Měl pravdu Platón, když v dialogu Faidros napsal, že „básnické dílo rozumného zanikne před dílem šílících“? Je duševní labilita, či dokonce nemoc podmínkou vzniku silného literárního (či jiného uměleckého) díla?
Z této Platónovy teze jsem vždycky šílel, připadala mi scestná… efektní, ale nepřijatelná – protože je tu něco, řekněme lyrické, resp. jazykové já, co takřka anuluje afektivní (šílící) či rozumné já… Kardinální je proces tvorby, básnění samo – které produkuje nejenom báseň, ale nakonec i jejího producenta (básníka).
Platón se za šílence jistě nepovažoval, ačkoli jím prokazatelně byl, soudě dle rozsáhlého beletristického díla, které po sobě zanechal a které dodnes mylně považujeme za dílo filosofické. Pokud bychom měli o Platónovi uvažovat seriózně jako o mysliteli, museli bychom jeho dílo uvádět v kontextu pseudovědců, sociálních darwinistů, eugeniků a veleduchů, jako byli například J. A. Gobineau, Georges Vacher de Lapouge, Francis Galton, Thomas Malthus, Madison Grant, Herbert Spencer. Uvažovat o uměleckém díle v medicínských kategoriích a z hlediska hypotetického a předpokládaného zdraví je samo symptomem duševní poruchy. Zdraví je fikce. Neudržitelný ideál. Nemoc patří k životu, nemoc je součástí každého vitálního projevu. Rád bych v souvislosti s anketní otázkou vyzdvihl přínos a naprostou důležitost chorob. Jsem si jistý, že lidé přizpůsobení realitě, které proto považujeme za rozumné, nikdy žádné umělecké dílo nevytvořili. Umění je přetvořená a znovuvytvořená skutečnost. Předpokladem jeho vzniku jsou na straně umělce stavy napětí, erupce, plodnosti – rozumný člověk takovými stavy jistě netrpí. Umění je dynamit a umělec vyhazuje do vzduchu všechno, co je, v prospěch toho, co může být. Jeho oborem je nemožné. Platí to i v případě „konsensuálního“ umění, jehož záměrem není cokoli bořit, protože z podstaty své povahy přetváří danou skutečnost. Snaha o vymýcení všeho, co narušuje status quo, a tlak na přizpůsobení likviduje umělce až do samých předpokladů jeho výskytu. Kdyby bylo všeobecně rozšířené duševní zdraví, jak ho chápou psychiatři, neexistovaly by žádné výjimečné osobnosti v žádném z oborů lidské činnosti. Neexistovala by pravděpodobně ani žádná společnost.
Sókratés v dialogu Faidros tvrdí, že šílenství seslané od bohů přináší člověku mnoho dobrého. Souhlasím. Jako inspirované vytržení překračuje šílenství lidskou perspektivu, otevírá vědomí dokořán, slibuje nepředstavitelné výkony. Zaručit nemůže nic. Dnes bychom to asi řekli jinak – šílenství není vnuknutí shůry, ale stav rozšířené mysli, který vychyluje, nebo zcela vyvrací rozumné způsoby vnímání, myšlení, jednání. Není to podmínka, ale možnost. Jedna z těch krajních. Uskuteční ji, kdo unese smělost a přímočarost vidoucí mysli, ať už ji vyvolaly konstelace DNA, psychoaktivní látky, nebo staronové Sókratovy múzy. Jenomže kdo v sobě sklene kataklyzmatický oblouk, na jehož konci je geniální dílo? A kdo tu genialitu rozpozná? Kočírovat žabí spřežení na povařené nudli nad propastí!
- Martin Lukáš, literární kritik
Podle prastarého výroku je duše v možnosti vším. Lze si představit psychiku s abnormální (tj. šílenou) schopností receptivity, nelimitovaným mimetickým nadáním a obludnou tvůrčí invencí. Pak je zapotřebí už jen mohutné, svým způsobem rovněž šílené racionality, která by tohle vše dokázala podržet a do celku ústrojného díla nějak rozumně uzavřít. Platón by jistě tohoto mezi svými slovutného jedince považoval za bezezbytku šíleného a nežádoucího, „neboť zavlažuje tyto city a živí je, kdežto by měly schnout, a ustanovuje nám je za vládce, kdežto by měly být ovládány…“
- Marek Jan Vilímek, básník a františkán
To je pozoruhodná otázka, která byla zkoumána v řadě studií. Rovněž dnes existuje několik teorií o souvislosti mezi duševními nemocemi a kreativní činností. Samotní umělci již dlouho diskutují o tom, zda duševní nemoc skutečně přispívá k tvořivosti, nebo zda se jedná o náhodný souběh faktorů.
