Kdysi dávno jeden portugalský básník pozvedl pero k oslavě velikých činů, které jeho krajané vykonali na moři a také trochu na souši. Nebylo však řečeno zdaleka vše. Nové skutečnosti vyhřezly na povrch. Tak jako slavný Dokument nalezený v kozím chlívku vykresluje v novém světle prvé dny Kryštofa Kolumba v Novém světě, tak i následující řádky patrně postaví na hlavu vše, co jste doposud věděli – pokud jste vůbec něco věděli – o hrdinských objevech portugalských mořeplavců.

Vicente Sodré
Ďábelský kuchař

Slunce viselo nad přístavem a pražilo od samého rána. Nemínilo s tím přestat až do západu. Žádný ranní ani noční chládek se v tomhle ročním období nekonal. Vzduch na tržišti v Kannuru byl cítit čerstvými i sušenými rybami, velbloudím trusem a cizokrajným kořením, jehož jednotlivé složky by snad voněly libě, ale dohromady tvořily těžký, dusivý odér, který nutil nejednoho evropského návštěvníka vrhnout.

V některých místech se pachy navzájem potíraly, třeba tam, kde se výpary zpoceného oslíka mísily s vůní skořice. O pár stánků dál někdo opékal rybu, jejíž vůně však zanikala v zápachu místního maskota – kozla jménem Džibrán, který se opakovaně pokoušel sežrat hedvábí jedné vyzáblé trhovkyně. Ta ho bez ustání odháněla pohlavky a hrozbami, ale kozlík se nenechal jen tak odbýt.

Vzduchem se nesl křik obchodníků, řinkot zbraní, cinkot kovového nádobí a chrastění ozdobných součástí oděvů, které se tu leskly v každém stánku i na každém břiše.

Vicente Sodré stál opodál a pozorně sledoval, jak obchodníci vykládají své zboží a kupí je na malých pláccích, o které se neustále vedly hádky. Tu a tam Vicente zakročil a spor rázně ukončil. Měl k tomu plné právo. Kannurský rádža ho totiž – navzdory pirátské minulosti – pověřil důležitým úřadem. Vicente se stal správcem přístavního tržiště a zároveň výběrčím cla. Každý obchodník, který chtěl v Kannuru prodávat, musel zaplatit poplatek a bylo jasné, že Vicentemu tu a tam něco ulpí za nehty. Ne mnoho. Ale spolu s platem to bylo víc, než by si muž s pověstí černé ovce mezi portugalskými mořeplavci mohl přát.

Mezi dobře živenými kupci ho zaujal jeden obzvlášť impozantní pořez. Tlouštík kormidloval své břicho s takovou obratností, jako kdyby vedl koráb, který se chystá zakotvit u skalnatého pobřeží. Každý krok promýšlel, každé otočení bokem mělo svůj směr a vnitřní logiku. Byl to muž, který se s tělem smířil – ba co víc, zdálo se, že je na něj hrdý.

„Zaplatil jsi clo, cizinče?“ zeptal se Vicente. Tu otázku pokládal Vicente lidem stokrát za den, sto dní v roce. Nejenže tento cizinec neodpověděl, ale ani se neotočil a dál rozkládal své zboží na malém plácku u kašny.

„Tvé jméno, cizinče?“ pronesl, tentokrát velmi důrazně, Vicente.

„Ibrahím al-Smín,“ odpověděl tlouštík, aniž by přerušil svou práci.

„Musím tě upozornit, že jeho výsosti rádžovi z Kannuru jsi povinen zaplatit dva zlaté realy anebo dvacet fanamů, jestli hodláš prodávat tento šunt,“ řekl Vicente, stále bez hněvu, ale jeho tón byl neústupný. Nechtěl vyvolat konflikt, ale pohrdání, které cizinec vyzařoval, ho popuzovalo.

„A co mi jinak uděláš, hubeňoure? Další díru do sandálu?“ odsekl kupec, který si byl jistý svým postavením. Byl to obchodník dobře situovaný, s kontakty na dvoře mameluckého sultána al-Ašrafa Kánsúha al-Gaurího. „Raději si vyčisti své zaprášené škorně,“ dodal Ibrahím, mrknuv na Vicenta.

„Můj pán má na ty peníze právo,“ řekl Vicente klidně. „A ty bohatneš z prodeje svého zboží v jeho městě. Naposledy ti říkám: zaplať.“ To slůvko „naposledy“ bylo důležité. Vicente byl mírný, ale nemluvil do větru.

„A já ti naposledy říkám, že tvé boty jsou boty muže, který uklízí výkaly na tržišti, a ne boty výběrčího cla. Tvoje šavle je tupá jak hlava místního rádži a jeho přirození scvrklé jako sušené datle, co prodávám!“ Ibrahím to pronesl s pohrdáním a sám se svému ostrovtipu zasmál.

