Vážení čtenáři, vážené čtenářky,

v předminulém čísle, tedy než mě v tom minulém na tomto místě zastoupil kolega Vojtěch, jsem se pozastavil nad tématy, která v literárním světě právě vycházejí jako slunce nad obzorem: platformizace, prediktivizace a algoritmizace knižního marketingu – a zpětně i kritiky a snad i samotné tvorby. Pokračujme tedy dnes odtud, ale tentokrát ne z perspektivy literárního pole, nýbrž zevnitř zkušenosti, kterou toto pole sdílí se zbytkem společnosti: ze zkušenosti neustálé konzumace. O ní mluví Zuzana Zakopalová v úvaze „Jsme to, co konzumujeme?“ (s. 12) a říká, že nejsme informacemi jen obklopeni či krmeni (s oblibou připomínám svůj oblíbený pojem „informační obezita“, který použila před nějakou dobou ve Tvaru Alice Koubová) – jsme jimi doslova protékáni. Není už možné „nečíst“, „nesledovat“, „nebýt vystaven“; kolotoč běží bez ohledu na naši vůli a my na něm zůstáváme i tehdy, když bychom rádi vystoupili. To, co se dříve jevilo jako rozšíření možností, se postupně proměňuje v infrastrukturu, která nás nejen krmí, ale – jako každá potrava – i formuje.

Tato zkušenost přitom není jen otázkou médií nebo technologií, ale proniká i do samotných způsobů, jak rozumíme sobě a světu. V této souvislosti na mě obzvláště silně zapůsobil rozhovor, který vedla Daniela Vodáčková s Michaelou Hapalovou nad knihou Anny Fodorové Vlastní krev (s. 16–17). V něm se mimo jiné ukazuje její opačný pól: situace, kdy zkušenost, v tomto případě traumatická, nemůže být konzumována, ale naopak se vymyká artikulaci a vyžaduje čas, sdílení a přítomnost druhého. Trauma potřebuje svědka, říká Hapalová, a právě tato potřeba vytváří prostor, který je zásadně odlišný od logiky rychlé spotřeby. Nejde o množství sdělení, ale o jejich unesení; ne o proud, ale o zastavení.

Hlavní rozhovor tohoto čísla poskytl Lence Jandákové prozaik a historik umění Martin Kanaloš. V něm se mimo jiné ukazuje, co se stane, když takový prostor není samozřejmostí, ale musí být teprve vybojován. Identita ani zde nevzniká jako něco předaného a sdíleného, ale jako hledání místa mezi různými světy. U Anny Fodorové šlo o hledání tam, kde hledající narážel na mlčení celé jedné generace. Menšinová literatura hledá mezi jazykem majority a svou vlastní zkušeností, mezi tím, jak je člověk vnímán, a tím, kým se snaží být. Jazyk, ať už literární, nebo formovaný subkulturní zkušeností, se stává nástrojem orientace i přežití. Není to jazyk, který by stabilizoval, ale jazyk, který umožňuje alespoň dočasně obstát v prostředí, jež stabilitu neposkytuje.

Tato situace přitom není jen individuální, ale strukturální. Jak připomíná Adéla Vrubel v rubrice Literární život (s. 14), romská zkušenost je v českém prostoru dlouhodobě formována zvenčí – prostřednictvím stereotypů, redukcí a opakovaných narativů, které určují, kdo je viditelný a kdo zůstává mimo záběr. Zobecníme-li tento mechanismus, pak tam, kde se člověk pokusí obraz překročit, naráží nejen na vnější odpor, ale i na ten internalizovaný, autocenzurní – na pochybnost, zda má právo mluvit, a pokud ano, za koho vlastně mluví.

Ve vztahu k úvodní úvaze o konzumaci to znamená ještě jednu věc: zatímco v prostředí permanentního toku informací se zkušenosti snadno rozpouštějí v šumu, zde se naopak ukazuje, jak obtížné je vůbec něco sdělit tak, aby to nebylo okamžitě pohlceno cizím čtením. Mezi těmito dvěma póly, nadprodukcí a neviditelností, se pak odehrává jedna ze současných podob literatury: jako prostoru, kde se neustále znovu rozhoduje o tom, kdo mluví, kdo je slyšen. A také – a tam je už těžší dohlédnout – co z toho, co zazní, v nás skutečně zůstane.

Ano, pestrost je vždycky tak nějak pestřejší než šeď. O tom jsme už také mluvili nejednou. A jak to vypadá – mimo jiné proto, že jedním ze sice únavných a nedůstojných, ale bohužel stále potřebných úkolů nás, lidí kolem literatury, je vysvětlovat, k čemu jsme vlastně na světě (viz i postesknutí Alžběty Stančákové na s. 10) – asi ještě nějakou dobu mluvit budeme.

Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, barevné čtení.