Jedna z teorií říká, že lidé s duševními poruchami, jako je schizofrenie nebo bipolární porucha, mají tendenci vnímat svět jinak. Jejich schopnost přemýšlet „mimo konvenční rámce“ a vidět věci z neobvyklých perspektiv pak za určitých okolností může podpořit kreativní myšlení a obohatit tak ostatní novostí pohledu. Kreativita je často spojována s tzv. divergentním myšlením, což znamená schopnost přicházet s různými neobvyklými řešeními problémů. Jedním z hlavních argumentů, proč by duševní onemocnění mohla být spojena s vyšší mírou kreativity, je, že mění způsob, jakým jedinec uchopuje realitu. Například schizofrenie může vést k halucinacím a bludům, což znamená, že jedinec vnímá nebo interpretuje svět odlišně od naprosté většiny ostatních. Lidé s bipolární poruchou zase zažívají extrémní emoční výkyvy – od euforických manických fází po hluboké deprese. Emoce zásadně ovlivňují naše asociace i výběr vzpomínek. Proto mohou mánie i deprese u konkrétního jedince nejen otřást dosavadním pohledem na svět, ale také můžou poskytnout pohled nový a neotřelý, který ostatní překvapí a zaujme.
Z hlediska umění proto některé psychické poruchy skutečně mohou poskytnout „jiné“ vidění světa a stát se i zdrojem inspirace.
Umělci, spisovatelé a vědci, kteří procházejí intenzivními emocionálními nebo psychotickými stavy, mohou tyto pocity přetvořit do umělecké či jiné tvorby, v níž se pak citlivěji zachytí nové nebo hluboce niterné aspekty lidského života.
Na druhou stranu pak mnozí kreativní jedinci mají sklony k „překračování hranic“ mezi běžnou realitou a fantazií, což je podmínkou jejich tvorby. Uvedené překročení může být někdy usnadněno nějakým extrémním psychickým stavem. Není proto překvapivé, že některé analýzy empiricky potvrdily, že mezi rodinami, kde se vyskytují duševní poruchy jako schizofrenie nebo bipolární porucha, se častěji objevují jedinci s výjimečnými schopnostmi v oblastech umění nebo vědy. Například švédská studie z roku 2012, která sledovala více než milion lidí, prokázala, že kreativní lidé, jako jsou spisovatelé, tanečníci, fotografové a vědci, měli vyšší pravděpodobnost výskytu bipolární poruchy.
Je také důležité vzít v úvahu, že umělecké prostředí a proces tvorby mohou být samy o sobě náročné a stresující, což by mohlo přispívat k některým duševním problémům. Tlak na tvořivost, finanční nejistota a izolace, se kterými se umělci často potýkají, mohou vyvolat úzkost, depresi a další problémy. V tomto smyslu může být vztah mezi duševním onemocněním a kreativitou spíše důsledkem náročných podmínek, ve kterých umělci často pracují. Další možností může být, že duševně strádající lidé se věnují umění z prosté potřeby nějak vyjádřit svůj psychický stav, a tak se do určité míry i samoléčit.
Musím však zdůraznit, že samotná duševní nemoc určitě není zárukou kreativity. Většina lidí s duševními nemocemi netvoří umění ani nejsou nijak výjimečně kreativní. A naopak, většina umělců a kreativních osob nevykazuje žádné známky duševního onemocnění.
Asi by se to dalo shrnout tak, že jistá míra „psychické neobvyklosti“ může podpořit kreativní myšlení, nicméně pokud duševní nemoc překročí určitou hranici, stane se spíše brzdou než katalyzátorem. Těžká a plně vyjádřená deprese samozřejmě zcela paralyzuje schopnost tvořit. Schizofrenní bludy zase mohou být natolik dezorganizované, že je zcela nemožné je přetvořit do koherentního uměleckého díla.
Z pohledu gestalt terapeuta bych ráda zdůraznila, že frustrace představuje klíčový prvek pro osobní růst. To je další zajímavé doplnění tématu propojení mezi utrpením a kreativitou. Gestalt terapie zdůrazňuje prožívání přítomného okamžiku a přijetí aktuální situace, což může zahrnovat i frustrující či bolestivé momenty. Tyto okamžiky, kdy se člověk ocitne v tzv. „slepé uličce“, kde dochází k silné vnitřní polarizaci (například mezi touhou po změně a strachem z ní), jsou příležitostmi k psychickému růstu.