„Patrně všechny své datle a jiné zboží skladuješ v tom svém objemném vaku pod košilí, snad jsi do něj zašil i člun, na kterém jsi přijel,“ odvětil klidně Vicente a pak se ztratil v davu.

Ibrahím se spokojeně rozvalil na sedátku za svým zbožím a pokračoval v kolotoči smlouvání, vášnivých diskusí, nadávek a kasírování zákazníků.

Opodál Vicente kývl na čtyři mohutné pohůnky. Dovedl je k Ibrahímovi, ukázal na něj a suše přikázal: „Svléct a přivázat ke kůlu.“

Boj s kosatkou na širém oceánu je tvrdý, ale na souši se věci mají jinak. Obrovitý Ibrahím by sice mohl zalehnout všechny čtyři biřice, ale byl příliš neobratný. Za okamžik ležel na zemi. Hoši mu svázali ruce a nohy a teprve pak mu roztrhali oblečení dýkami. Nahý Ibrahím stál za moment u kůlu, ale neslušné to bylo jen zezadu. Jeho obrovské převislé břicho udělalo z celého výjevu vcelku cudnou podívanou.

Kozel Džibrán se usadil ve stínu a začal žvýkat nějaký dlužní úpis, který kdosi upustil během toho shonu, kdy se každý chtěl podívat na mučení neznámého nebožáka.

Vicente, sebejistý, prošel před Ibrahímem i před davem místních, kteří si vždy rádi přišli prohlédnout, jak je trestán obchodník, který šidil, nebo jak je useknuta ruka zloději.

„Nechal bych tě zpráskat jako psa, milý Ibrahíme,“ začal Vicente, „ale protože jsi urazil mého šlechetného pána, jeho výsost rádžu z Kannuru, zasloužíš trojitou potupu. První bude výprask, protože jsi nezaplatil clo. Ale kromě toho tě ponížím za urážku rádži, tak, že nebudeš moci předstoupit před svého boha s čistým svědomím. A navíc, protože jsi tak pyšný na své bohatství a na svůj břich, poznáš, čemu jsou vystaveni ti nejchudší v Kannuru i jinde ve světě.“

Pohůnci donesli dřevěný tác se slaninou, kterou Vicente draze zaplatil. Ale pokud šlo o žert, nelitoval peněz. Pak přinesli i pytel s čerstvě nakopanou hlínou.

„Hlínu jedí ti nejchudší, když není co do úst, a v časech hladomoru ji jí každý, když už ani tráva a kořínky nejsou. Ale to nic není proti tomu, že jako muslim a muž věřící – a tím ty jistě jsi – nebudeš moci předstoupit před svého boha bez hříchu, když tu spořádáš tolik slaniny, kolik by nestačilo ani ze dvou pašíků.“ Vicente se usmál a v očích se mu za-
bleskly jiskřičky. Inu, měl rád svou práci.

„To je urážka každého slušného žaludku!“ zadrmolil Ibrahím, který dosud neztratil veškerou hrdost. „Slanina je nepřípustná! Jsem muslim. Slaninu nesmím.“

„Já jsem zase bývalý pirát. Nesmím vyplenit a zapálit přístavní tržiště, a přesto jsem to nejednou udělal. Život, drahý Ibrahíme, je plný kompromisů,“ odvětil Vicente s pousmáním.

Pohůnci rozevřeli Ibrahímovi čelisti, nacpali mu do úst slaninu, nasypali hlínu a zacpali mu nos. Čekali, zda zvítězí víra nad sebezáchovou. A jak to bývá, život v tomto slzavém údolí nakonec zvítězil nad vidinou života věčného. Celá procedura se opakovala ještě dvakrát, a pak už Ibrahím jedl způsobně.

Několik capartů se smíchem dovádělo okolo Ibrahímova pupku, který se hrozil rozvalit do všech stran.

Hlína, slanina
Ibrahím se nadýmá.

Opakovali nezbednou písničku až do chvíle, kdy Vicente vytasil šavli. Dav v okamžiku ztichl. Místo aby Vicente bodnul Ibrahíma do pupku, obrátil šavli naplocho a s teatrálním máchnutím pleskal Ibrahíma přes břicho. Pupek zavibroval a v Ibrahímovi to zabublalo.

„Alláhu! Zachraň nás před slaninou a Portugalci!“ vykřikl ještě nebohý obchodník, než byla jeho potupa dokonána.

