Poslední díl cyklu literárních večerů ve Studiu Paměť se tematicky s blížícími se cestami do nejrůznějších koutů planety zaměří na téma rozkročenosti mezi dvěma nebo více zeměmi, domovinami. Jaké to je žít nebo mít kořeny na více místech? Na to svou tvorbou reagují výrazné básnířky Tereza Riedlbauchová a Marie Iljašenko. A stejně tak blues tria Špinaví lůzři.

Básnířka a literární historička Tereza Riedlbauchová patří bezpochyby k nejpozoruhodnějším autorkám současné poezie. Po spíše přírodně lyricky laděných sbírkách Modrá jablka (2000), Podoba panny pláč (2002) a snové Velké biskupské noci (2005) vstoupily do autorčiny tvorby motivy samoty a odcizení ovlivněné čtyřmi lety přednášení českého jazyka a literatury na pařížské Sorbonně – náznakem ve sbírce Don Vítor si hraje a jiné básně (2009), naplno pak v zatím poslední sbírce Pařížský deník (2013).

Básnířka Marie Iljašenko má s rozkročeností mezi různými domovinami přímo bytostnou zkušenost. Její kořeny na Ukrajině, Polsku a v Čechách se také v přímo středoevropském debutu Osip míří na jih zrcadlily. Za svou prozatím jedinou sbírku byla nominována na Cenu Magnesia Litera za Objev roku, za své básně rovněž na Drážďanskou cenu lyriky (2014) a Cenu Václava Buriana (2016).

Špinaví lůzři začínali interpretací klasického amerického blues, aby v současnosti dávali velký prostor i vlastní tvorbě. Most spojující středoevropskou zkušenost s tradiční americkou hudbou pak zastřešuje celý večer a jeho téma blízkosti i vzdálenosti různých národních identit, ztráty domova a nalezení jej v jiném prostředí.