Frustrace a strádání vůbec pak působí jako katalyzátor změny a rozvoje, protože nutí jedince konfrontovat se s vlastními omezeními a dosavadními způsoby myšlení. Zjednodušeně řečeno, strádáme-li, tak již nemůžeme nevidět, že máme někde problém a že pro jeho odstranění prostě musíme něco udělat. Proto platí, že dokážeme-li onu frustraci přijmout a pracovat s ní, může nám to dát energii a motivaci k tvůrčímu přetvoření jak sebe sama, tak vnějšího světa. Tento proces je paralelní s tvůrčím aktem umění, kdy umělec často čelí vnitřním i vnějším konfliktům a frustracím, které může přetvořit do něčeho nového a originálního.
Z gestalt perspektivy je tedy utrpení nejen součástí duševního onemocnění, ale také nezbytným „pozadím“ pro rozvoj kreativity. Bez konfrontace s frustrací by možná nedocházelo k tvůrčímu průlomu a psychickému růstu. Tímto způsobem nelze oddělit utrpení od tvorby – obojí jsou propojené aspekty jedné dynamiky, která posouvá člověka k hlubšímu porozumění sobě samému a světu kolem. Tuto skutečnost je dobré mít na paměti stále, zvláště však v těžkých chvílích, kdy skutečně strádáme…
- Michaela Horáčková, psychiatryně a psychoterapeutka
Někdy si říkám, jestli ty roky mé vlastní psychoterapie, v rámci psychoterapeutických výcviků i v rámci vlastní potřeby a odhodlání, nejsou trochu kontraproduktivní. Možná bych si mohla něco utřídit vlastním psaním, podívat se na osobní démony z jiného místa a snad je tak i zdolat.
Všichni v sobě nosíme své křehké a zranitelné části a vyjádřit je prostřednictvím uměleckého díla a básně je sice také bolestivé, ale zároveň formativní. Když mluvím při jakékoliv terapeutické hodině se svým klientem, učím ho rozlišovat mezi bolestí léčivou a ničivou. A pak pracujeme jen s takovou mírou bolesti, která je pro hlubší rozhovor únosná a zpracovatelná. Vlastně si totéž myslím o procesu psaní. Autor obvykle, i když ne vědomě, vytvoří při psaní takový prostor pro sebe – píše sice o věcech těžkých, prosycených silnými emocemi, ale píše o tom zvládnutelným způsobem – zobrazení vnitřního procesu pomocí básně je jakousi externalizací, zrcadlem; konkrétní démoni dostanou tvar a jsou snáze uchopitelní.
Kde se tedy tak dobře potkává formativní vliv poezie na duševní nemoc a naopak?
Dobré místo: báseň je bezpečné a ohraničené pole pro vyjádření bolesti a vnitřní potřeby, ztvárnění přesného odrazu prožitku duše. Je psaná krok za krokem a autor ji může pořád opravovat, než dosáhne přesné a pravé reprezentace vnitřního obrazu. Autor má pod kontrolou i tempo, jakým text píše – tento význam dávkování energie je nesmírný.
Zvuk, melodie, repetitivnost: báseň je akustický útvar, melodický, má i repetitivnost, to vše je léčivý manévr. Rezonance básně rozvibrovává tkáně a jejich vnitřní pohyb, na jeho konci je klid a ticho.
Vnitřní motor: bolest je motivátor, nutí ke kulminaci a vybití.
Fragmentace a defragmentace: pomocí básně lze bolestivý vnitřní proces rozdělit jako puzzle na menší a snesitelnější části a pak je zas složit dohromady do nějakého přesnějšího a lepšího celku.
Bolest umocňuje kreativní procesy: kreativní lidé přemýšlejí a prožívají ve velmi dokonalých sítích, což lze doložit i neuropsychologicky. Je prokázáno, že duševní nemoc u nadaných lidí kreativitu posiluje a zapojuje ji do služeb vnitřního léčebného systému nových možností.
Dobrý tvar: báseň je jistý druh tvaru (směji se shodě s názvem časopisu). To, co nazrává, rodí se z nezřetelnosti, dostává zcela konkrétní tvar, formu, barvu, zvuk, chuť, vibraci. Dobrý tvar je prostě léčivý článek duše.
Báseň neretraumatizuje: poetický jazyk je symbolický a málokdy explicitně pojmenovává. Implicitnost, symboly, obrazy, metafory, závoje, to jsou cesty, jak bolest integrovat a udělat z ní snesitelnější součást vlastního bytí.
