Vratislav Maňák ve své nové knize S Wittgensteinem v gay sauně čtenářům předkládá soubor sedmi reportážních esejů, které se na první pohled hlásí k žánru literární reportáže, ve skutečnosti však míří dál: k pokusu uchopit zkušenost mužské homosexuality ve středoevropském prostoru jako svébytný kulturní, tělesný i politický fenomén. Výsledkem je text, který je v českém prostředí mimořádný nejen tematicky, ale především svou intelektuální ambicí. Maňák nenabízí pouze sondu do konkrétních queer prostorů a komunit; spíše formuluje cosi na způsob osobního a zároveň kulturněkritického manifestu gayství, který se nebojí být provokativní, esenciální ani polemický. A právě v této odvaze tkví největší síla i nejproblematičtější moment knihy.

Maňákova próza vyrůstá z reportážního gesta: autor cestuje po středoevropských městech, vstupuje do konkrétních míst, pozoruje, naslouchá a interpretuje. Praha, Budapešť, Bratislava, Berlín či Vídeň zde nevystupují jen jako kulisy, ale jako svébytné kulturní organismy, jejichž urbanismus, historie i politické klima spoluurčují podobu místních queer zkušeností. Kniha tak funguje i jako neobvyklý průvodce po geografii středoevropské homosexuality – po jejích veřejných scénách, skrytých zákoutích i rituálních prostorech. Maňák přitom často zachází do značné konkrétnosti a místy vyvstává otázka, zda odhalování některých lokalit a praktik nepřekračuje hranici mezi dokumentací a nežádoucí expozicí. Tato ambivalence je však zároveň příznačná pro celou knihu: neustále balancuje mezi odkrýváním a obnažováním, mezi svědectvím a exhibicí.

Nejpůsobivější jsou pasáže, v nichž autor propojuje konkrétní zkušenost s širší kulturní interpretací. Budapešťské lázně Rudas se v jeho podání nestávají pouze místem sexuální či erotické subkultury, ale laboratoří maskulinity, prostorem, v němž se testují hranice mezi homoerotickou touhou, mužskou intimitou a heterosexuálním sebepojetím. Výrok

Žádný chlap nikdy není úplně vespod, když je pod ním kromě ženské ještě buzerant
s. 24

zde Maňák nevyužívá jako pouhou provokaci, nýbrž jako symptom hlubšího kulturního mechanismu: heterosexuální mužství je v jeho interpretaci definováno nikoliv pouze vztahem k ženě, ale i neustálým vymezováním se vůči homosexualitě. Gay není v této logice jen „jiný“, je konstitutivním negativem, vůči němuž se utvrzuje hegemonní maskulinita.

Právě schopnost číst jednotlivé situace jako kulturní symptomy činí z Maňáka autora, který dalece přesahuje běžnou publicistiku. Jeho eseje jsou hustě protkané odkazy k filosofii, literatuře, antickým mýtům i kulturní teorii. Wittgenstein, antické pojetí homoerotiky, Ganymédés, dějiny homosexuality v Evropě – to vše zde nevystupuje jako ornamentální vzdělanostní dekorace, ale jako funkční interpretační rámec. Maňák své téma neustále zasazuje do dlouhého historického a myšlenkového trvání, čímž ukazuje, že homosexualita není jen identitární kategorií současnosti, ale fenoménem hluboce zakořeněným v evropské kulturní imaginaci.

Snad nejprovokativnější je ovšem autor tam, kde se obrací vůči současné queer emancipaci. V eseji věnované Bratislavě a tamějšímu Pride problematizuje postupnou institucionalizaci a normalizaci queer identity. Kritizuje snahu Pride pochodů prezentovat gaye jako „obyčejné lidi“, kteří se od většiny liší pouze objektem své touhy, a ptá se, co z gay identity zbude, pokud se zcela rozpustí. Bratislavský Pride podle něj opouští svou původní „karnevalovou povahu“ a mění se v „pokorné měšťanské defilé“ (s. 49). Touto kritikou Maňák vstupuje do sporu, který je v západních queer debatách přítomen už dlouho, v českém prostředí však zaznívá stále spíše okrajově: má být cílem emancipace integrace do většinové společnosti, nebo zachování odlišnosti?