Dav přihlížejících se pustil do zběsilého ryku a smál se tak dlouho, než ho od pranýřovaného nešťastníka odehnal nový puch, který se zvedl od Ibrahímovy zadnice a smísil se s nesmírným počtem pachů na tržišti. Někdo tleskal, někdo šeptal modlitbu, někdo si zacpával nos. A kozlík Džibrán se konečně pustil do vzácných látek u nikým nehlídaného stánku.

Caramuru
První Brazilec

Když se trochu zorientoval v té řeži, která stála život skoro celou jeho posádku, chopil se muškety a jen tak pro výstrahu vystřelili do vzduchu. Byl to skvělý tah. Zabít jednoho domorodce, tak ostatní jen rozzuří. Než by složitým způsobem nabyl mušketu, rozsápali by ho na kusy. Takhle si před ním kecli na zem a začali mu říkat Caramuru. Znamená to něco jako syn ohně, syn hromu, ohnivý muž, nebo také mořský drak, což byl mimo jiné výraz pro murénu. To už mu tak neimponovalo. Ale syn ohně, to znělo hezky.

Vlastně se jmenoval Diogo Álvares Correia. My budeme spolu s indiány nazývat našeho dalšího hrdinu Caramuru. Jako šlechtic ze staré dobré Evropy jistě nepomýšlel, že v pětatřiceti skončí, po ztroskotání své lodi v zátoce Všech svatých, kdesi v Zemi svatého kříže, které se teprve nedávno začalo říkat Brazílie. Co se dalo dělat? Jen hrát dál maškarádu na syna ohně a počkat, jak se věci vyvrbí.

Tupinambové, kteří ho bůhví proč přijali za svého chráněnce, mu poskytli dostatek jídla, společenské postavení a podle svého zvyku i několik žen. Caramuru byl dobrý křesťan, ale místní tradice respektoval. Mnohoženství obzvláště. Všem ženám patřilo jeho tělo, ale jak to bývá, jen jedna zajala jeho srdce. Jmenovala se Guaibimpará a tak jako se jejímu muži líbily tradice Tupinambů, zalíbilo se jí učení Ježíše Krista. Svatá inkvizice byla daleko, a tak ani za mák nevadilo, že se Guaibimpará nechala pokřtít a dál žila se svým mužem v hříšném polygamním svazku. Spolu s křtem přijala i jméno Catarina Álvares Paraguaçu.

Portugalci i jiní Evropané přijížděli do zátoky Všech svatých stále častěji a Caramuru se tak stal nepostradatelným tlumočníkem, který domlouval obchody a krotil spory. Catarina zatím pilně studovala písmo a jako nejedna pokřtěná divoška tak činila se skutečným zápalem pro věc. O učení Ježíše Krista vyprávěla Caramuruovi, když uléhali na své manželské lože z voňavých travin, když ve vší počestnosti souložili – vždy s bohulibým úmyslem plodit další potomstvo, když ráno vstávali do nového slunného dne. Pokud Caramuru – ten muž rozpolcený mezi dvěma světy – plnil manželské povinnosti s další ze svých domorodých žen, neváhala Catarina vejít do ložnice třeba vprostřed milostného spojení, aby se optala na některý obzvláště zapeklitý teologický problém nebo aby jí Caramuru objasnil některé podobenství, jejichž smysl Catarině obvykle unikal. Zatímco ostatní Caramuruovy ženy Catarinu nevídaly rády, on sám byl její zvídavostí polichocen. Rád vždy vše vysvětloval, a tak je krom lásky tělesné spojovala i láska, kterou cítí duchovní vůdce k jedné ze svých oveček.

Netrvalo dlouho a vše, co Catarina vyčetla z bible, vstoupilo do jejích snů. Pocítila soucit s trpícími a zdálo se jí o trosečnících na pobřeží, kteří zmírají hlady, o nebožátkách z jejího kmene, která by se měla na onen svět odebrat bez svátosti křtu, a také o ženě s dítětem v náručí. Ráno se probudila Catarina celá popletená a začala lomcovat s Caramuruem, který ještě snil o kdovíkteré ze svých žen.

„Pane manželi, měla jsem strašný sen. Náš pán Ježíš Kristus mi vyjevil, že kdesi na pobřeží mezi vyhladovělými trosečníky choulí se ve vraku karavely nebohá matka a k prsům tiskne churavé děťátko. Musíme hned vyrazit prozkoumat pobřeží a zachránit je.“

Caramuru usoudil, že i když je nezdravé začínat s výpravou na lačný žaludek, vnuknutí Ducha svatého by se neměla přehlížet, neboť tak Bůh promlouvá k srdci člověka a prosvětluje jeho mysl. Koneckonců nebyl to právě Bůh, kdo mu vnukl myšlenku oženit se se sedmi indiánkami, a vyhnout se tak – jistě chvályhodné – mučednické smrti z rukou tupinambských válečníků?