- Daniela Vodáčková, básnířka a psychoterapeutka
Je každý umělec šílenec? Ne. Je každý šílenec umělec? Taky ne. Může šílenství napomoci zrodu umění? Ano. Může tvorba a umění dát vzniknout šílenství? Zcela jistě. Všechny zmíněné otázky včetně těch anketních za posledních sto let prošly nejedním zpytavým mozkem, zabývala se jimi přinejmenším sociologie a psychologie. Sociologové tuším došli k závěru, že společensky hodnotnější tvorbu produkuje integrovaný umělec, neb dokáže její existenci vůbec sdělovat, šířit ji, působit na své žáky a nástupce. Psychologie se dle mého odhadu bude točit na tvrzení, že záleží kus od kusu. Kdo kdy psal cokoliv, co vyžadovalo ponor do tmy, určitě cítil, jak svůdné je nechat se vtáhnout do pekel výměnou za poznání. Ta druhá strana je jako vývěva, vtahuje. Osobně se snažím pohybovat po hranici, což mám ostatně předurčeno křestním jménem (Sabrina byla v antické mytologii strážkyně jakéhosi pohraničního potoka), a zcela vědomě pracuju na tom, abych se nenechala vtáhnout tam, kde je to sice svůdné, ale rozkladné, sebedestruktivní a k nežití. Sakra, vzala jsem si ten prášek?!
- Sabrina Karasová, spisovatelka a editorka
Platón zmiňuje, že múzy, které inspirují básníky, s sebou přinášejí určitý druh šílenství. Toto šílenství je považováno za dar, který umožňuje tvořit díla plná hlubokých emocí a pravd, jež by jinak nebyly dosažitelné. Otázka je, co je tím zmiňovaným šílenstvím. Nejsem si jistá, že jím byla nutně myšlena duševní labilita nebo duševní nemoc. Pokud ano, vidím pod tímto šílenstvím spíš jistou přecitlivělost, křehkou otevřenost světu – a především tomu, který máme v sobě. Lidskou kreativitu bych ale popsala ještě jinak – jako pramen, který z člověka tryská, ale přitom nedohlédneme, odkud a kde vyvěrá. A tajemství tohoto zdroje je možná to, čemu Platón říká, že umělecká inspirace pochází od bohů.
- Anna Beata Háblová, architektka, urbanistka a básnířka
Platón, respektive Sókratés, rozlišují různé druhy šílenství: to, které vzniká přirozeným způsobem v důsledku lidských onemocnění, výchovy a emocí, šílenství jako božské působení (maniá) či posedlost zlými démony (daimóniá). Pro Platóna je básníkem, umělcem a filosofem ten, jehož duše dlela nejdéle v přítomnosti idejí, a mohla tak nazřít největší díl pravdy (Faidros).
Ten, kdo tvoří „pouze“ rozumem, řekli bychom technicky správně, nikdy nemůže dosáhnout kvalit božského vytržení, ovšem ani pouhé božské vytržení nestačí: umělec své dílo dále promýšlí a propracovává (Timaios).
Snad lze říci, že v každém z nás dřímá blázen, šílenec (záměrně používám tento nediagnostický, erasmovsk-foucaultovský pojem) i umělec. Kupříkladu když obrátíme pozornost k našim snům: mohou se nám zdát bláznivé, ale můžeme v nich vidět i umění naší psyché. Jsou to přímo intrapsychické inscenace! Ale jen někteří z nás jsou schopni a ochotni podstoupit tu náročnou práci a převést je do psané či jakékoli externalizované podoby. Ovšem ani to nestačí. I když své myšlenky a imaginace převedu do sloupců na papíře a budu tvrdit, že jsou to verše a že jsem básník, přesto mohu zůstávat jen velikášským veršotepcem, blouznícím, naivkou, snaživým pisatelem. Ne každý může obrátit pisoár či rozmístit do prostoru krabice Brillo a být rozpoznán a uznán jako tvůrce umění.
Ale zpátky k původní otázce: domnívám se, že ani duševní nemoc či zdraví, při vší nejednoznačnosti těchto termínů, nejsou zásadními předpoklady pro uměleckou tvorbu či dílo. Otázku, co je uměleckým dílem a kdo je umělec, ponechávám otevřenou.
- Jiří Jakubů, klinický psycholog, psychoterapeut a psychoanalytik
Šílenství patří k psaní. Potřeba chrlit texty je druh terapie. Většinu světových literárních klasiků lze považovat za podivíny, jejich šílenství ovšem nezůstalo jen osobní terapií, ale mělo léčivé účinky i pro miliony čtenářů. A stále bude mít.
Takzvaně rozumné dílo zaostává za díly bláznů z prostého důvodu. Rozum jakkoli svazovaný konvencemi normálního světa je v důsledku nudný. A tedy čtenářsky nezajímavý.
Cením si proto, když spisovatel přiznává, že je svým způsobem šílený. Ale nesnáším, když se autor za šílenství jen schovává, přitom vytváří průměrné texty, navíc často opsané od jiných autorů.
