Hlavním předmětem zájmu slam poetry není projev psaný, ale verbální – pronášený živě v nějakém podniku nebo klidně pod širým nebem, každopádně před publikem, nejlépe platícím. Papírové knihy z rostoucí poslouchací mánie v populaci, kterou „hypuje“ i slam, moc netěží.
Česká slam poetry zosobněná básníkem a organizátorem Tomášem Kůsem obdržela 20. dubna 2024 z rukou člena Asociace spisovatelů Ondřeje Lipára cenu Magnesia Litera za mimořádný přínos knižní kultuře. Nejde přitom třeba o nakladatelství, které by vyniklo vydáním nějakého zakázaného titulu přeloženého z čínštiny či něco podobného, ale o žánr performativního přednesu autorských textů. Výstižnějším adjektivem pro jeho přínos knižní kultuře by proto bylo spíše „mimochodný“. Mimořádný přínos má slam poetry pro kulturu mluveného slova, v níž spadá do bohatého mixu stand-up comedy, divadla, talk shows, autorských čtení a – na pomezí hudby – rapových nebo písničkářských koncertů.
Upřesněme, že oceněn nebyl samotný žánr, ale jeho u nás dominantní uskupení Slam Poetry CZ, které pořádá každoroční Mistrovství České republiky (MČR), do jehož kvalifikačních kol se může přihlásit kdokoli, začátečnické akce typu Slamastyka nebo Cross Slam, kde také můžete zkusit štěstí, a v neposlední řadě rozmanité formáty exhibic ve všech koutech republiky, na které už by vás museli pozvat. Scéna je otevřená, ale nároky přísné. Slam Poetry CZ má štábní kulturu a facebookovou stránku s čtyřiadvaceti tisíci „followery“, na které už si „naboostovala“ základní informace zmínkou o své „prestižní“ ceně. Zatímco nad mimořádným přínosem slam poetry knižní kultuře tedy visí otazník, nad jejím přínosem pro propagaci ceny Magnesia Litera spíše vykřičník.
Možná měl Spolek Litera na mysli přínos kultuře audioknižní. Kampaň za její zrovnoprávnění s tou běžnoknižní vede měsíčník Knihkupec. Audioknihy i slam poetry si posluchače předcházejí přednesem a intonací, ale u toho druhého jde primárně o přednes živý. Z audioknihy se nudnější-knižnější pasáže vystřihnou a načte ji schopný herec, slam poetry vznikla jako opozice vůči „nudným autorským čtením“. Společný tedy mají předmět zájmu – spokojeného, nebo alespoň „zabaveného“ posluchače, který je v případě slam poetry zároveň divákem. Jejím mottem je „kouzlo okamžiku“, což jí ovšem nebrání soustředit se také na produkci a propagaci. Díky zvládnutí a koordinaci obojího slam poetry v posledních letech rapidně roste.
Součástí propagace je ulpívání na fyzických nosičích. Začalo to publikováním videozáznamů na YouTube, brzy se přidaly slamerské almanachy a v poslední době také audio „celovečeráky“ – naposledy gramofonová deska k dvacátému výročí českého slamu. Zmínit lze také tvorbu titulků k vystoupením zahraničních slamerů. Věnuje se jim třeba renomovaný překladatel, moravský slamový předák Bob Hýsek a jeho studenti filologie z olomoucké univerzity. Kromě „slaminářů“, klasických slamů a duoslamů pořádá Hýsek také alternativní Translation Slam, ve kterém překladatelé vystupují se svými převody prózy, dramatu nebo poezie.
S úplně první sbírkou slamů přišla vedle Bohdana Bláhovce a Jakuba Folla třetí z nejvýraznějších raných postav české scény – její dvojnásobný (což je maximum možného) mistr Jan Jílek, který v roce 2010 vydal knihu Jan jí lilek. Potom, pokud vím, vydal až v roce 2015 Bob Hýsek první sborník slamových textů různých autorů Deset deka slamu (Univerzita Palackého). Zájem, který brožura vzbuzovala na poetry slamech (přesmyknutím názvu žánru vzniká název žánrové události), podnítil slamery, aby publikovali dál. V roce 2016 vydala první z hvězd druhé vlny Václav Šindelář aka Anatol Svahilec vlastním nákladem sbírku Emu mele maso a v dvouletých intervalech přidala ještě kolekce Přece se to nevyhodí a Motorové sáně – ty už v nakladatelství Nugis Finem Publishing kolegy Ondřeje Hrabala.