Muži z vesnice koukali na Caramurua trochu nedůvěřivě, když jim sdělil svůj plán, ale za těch pár měsíců, kdy Tupinambům pomáhal vyjít s Portugalci, kteří sem přijížděli za obchodem a dosud se vyhýbali nehezkým masakrům, vydobyl si Caramuru pevnou pozici a po náčelníkovi byl vlastně druhou hlavou kmene. Několik dní muži prohledávali okolní pobřeží, našli bezpočet vraků, ale žádné trosečníky. Ve vesnici zatím nebylo dobře, protože nebylo, kdo by šel lovit zvířata do džungle nebo ryby v zátoce.

Catarina dlela na modlitbách a další domorodé ženy si mezi sebou šeptaly: „Celý den tam klečí a snad jen spí.“ Další ženy soudily, že Catarina je mrtvá. Její šťastná duše je však zaměstnána velkým cílem. Vidí záblesky věčného světla, jež vnáší zbožnou lásku do srdcí těch, kteří jsou vyvoleni. Po dlouhé hodiny ponořená do sebe kontemplovala o krásách nebeských v náručí svého nebeského manžela Ježíše Krista.

Když o tom pak hovořila s dalšími Caramuruovými manželkami, ty jen nechápavě kroutily hlavou. „Jeden muž může mít víc žen, ale aby žena měla dva manžele a k tomu jednoho na zemi a druhého na nebesích, o tom jsem jaktěživ neslyšela,“ prohodila Juçara, nejpůvabnější z Caramuruových žen.

Tajemné sny však nepřestávaly a za pár dní se Catarina znovu probudila celá rozčilená a začala lomcovat nebohým Caramuruem. „Pane manželi, musíme pro tu nebohou ženu s dítětem postavit dům. Jinak do naší vesnice nepřijde. Musíte hned sezvat muže a začít se stavbou.“

Caramuru měl sice pro Catarinu slabost, hlavně pro její snědost a baculatost, ale co je moc, to je moc. Hezky se po ránu protáhnul před chýší, zašel hloub do pralesa, aby ulevil svým vnitřnostem, a po cestě zpátky přemítal, co posnídá, když vtom ho zastavil mladík jménem Iberê.

„Pane, pojďte se podívat na pobřeží. Podivná věc se stala,“ spustil mladík. „Vaše paní Catarina měla pravdu. Ve vraku jedné z lodí se našla žena s dítětem v náručí, ale musel je proklít nějaký zlý čaroděj. Však uvidíte sám.“

Okolo vraku stojí hlouček domorodců a dlouhým klackem šťouchají do něčeho, co leží na zemi. „Nechte toho,“ křikne Caramuru a běží ke skupince. Pak se dá ho smíchu. Popadá se za břicho a ukazuje na nic nechápající domorodce. „Vy bláhoví! To je přece socha. Panenka Marie s Ježíškem v náručí.“ Když se dostatečně vychechtal, prohlédl si sochu důkladněji a musel uznat, že jde o mistrovský kousek a že skutečně vypadá jako živá.

Když sochu donesli do vesnice, nechal Caramuru dle proseb své ženy postavit zvláštní chýši, která začala plnit funkci kaple. Zbožní Tupinambové se tu scházeli každou neděli a tak trochu po svém sloužili Pánu Bohu. Jednoho dne dorazil do zátoky Všech svatých i muž jménem Tomé de Sousa, kterého král João III. ustanovil prvním guvernérem portugalských kolonií v Brazílii. Tomé nebyl žádný svatoušek. Domorodce trestal přísně a krutě, ale když viděl Caramuruovy poklidné ovečky, jak se modlí růženec a zbožně prozpěvují ve své kapli z rákosu, větví a listí, rozhodl se tu malou pospolitost ušetřit. Postačilo mu ujištění, že indiáni se řídí zákony portugalské koruny, zřekli se svého oblíbeného kanibalismu a budou nápomocni jezuitským misionářům, které Tomé do zátoky Všech svatých přivezl.

Láska, kterou v srdci choval Caramuru a Catarina, tedy protentokrát zvítězila nad chamtivostí kolonistů a na pár let ještě umožnila Tupinambům snít sladký předcivilizační sen. Jejich děti už vesele nastoupily do služeb portugalské koruny a zbytek kmene se dílem smísil s novými osadníky, dílem vymřel v důsledku nových z Evropy zavlečených chorob, jako byly neštovice, spalničky, tyfus, úplavice a syfilis.

Ale to neumenšuje Caramuruovo snažení. Učinit spokojenou aspoň jednu generaci je už docela husarský kousek. Ona se stejně dřív nebo později přežene nějaká ta potopa, válka, hladomor a rajský sen bude zničen.