Rozjívené dospívající dívky, osamělé mladé ženy, znuděné ženušky středního věku a v neposlední řadě nešťastné manželky a matky – povídková sbírka Antarktida oceňované irské prozaičky Claire Keeganové (1968) pokrývá celé spektrum ženských postav a osudů. Většinu protagonistek, vypravěček a tichých pozorovatelek přesto spojuje jedna věc. Rodinné štěstí je z nějakého důvodu minulo, ať už jim v průběhu let proklouzlo mezi prsty, nebo jim nikdy ani nezaklepalo na dveře.

Tak například třicátnice Kordélie z nenápadné povídky „Láska ve vysoké trávě“ se tajně vídá se sympatickým místním doktorem, prohloubení jejich něžné romance ale brání doktorovo manželství. Ve „Zpívající pokladní“ nahlíží čtenář do neutěšené životní situace dvou osiřelých sester, z nichž ta starší je z nouze po vůli místnímu usmolenému pošťákovi. A daleko k ideálu mají i pošramocené rodinné a partnerské vztahy v povídkách „Spáleniny“, „Sestry“ či „Pasová polévka“. Žádná z hrdinek to nemá dvakrát jednoduché. Ničí je toxická maskulinita a často i omezenost role, kterou jim společnost předepisuje. Není tedy divu, že se cítí utahané, zatrpklé a zklamané. Některé tíha vlastních životů psychicky ničí („Bouřky“, „Pasová polévka“), u jiných snaha uniknout skličující realitě vede k rozpačitým pokusům o nevěru („Antarktida“, „Seber odvahu a jeď“) a jen hrstka nachází dost sil k tomu, aby si pro sebe urvala alespoň pár okamžiků štěstí. Ale stačí to?

Oštemplovat literární prvotinu, s níž Claire Keeganová roku 1999 vtrhla na anglosaský trh, nálepkou feministická próza by bylo příliš laciné a ne úplně přesné, současně ale nelze popřít, že řada povídek motiv konfliktu mužského a ženského světa ždímá dosucha. Literární krajina, v níž se postavy pohybují, je prostředím zavedených patriarchálních vzorců, které lze nanejvýš narušit, ale stěží zcela rozvrátit.

Vůbec nejexplicitnější je v tomto ohledu text příznačně nazvaný „Muži a ženy“. Irský farmář, nezpochybnitelná hlava rodiny, otevřeně flirtuje se ženami ze sousedství, od manželky však očekává slepou poslušnost a přijetí role služebnice zajišťující chod domácnosti. Hořkost jejich nerovnoměrného vztahu sleduje čtenář očima malé dcery, která se dokonce v jednom okamžiku matky otevřeně ptá, proč otec s bratrem nepomáhají s přípravou vánočního oběda. Dostane se jí lakonické odpovědi: „Jsou muži.“ (s. 159) Tím jako by bylo řečeno vše o privilegiiích mužského pokolení. Příliš mnoho prostoru k chybné interpretaci tu čtenář nedostává, přesto irská prozaička vykresluje na mapce i nouzový východ. Pro přehlíženou manželku se krokem k emancipaci stává představa, že se jednoho dne naučí řídit auto. Řízení auta je totiž na irském venkově výhradním právem mužů, případně žen s mužskými rysy, a možnost usednout za volant tak předznamenává možnost převzít kontrolu nad vlastním životem.

Poněkud jinou situaci sleduje čtenář v již zmíněné povídce „Sestry“. Poklidnou venkovskou všednodennost nezadané a bezdětné Betty, která mládí a svobodu svého času směnila za péči o prchlivého otce a teď už logicky od života nic moc nečeká, rozvrátí letní příjezd její přezíravé mladší sestry Louisy a jejích dětí. Brzy se k nim z Anglie má připojit i Louisin manžel, ukáže se ale, že letos je situace poněkud složitější. A zatímco Louisa se snaží zachovat si tvář, pro Betty se nesoběstační příbuzní stávají fyzickou i finanční zátěží. Její mlčenlivá podřízenost tak závěrem musí postoupit místo sebezáchovné akci.

Betty nakonec najde odvahu se sestřině parazitování vzepřít, čímž se zařadí po bok dalších protagonistek, které se pokoušejí stočit kormidlo vlastního příběhu. V „Divným jméně pro kluka“ těhotná vypravěčka dokonce otevřeně přiznává, že sice pochází

z rodu žen, co utěšují muže
s. 124,

ale sama už tuto roli odmítá. Jenže je jednou z mála. Většina povídek představu lepších zítřků zpochybňuje, či se dokonce takové možnosti vyloženě vysmívá.

Geograficky se texty Claire Keeganové rozpínají zejména mezi malými rodinnými domky, ovčími farmami a venkovskými samotami chudého Irska, kde místnostmi profukuje vítr a jídlo se servíruje na otlučených talířích. Proti těmto obrazům se zvedá matný obrys bohaté Anglie na druhém břehu, země zaslíbené i zapovězené zároveň, kam Irové odchází za štěstím („Sestry“, „Divný jméno pro kluka“), aniž by je tam nalezli.

Kromě toho bylo do svazku zařazeno i několik povídek umístěných do Spojených států, kde Keeganová nějaký čas žila. Jenže tyhle americké texty působí spíše jako pouhá literární cvičení a chybí jim větší naléhavost, bezprostřednost či autentičnost. Příkladem za všechny může být povídka „Závan zimy“, která čtenáři připomene hlubokou zakořeněnost rasismu na americkém Jihu, rozhodně v něm ale nezanechá tak silný dojem jako většina irských textů.

Povídky ze sbírky Antarktida prezentují drobné výseky, zdánlivě běžné epizody, bez hlasitých fanfár a okázalých gest. Autorku nezajímají extrémy, nádech všednodennosti jí však nebrání zachytit zásadní a často nevratné změny v životech obyčejných lidí – první sex, první nevěru, návrat do opuštěného rodinného domu, ale i únos či sebevraždu.

Pozornější čtenář možná zachytí nenápadné využití některých biblických motivů a vzorců. Invaze švábů ve „Spáleninách“ je ještě otevřeně srovnávána s příletem kobylek a spadaná jablka v „Lásce ve vysoké trávě“ jsou výmluvně trefnou kulisou pro příběh dvou milenců. Jemnější narážkou se zdá být ztráta podmanivě krásných vlasů v „Sestrách“, inspiraci příběhem starozákonního soudce Samsona nicméně nezapře.

Antarktida představuje vhled do rané tvorby a na sbírce je to znát. Psala ji nesporně talentovaná autorka, která ale teprve hledá, které výrazové prostředky a témata jí budou nejbližší. Kvalita textů tak dost kolísá a výborné povídky střídají slabší experimenty, v nichž si Claire Keeganová zjevně jen zkoušela jiné narativní polohy a prostředky. Zejména texty zasazené do Ameriky jsou mnohem slabší a působí jako slohová cvičení na předem zadané téma. Sbírka tak celkově bere spíš jen lepší průměr. Pozdějšími, česky už vydanými tituly irská prozaička dokázala, že to umí ještě lépe.