Básník Ondřej Hložek napodobil či téměř přepsal hned dvě básnické sbírky Petra Hrušky, ale když bylo jeho epigonství odhaleno, začal se veřejně vymlouvat, že má papíry na hlavu a od Hrušky si vědomě nepůjčil ani slovo (viz. například kulturní deník Ostravan.cz, 18. 8. 2021).
Další můj kamarád Milan Krupa má také psychiatry potvrzenou diagnózu a invalidní důchod, přesto nad každou svou druhou básní prohlásí, že je to proklatě známý motiv a zřejmě ho někomu ukradl.
Zatímco u Hložka je jasně patrné, že si půjčil celé verše od Hrušky, na žádného Krupova předchůdce jsem zatím nenarazil. Doufám tedy s Platónem, že dějiny literatury jednou prokážou, že v knihovnách přežije Milan Krupa, zatímco Ondřej Hložek skončí na smetišti literární historie.
Tohle je literární úvaha, lidsky nehodnotím Krupu ani Hložka, oba mám svým způsobem rád. Jakožto píšící šílenec, neboť sám sebe považuji za obdobného blouznivce, který prostě pořád musí chrlit nějaké texty. Šílenosti…
- Ivan Motýl, básník, novinář a publicista
Jedinou skutečnou podmínkou pro vznik jakéhokoliv literárního díla je gramotnost autora, a to odhlížím od hypotetické situace, že román či verše nadiktuje negramot. Cokoliv dalšího roli hrát může, ale taky nemusí; soustřeďovat se zrovna na duševní labilitu či nemoc sice zní jako zajímavý intelektuální experiment, mně z něj ale v první řadě páchne dezinfekce, protože autor je zde proměněn v potenciálního pacienta a zasazen do medicínského diskursu. Psychiatrického a psychologického jazyka je přitom ve veřejném prostoru už tak dost.
- Vratislav Maňák, spisovatel, redaktor a pedagog
Ne.
Podívejme se na jiný překlad: „Kdo přichází před brány poezie bez nadšení od Múz, jsa přesvědčen, že mu stačí zručnost k tomu, aby se stal básníkem, ten se sám míjí se svým cílem a jeho poezie, jako člověka, který zůstává střízlivý, bude zastíněna poezií těch, kdo v sobě mají nadšení.“
Ano, nadšení – výraz maniá je skutečně v sobě také obsahuje.
A když Sókratés komentuje racionalitu, vyloží ji jako věc lidskou, tedy nízkou, zatímco maniá, to je věc boží. Básnictví (čili jakákoli umělecká tvorba) není dílem zatemněného rozumu, je dílem řemesla a daru od bohů.
Pokud vím, roli při formulaci vztahu „šílenství“ a tvorby sehrála knížka H. Prinzhorna Bildnerei der Geisteskranken (1922). Její ohlas, soudí historici umění, přispěl k objevování děl tvůrců často nepoznamenaných řekněme osvojením uměleckého řemesla (ano, zrodí se art brut). Prinzhornovy Geisteskranken musíme ale uvažovat s ohledem na věčnou diskusi, co je v brázdě a co je vyšinuté – a jak víme, tady ke studiu máme knihovny.
K tomu Platón–Sókratés: Kdybych měl racionálně přistoupit k výkladu každé báje, nedělal bych nic jiného; raději to nechávám být a spokojím se s tím, co se o věci říká obecně.
- Stanislav Zajíček, učitel češtiny a latiny na gymnáziu
Platón měl pravdu obecně, takže prakticky ji neměl ani trochu. Duševní trable jsou koulí na noze při konání čehokoli, čehož je literární tvorba ideálním příkladem. Koule na noze tíží, unavuje, znesnadňuje pohyb, ale i uhýbání a odpočinek. Právě proto tato koule může být tím hlavním, co k tvorbě nutí, co ji provokuje a pohání a činí čirou a opravdovou. A v krajním případě s ní lze vysklít vitrínu všednosti a ve strachu sice, přes střepy sice, ale přece jen prolézt do neobjevena a nevšedna. Kam ovšem bez této koule lze vstoupit pohodlně dveřmi na druhé straně. Ať je cesta k umění jakákoli, je plnohodnotná, pokud k němu vede. Ale duševní nemoc není cestou, jen okolností. Proto nic neospravedlňuje, nic nepodmiňuje, jen mnohé mění…
- Kateřina Bartlová, básnířka
Platón, jehož telefonní číslo mmchd. znám (704 919 514), patrně těmi šílícími myslel puritánské fanatiky, kterým dnes někteří říkají sluníčkáři, nebo – a to spíš – nerozumné lidi (777 292 883), kteří hlásají nominalismus proti platónovskému realismu. Pokud jde o tvorbu, můžeme soudit podle přátel, známých a těch, co nás zaujali. Moment. Cítím anxiositu, mírný až totální alkoholismus, sebestřednost, někdy despotismus, sobectví, deprivované hovadství, umanuté podivínství a sběratelství, smutek a touhu k sebedestrukci – u autorů, kteří žijí a které čtu. Ne, toto jsou jen předpoklady, díky kterým se maník může stát umělcem – a to mají všichni. Každý zná někoho, koho smutek, ztráta, duševní choroba či nemoc dohnaly k umění – a přes vytlačenou empatii to neudělalo žádné Ó. Máme tu Poea, s jeho chlastem a smrtí a chrlením krve milované ženy, a přece není nikdo toho mínění, že díku tomu je skvělý básník. Tvrdím (volejte 732 623 644), že vznik jakéhokoli uměleckého díla podporují uvedené kundoviny, ale umění není jako mrdkovzkaz spoluobčanům na veřejné síti. Jako přičinlivý žák Bašóa nicméně nečtu literární díla abstinentů.