V roce 2017 vydal vlastním nákladem Pavel Oškrkaný svou Slaměnou poezii mou, v roce 2018 přišlo Nugis Finem s Testem tvojí trpělivosti Filipa Koryty aka Dr. Filipitche a o rok později ještě s jeho Promiň. V roce 2022 vydal Petr Brožovský aka Švéd sborník 0 Rh- v nakladatelství Tomáše Kůse Hnízdo a Dr. Filipitch s Robertem Netukou aka Tukanem sborník svých úspěšných duoslamů Švagři (Bílý vigvam). O rok později vypustil Xerodoth Sigmius svůj soubor Lidi, nebuďte kreténi (Bor) a Tukan sólově Centrum periferie (Velarium).
Je nutno zmínit, že většina slamových textů funguje hlavně při interpretaci na pódiu. Při převodu, respektive návratu na papír slouží spíše jako slamerský merch ve smyslu bookletu alba s texty písní, který ocení převážně skalní fanoušci, i když existují výjimky jako slovní hříčky Jana Jílka, který ke svému debutu později přidal ještě sbírku Jan se jí lek nebo angažované „rýmoproudy“ vědomí Tukana. Almanachy jsou užitečné pro přehled jednotlivých slam poetik a čitelnější pro jejich rozdílnosti. Na Hýskových Deset deka slamu navázal Pavel Oškrkaný Sborníkem slam poetry 2016 a Sborníkem slam poetry 2017. Produkční společnost Slam Poetry CZ Detour Productions přidala sborníky Nejlepší česká slam poetry 2020 a 20 let slam poetry.
Slameři vždy diskutují o tom, jestli to které vystoupení už bylo tou kýženou poezií, jako by čekali na někoho, kdo jejich žánr konečně pozvedne. Takovou osobou byl pro mnohé Tim Postovit, jehož zářez v posledním ročníku Nejlepších českých básní s básní z debutu Magistrála (2019) symbolicky zahájil éru slamerů vydávajících básnické sbírky. Dr. Filipitch by možná namítl, že debutoval už v roce 2014 sbírkou Chlípnost (Nová Forma), to ale ještě nebyl slamerem. O dva roky později přidal S tebou a bez tebe (Pro libris), to už na scéně působil. V roce 2021 vydalo Postovitovi nakladatelství Host sbírku Motýlí pavilon, ale kritika lépe přijala minimalistickou sbírku Ondřeje Hrabala Nezkoušej se usmát (JT’s, 2019). Ten k ní později přidal ještě mluvnější Racky (JT’s, 2020), Přenašeče závěsů (Bílý vigvam, 2023) a říkanky pro děti Tasemnice hledá byt (Host, 2022).
Mimo kritickou percepci prošly vysoustružené sbírky dvojnásobného mistra ČR Jiřího Charváta aka Rimmera Zase je dneska (Novela Bohemica, 2019) a Matěje Klusáčka aka Pana Fenka Básničky přes čáru (vlastním nákladem, 2017). Fotogenické problémy Dr. Filipitche, vydané v roce 2020 v Hnízdě, trochu zapadly, ale dobře si vedla jeho souběžně vydaná próza Falknov Calling (Druhé město, 2020), ve které uplatnil slamu bližší storytelling. Dalšími slamerskými prózami, které mezi čtenáři sklidily o poznání větší úspěch než poezie, jsou třeba fantasy Ondřeje Hrabala Ydris: kniha první (Nugis Finem, 2017), na které spolupracoval s Květoslavem Hönigem, nebo Rimmerův kancelářský stand-up Eskejp (Novela Bohemica, 2017). Z poslední doby pak dvoudílná urban fantasy Tanec papírových draků a Tanec papírových draků 2: Hon (Epocha, 2022 a 2023) od Petra Brožovského aka Švéda.
