klenoty české literatury. Tady ale deník není zápisem estetizovaného myšlení o poezii, promyšleným svědectvím o práci v literatuře či pohybu v komunitě – to jsou jen vedlejší zmínky. Jde především o deník pacientské zkušenosti, kde pacientem je individuum i svět. Sledujeme drobné úspěchy sebepéče na zranitelné planině, kde se kdykoliv může všechno zhroutit či být definitivně zničeno. BOOM!

Zahladko píše věty, které mohou způsobit velkou nelibost – domnívám se, že tak činí s plným vědomím takové reakce. „Myslím, že můj primární vztah je vztah se sebou.“ (s. 63) O pár stran dále se v básni věnované četnosti výskytu pacientů a pacientek na chemoterapii objevuje ironický výčet přechýlených ženských příjmení – plešaté pacientky přece nejsou svoje vlastní, ale něčí: Tatínková, Manželová. A ještě dále zápis:

Mám v hlavě pořád útržky ze zpravodajství. Často o sexuálním násilí ve válce. Nemůžu ale posoudit, jak to ovlivňuje moje libido ve srovnání s fyzickými faktory, jako jsou použití antidepresiv nebo umělá menopauza po chemoterapii.
s. 70

Je to šokující? A co je tedy šokující? Konstrukce této básnické sbírky, její nepohodlí, do kterého nás při čtení uvrhuje, její škodolibé provokování, podrývání zvyklostí o tom, co se píše jako poezie a co ne. Básnířka na konci knihy děkuje sama sobě za odvahu. Je umělecky důsledná.

Důležité je ve sbírce střídání jazykových rejstříků i způsobů záznamu. Básně stavějí na výpůjčkách z chladného jazyka institucí nebo z neosobních komentářů médií. Z převažující ich-formy občas vystupuje reflektovaná ona, disociuje nejasně ukotvené NeJá nebo se objevuje zvenčí pozorované ty. Na řadě míst Zahladko vystavuje lifestylové fráze, které zastírají pravý stav věcí: „Hubnu, protože se mi zlepšil metabolismus.“ (s. 13, v básni „Lži k přežití“) Básnířka také věrně skicuje hořkou realitu přehlížení:

Moje kamarádka se tváří,
jako by válka neexistovala.
s. 25

Verše jsou stříhané na stránky do bloků nebo refrénů, v případě potřeby tu křičí prudce vyházená slova verzálkami – sazba přibližuje syrový prožitek.

Není tu nic krásného, o čem by se dalo krasobásnit. Tato poezie je otevřená rána – která si přeje vzít čtenáře a čtenářky s sebou, zakrvácet i je. Nemoc je podobně jako válka tělesná, rozkladná a devastující. Sbírka Jak se líčit v nemoci by se snadno mohla jmenovat Jak se líčit ve válce. V obou případech leda tak pro smrt, jež zdůrazní absurditu lpění na jakési estetice ve chvíli, kdy nic nemá smysl. To dále akcentuje zaseklý letopočet, o který se opírá i autorka empatického doslovu Lenka Kuhar Daňhelová:

24. února už trvá XX dnů. Jediným přáním je skutečné zítra.

Refrén, který se ve sbírce neustále vrací, respektive vrací se a nabývá na hlasitosti i teď, kdy jde recenze do sazby, i teď, kdy ji čtete. Nelze počítat čas od začátku války, nelze myslet na budoucnost, jestliže válka stále trvá. Všimněme si, že v lineárním moderním světě je časovost spíše otravná, spíše omezující, vytvářející stres – a uměním nezřídka kriticky reflektovaná jako civilizační nemoc. V nemocném válečném světě může představovat návrat k přirozenému řádu věcí, kdy je čas na čas. Ve stavu neustálého ohrožení smrtí hodiny ani dny nemají žádnou relevantní roli.

Napsala tedy Zahladko perfektní nepohodlnou knihu? Téměř. Slabinou výsledné kompozice je těkavost mezi velkými motivy, kterých je mnoho a sbírka je nestihne pevně obejmout: sociální aspekty nemoci, nemoc jako jiná samota, než jakou si člověk chce vybrat, vyrovnání s ukrajinským kulturním i rodinným dědictvím, česká institucionální šikana osob s cizím občanstvím, směšnost zvykové akceptace patriarchálního uspořádání, krvelačnost některých lidských tzv. tradic… to všechno mimo hlavní linii neblahé prognózy individuálního osudu a osudu národa zároveň. Vytváří to při čtení efekt vykopnutí z budované fascinace tísnivým příběhem, jakési nedořečené odbočky. Je to patrně nezamýšlený výsledek skládání podle toho, jak texty, tedy myšlenky, dny, situace a motivy přicházely. Je důležitější estetický účinek, anebo život? Diskutujme. Nakonec ještě jeden postřeh. Když Zahladko v překvapivě mírné básni konstatuje: „Nevím, jakou nemoc má můj a kočičí bůh.“ (s. 58), trefuje v této drobnosti něco velmi významného – bytostnou lidskou touhu osmyslit a sdílet svůj osud. Ejhle, pointa.