- Patrik Linhart, prozaik, esejista, básník, performer a výtvarník
Umělecká hodnota a síla díla je daná mírou uměleckého nadání. Právě nadání je rozhodující. Chci říct, že duševní porucha, natož nemoc, nedodá autorovi talent. To však neznamená, že by autor s psychickou poruchou, pokud mu talent nechybí, nemohl vytvořit umělecké dílo. Vincent van Gogh stejně jako Virginie Woolfová či Charles Baudelaire zažívali psychotické ataky, ty ale nebyly příčinou vzniku děl mimořádné síly. Zároveň psychická porucha a utrpení a posun vědomí, které přinášejí, mohou uměleckému dílu dodat naléhavost. Avšak mezi trvalým psychickým onemocněním a poruchou způsobenou smyslovou a citovou sensibilitou umělce, ale často také alkoholem a drogami, je rozdíl. Mezi trvalou katatonní schizofrenií a epizodickou atakou či prostě jen exogenní depresí je velký rozdíl. Píši to proto, že stále existuje spor, zda díla psychotiků jsou uměním. V rámci této ankety o tom nelze přemýšlet, nicméně upozornit na to musím, jde totiž o důležité pochybnosti, které vlastně s anketní otázkou souvisejí.
- Milena Slavická, historička umění, kurátorka a spisovatelka
Co vím, tak ve Faidrovi jde spíš o božské uchvácení než o nemoc. O to, že kalkulující tvorba neobstojí před tou políbenou. A od toho samého daddyho odvíjíme i tradici proti-mytické rozumnosti a vyhánění básníků z obce… Jaké rozpory! A je to tady zas. Část umělecké obce se nedávno v petici pustila do jedné kolegyně, že její tvorba připomíná „projev psychicky narušené osobnosti“, zatímco na Slovensku už se pořádá hon ve velkém: „Nepovažujeme za normálne financovať nejakých tanečníkov pri tyči a rôzne choré pochody, chceme podporovať zdravé normálne umenie.“ Zarážející je na tom jak rezignace na kulturní měřítka, tak současně znevažování duševních nemocí. Přitom i ten, kdo nezešílí, zemře! Umění je pro mě ve zkratce medicína umírajících.
- Ondřej Macl, spisovatel a performer
Podmínkou ne, ale určitá umanutost, posedlost až na prahu šílenství k umění vždy patřila. Rozum je oporou, ale šílenost nám může otevřít brány. Ne jako duševní labilita či nemoc, ale jako pohon, motor k něčemu úžasnému, neobvyklému, vzácnému. K objevování vlastní samoty, překonávání hranic, výšek, hlubin. K hledání vnitřní pevnosti, rozmanitosti, tvoření, originalitě, vynalézavosti, autenticitě. Šílenství nám umožňuje udělat něco zcela jiného, než co dělali lidé před námi, s ním můžeme stát na kraji propasti, troufnout si. Člověk je úplný obojím – rozumem i šílenstvím. V jednom je něco z toho druhého.
- Denisa Václavová, kurátorka a organizátorka kulturních projektů
Myslím, že duševní labilita nebo duševní nemoc je spíše na překážku než podmínkou jakékoli tvorby. To ale neznamená, že někteří tvůrci – čehokoli – nejsou občas postiženi duševní nemocí. Romantici přišli s tím, že se osobní život stává legitimním cílem i zdrojem umělecké práce. A tak nám tady tohle tvrzení od té doby už zůstalo a my ho vlastně celkem přijímáme, i když tohle tvrzení by například renesančním alžbětinským dramatikům bylo pro smích. Vzpomeňte si třeba na Máchovy deníky – vše je hodno zaznamenání, i ty nejintimnější události. Vlastně o tom už ani moc nepřemýšlíme, ale akceptujeme to. Mám za to, že duševně labilních tvůrkyň a tvůrců je stejně jako třeba zahradníků nebo stavebních inženýrů, jenomže když ti se s tím někomu svěří, nepíše se o tom. Spíš se mi zdá, že tvůrčí svět je ze své podstaty (možná jsem beznadějný idealista) otevřenější k většině odlišností, mimo jiné i k těm daným duševní nemocí. A pak je tu ta druhá věc; jak společnost vnímala duševní nemoci před sto nebo padesáti lety se naštěstí hodně změnilo. Ale to by bylo už na jiné zamyšlení.