Někteří slameři využili vysoké návštěvnosti poetry slamů a zkusili to v nakladatelství Pointa, které funguje na bázi crowdfundingu. Jejich fanoušci si knihu předplatili, případně si připlatili za bonus jako autorský podpis, osobní setkání a podobně. V Pointě úspěšně debutoval zmíněný Postovit s Magistrálou, Thea Sedmidubská s Kyberpunkem (2021) nebo Lef L’Leviathan aka Jan Rosenthaler s Kup si vlastní (2021). Ve stejném roce vydal Teodor Kravál v Perplexu Řez rybou – svou už třetí sbírku, ale první coby slamer. V roce 2023 vydal Xerodoth Sigmius sbírku Tak akorát čas jít domů (Nakladatelství Petr Štengl) a zatím posledním ryze poetickým počinem ze stáje Slam Poetry CZ je květnová sbírka Sufiana Massalemy Možnosti přehlíženého (Větrné mlýny, 2024).
Na poetry slamech se potkávají lidé, kteří rádi čtou i píšou. Nejen na pódiu, ale i v publiku. V tomto prostředí se psychicky odblokovávají a navzájem podporují. Mnozí se odváží i na to pódium, což pro ně má samo o sobě velký osobní přínos. Mnozí se odváží i na papír, ale „mimořádný přínos knižní kultuře“ je stále nadsázkou. Pokud lze být při výběru takto tvůrčí, ocenil bych příště všechny lidi dobré vůle, kteří se po parcích noří do knih, místo aby zachmuřeně cákali pěnu dní na tekutých displejích. A také ty, díky kterým mají vždycky něco po ruce – tvůrce knihobudek. Nálepka „Magnesia Litera doporučuje“ na českých knihobudkách by nejznámější českou cenu zviditelnila před novým publikem a zároveň umlčela zlé jazyky tvrdící, že jí jde jen o prodejnost.
Hlavním předmětem zájmu slam poetry není projev psaný, ale verbální – pronášený živě v nějakém podniku nebo klidně pod širým nebem, každopádně před publikem, nejlépe platícím. Papírové knihy z rostoucí poslouchací mánie v populaci, kterou „hypuje“ i slam, moc netěží. Lidem se nechce číst a přemýšlet, jen poslouchat a mluvit, případně scrollovat a „zprávovat“, jak se dá vypozorovat v ruchu měst. Čtenářů pomálu. Možná jsou doma, ale číst se má venku, ne? Slamově.
Stejně tak je u něj vyvážená tragika s komikou – výsledkem je neobyčejně přitažlivá nesnesitelnost, s jakou nám předává vzkaz o tom, že člověk nedokáže žít mimo systém (politický, společenský, intimní i biologický) a že každý systém v sobě skrývá nezrušitelnou osamělost.
Odhaluje se Čadova šroubovanost. Tady muslimové, tam bezdomovci, zarámovat zlatou klecí rodiny, a sociokritika je hotová.
Je po všem. Kostky jsou vrženy, body sečteny. Slameři se na vlně odplavujícího adrenalinu seřazují na jevišti a Nejhodnější Michal hlásí, jak se věci mají.
Vlastní knihkupectví si Iveta s Marií nemohou vynachválit. V takovém knihkupectví vlastně vědí o každé knize a kontakt se zákazníky je daleko užší a osobnější, do takového prostoru se lidé rádi vracejí a získat jakýsi vztah ke stálým zákazníkům je také daleko snazší než v nějaké obrovité prodejně s mnoha prodavači střídajícími se na směny.
Jsou to krásné světy a stejně tak krásné a intenzivní prožitky. Je zážitkem se těmi světy procházet, potkávat se s postavami, smát se s nimi nebo smutnit, milovat je. Je to neobyčejně živé a souznějící.