Právě zde se kniha ukazuje jako intelektuálně nejpodnětnější. Maňák odmítá redukovat homosexualitu na soukromou sexuální preferenci a trvá na tom, že gay zkušenost představuje svébytný způsob tělesnosti, citlivosti i vztahování se ke světu. Jeho text tak v jistém smyslu rehabilituje představu homosexuality jako kulturní diference, nikoliv jen identity požadující toleranci. Tento postoj může působit osvobodivě i znepokojivě zároveň. Osvobodivě proto, že odmítá asimilační tlak na „normálnost“, znepokojivě proto, že místy sklouzává k esencialismu, jako by existovala jakási sdílená podstata gayství, jejíž součástí je specifický vztah k tělu, prostoru, ženám, opeře či estetice. Tam Maňák přestává být analytikem a stává se ideologem vlastní zkušenosti.

Tento sklon je patrný například v pasážích věnovaných gay saunám. Když autor píše, že

posláním gay sauny není vlastního těla se zbavit, ale přesně naopak: plně se jím stát
s. 64,

formuluje jednu z ústředních tezí celé knihy – gay zkušenost je pro něj zkušeností radikální tělesnosti, intenzivnějšího prožívání vlastního těla a jeho žádostivosti. Je to myšlenka svůdná, stylisticky přesvědčivá a v mnoha ohledech pronikavá. Současně však vyvolává otázku, nakolik takové pojetí zobecňuje partikulární subkulturní zkušenost na univerzální model homosexuality. Ne každý gay se pozná v kultu těla, sexualizované komunitnosti či estetizované camp senzibilitě, kterou Maňák místy sugeruje jako reprezentativní.

To však nic nemění na tom, že S Wittgensteinem v gay sauně je mimořádně důležitá kniha. Ne proto, že by nabízela definitivní výpověď o homosexualitě ve střední Evropě – právě naopak, její síla spočívá v tom, že otevírá otázky, které česká kulturní debata dosud spíše obcházela. Jaký je vztah mezi sexualitou a identitou? Co se ztrácí, když menšina usiluje o přijetí prostřednictvím normalizace? Lze emancipaci chápat i jinak než jako přiblížení většinovému modelu života? A je homosexualita pouze jedním z mnoha legitimních životních stylů, nebo s sebou nese specifickou kulturní zkušenost, kterou nelze beze zbytku přeložit do jazyka univerzální rovnosti?

Maňák na tyto otázky neodpovídá neutrálně ani vyváženě, odpovídá zaujatě, místy přepjatě, ale vždy s pozoruhodnou intelektuální energií. Jeho kniha není pouhým popisem queer reality, ale pokusem tuto realitu interpretovat, strukturovat a obhájit. A právě proto může dráždit i fascinovat zároveň.

V českém literárním kontextu jde o text výjimečný: stylisticky vytříbený, myšlenkově ambiciózní a tematicky odvážný. Pokud má kniha slabinu, pak spočívá v tom, že místy zaměňuje pluralitu gay zkušeností za jejich manifestní definici. Ani tato problematičnost však není důvodem k odmítnutí, spíše potvrzuje, že Maňák napsal knihu, která nechce pouze reprezentovat skutečnost, ale aktivně ji vykládat a spoluutvářet. S Wittgensteinem v gay sauně je tak nejpřesvědčivější právě tehdy, když čtenáře nutí přemýšlet, zda s jejím obrazem homosexuality souhlasí. Ne proto, že by měla vždy pravdu, ale proto, že se odvažuje tvrdit něco podstatného. A v současné české literatuře je už samotná tato odvaha pozoruhodnou hodnotou.