- Tomáš Zmeškal, spisovatel
Problém daného dotazu spočívá v tom, že první věta vůbec nesouvisí s tou druhou. Šílenství v úryvku z Faidra neznamená duševní labilitu, natož nemoc, ale boží dar posedlosti krásou a pravdou. Ta vzbuzuje pocit štěstí a ukazuje cestu ven ze zátěže prvosignálními touhami a dezorientací směrem k jasnosti a božské podobnosti. Platón promýšlí podrobně vztah mezi tímto bohy darovaným „správným“ šílenstvím (maniá) a mezi lidským rozvažováním a rozumností (sófrosyné). Lidé obdařeni božskou mánií se umí napojit na zapomenutou božskou pravdu a vyslovit ji, aniž by jí ale sami rozuměli. Božská maniá je tak silná, že může pomoci rozpustit bolest, nemoci či generační zátěže. V uvedeném citátu Platón jednoduše říká, že tento dar nelze nahradit technickou zručností. Jde-li nám ale o dosahování pravdy, a Platónovi o něj jde – silné literární dílo pro něj není cílem, ale prostředkem –, neobejdeme se bez rozvoje rozumnosti, která dokáže v uměleckém díle rozlišit sdělovanou pravdu od příměsí nepravd a omylů.
Jakože jenom psychopat napíše dobrou prózu, namaluje ještě lepší obraz? To by bylo hodně ostré tvrzení. Ve zdejším literárním rybníčku je samozřejmě osob s narcistickou nebo histriónskou poruchou osobnosti celá řada, to ale rozhodně nezaručuje, že jsou to spisovatelé. Natož velcí spisovatelé, co přežijí svou dobu. Fakt, že někdo zamrzne v infantilním stadiu a to břemeno s sebou pak zoufale vláčí celý život, je samozřejmě víc omezení než osvobození. Platón to myslel jinak. Šlo mu spíš o senzibilitu, jemnost a hloubku vnímání. Stav vytržení, transu. Básník byl pro něj něco jako věštec. Ten, kdo vidí, aniž by o to jakkoli rozumově usiloval. Žádné vědění, moudrost, natož vůle. V tom měl jistě pravdu. Odtud se líhnou texty, které žijí – a přežijí svého autora.
S duševní poruchou, jak ji bereme zhruba poslední století, to nemá co dělat.
- Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik
Nemám s tím žádné zkušenosti, nicméně se domnívám, že duševní nemoc znesnadňuje systematickou tvůrčí práci. Do kategorie duševně nemocných autorů bezesporu spadal básník Pavel Herot (1965–2021), kterého bych tímto rád připomenul. Některé jeho texty jsou uhrančivé, že člověk žasne. Obrazně řečeno, jsou to hrozinky, ale dort chybí.
- Michal Šanda, básník, prozaik a dramatik
Chtěla jsem v odpověď na tuto otázku napsat sen, co se mi zdál uprostřed léta. Byla v něm žena, která si přibíjela levou ruku hřebem na dřevěná futra ve velké místnosti plné lidí, aby „zachránila divadlo“. A pak ještě spousta jiných výjevů a postav. Nakonec se mi to jevilo moc obnažující, i když v něčem přesné. Bláznivé! Ten sen, jako každý jiný, má mnoho pater osobních významů, které sem nepatří, ale inscenuje také otázku, z jakého vnitřního místa tvoříme, co je naším skrytým popudem, vnitřním svárem, který chceme tvorbou současně rozdmýchat i zahojit. Mám mnoho přátel, kteří odmítají chodit na terapii, i když se velmi trápí. Bojí se, že by přišli o svou tvorbu. Já chodím mnoho let na psychoanalýzu a považuji ji za svého druhu umění, protože – tak jako umění – míří ke svobodě, k vnitřní nezávislosti. V odpovědi na tuto otázku je podle mě klíčová míra bolesti, strachu, otevřenosti a extáze, jakou kdo dokážeme unést. Někteří vyslanci došli až tam, kde to sotva můžeme svým vědomím postihnout. Jsem jim hluboce vděčná.
- Tereza Marečková, divadelní dramaturgyně a režisérka
Značnou část autorů jistě motivuje nestandardní psýcha – neurózy, psychózy, úzkosti, mindráky, syndromy, nezvládnuté ego a jiné –, ale máme i racionální, a přitom skvělé písmáky – pro příklad Jan Novák (dle mého jeden z nejlepších současných českých spisovatelů), Radka Denemarková, Irena Dousková, Martin Reiner, venkoncem i Mňačko, Hrabal… Zahraniční si netroufám soudit, neb u nich hraje roli mj. překlad, výběr díla, kontext apod., ale i tam nad chladnými hlavami jasně převažují nestabilní duše.
Daleko největší podskupinu však v současnosti tvoří autoři poplatní době, takže Platón měl svého času nejspíš pravdu, jenže svět se mezitím změnil – zvítězil bulvár. Konzument si vybírá autora k obrazu svému a autor se rád přizpůsobí. Je vtipný, nudný, zbytečný. Neříká nic, co by stálo za to si zapamatovat.
Jako člověk velmi labilní, který má zaděláno na více duševních onemocnění, jsem chtěla alibisticky napsat: ano, samozřejmě! Ale nedalo mi to a vyhledala jsem si celé znění Sókratovy řeči v překladu Františka Novotného. Je to takhle: „Třetí pak je posedlost a šílenost pocházejících od Mús: ta zachvacuje duši něžnou a nepřístupnou všednosti, probouzí ji a do vytržení uvádí pro písně i jiné básnické tvoření, a vyzdobujíc nesčíslné činy předků, vychovává potomky […].“
Vysvítá z toho, že Platón rozlišuje „šílenost pocházejících od Mús“ od těch dalších. Duševní labilita sice umožňuje myslet a vnímat jinak, protože „zachvacuje duši něžnou a nepřístupnou všednosti“, ale zároveň ji může sakra paralyzovat. U krátkých tvůrčích výšlehů, napsaných na jeden zátah, to nevadí. Horší je, když chcete v práci pokračovat déle. Emoční propady totiž mohou dílo stejně dobře zažehnout jako spálit.
Vím, o čem mluvím. Mám román rozepsaný nejméně šest let… Pokud ho nedokončím, bude mi celé to krásné návykové „šílenství od Mús“, k němuž se upínám jako ke smyslu svého bytí, poměrně k ničemu.
- Ivana Myšková, spisovatelka
Omezil bych se primárně na stavy tvůrců při tvorbě – jen o jejich „šílenost“ ostatně jde ve Faidrovi – a na otázku lability. Mám za to, že sám život je zamotaná souhra labilit a stabilit a umělecké dílo to obnažuje, intensifikuje napětí mezi nimi a vědomí nesamostatnosti obojího; stavy duše při tvorbě tomu nějak odpovídají. Dílo také vrhá nové světlo na konstelace stability a lability v životě, některé ukazuje jako chorobné. Kdyby šlo o ostatní životy umělců, o jejich celky a ty jejich oblasti, jež nejsou zasvěceny tvorbě (jakkoli oddělení jistě nebývá naprosté), myslím, že jsou prostě hodně různé, stejně jako životy neumělců. (A o statistiky tu snad nejde.)
Platón tím „šílením“ nejspíš myslel něco trochu jiného než to, čemu dnešním jazykem říkáme psychiatrická diagnóza. Duševní nemoc by nebyla nemocí, kdyby s sebou nenesla velké strádání, neodčerpávala životní síly, nevystavovala člověka různým omezením a neztěžovala mu podmínky – včetně podmínek k tvorbě. Protože jsem si kdysi místo vojny odbyl civilní službu ve sdružení pro péči o duševně nemocné Fokus, cítím se celkem vyléčen z toho, abych se na tzv. šílenství díval romantickým pohledem. A připomínám velmi tvrdý, ale případný postřeh filosofa Michela Foucaulta: „Šílenství je absence díla.“ Zároveň bych se asi těžko zajímal o art brut – a o écrits bruts, což jsou různé texty a psané projevy v art brut –, kdyby mě nepřitahovalo udivující a ve své monumentalitě často až nepravděpodobné umění „psychiatricky sledovaných“ tvůrců, jako byl Adolf Wölfli, August Natterer, Carlo Zinelli, Zdeněk Košek, z žen Aloïse Corbaz… Nepravděpodobné, právě v tom to asi tkví: něco, co bylo dlouho přijímáno jen jako důkazní materiál pro chorobopisy, najednou působí jako zpráva o zcela mimořádné lidské schopnosti – těžit z nemoci dokonce i nemoci navzdory.
- Jaromír Typlt, spisovatel, esejista, performer, výtvarný kurátor a editor