7/2026
Zdá se, že se vše děje skokem, bezkontextuálně: rýmy spíše obkročnými a přerývanými než sdruženými. Možná i z pocitu této překotnosti času a turbulencí v něm se dějících jsme se rozhodli toto číslo věnovat vztahu jazyka k době a vice versa – řeč sama o sobě se mění, jako se mění naše pohlížení na ni, perspektiva kolektivní i individuální.
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
čas kvapem běží jako hořící kůň; najednou v kalendáři zmerčíme únor, najednou je počátek dubna, kdy vychází přítomné číslo Tvaru. Zdá se, že se vše děje skokem, bezkontextuálně: rýmy spíše obkročnými a přerývanými než sdruženými. Možná i z pocitu této překotnosti času a turbulencí v něm se dějících jsme se rozhodli toto číslo věnovat vztahu jazyka k době a vice versa – řeč sama o sobě se mění, jako se mění naše pohlížení na ni, perspektiva kolektivní i individuální. Obávám se, že problematika nejtrefnějšího vyjádření, pomyslného jádra sdělení – posunutí či deformace jeho tvaru, neporozumění – a kterak se vlivem okolností mění či redukuje, je spíše látka pro důkladnou diachronní studii filosoficko-lingvistickou než příležitostné téma jednoho obtýdeníku pro živou literaturu.
Nicméně i tak jsme se aspoň o střípek poznání záhady zvané jazyk pokusili: číslo otevíráme rozhovorem s dvěma protagonisty Korpusu současné poezie, literárním vědcem Karlem Pioreckým a Michalem Škrabalem, veteránským redaktorem Tvaru. Z jejich výkladu je implicitně – aspoň v mém čtení a porozumění – zjevný jeden nadějeplný princip: ať už jsme oběťmi degenerativního vlivu dezinformací a všestravující lenosti, ať už nás umělochytří asistenti uvrhají do letargie, či nikoliv, vždy jsme to coby rozhodující faktory my, lidsky nedokonalí jedinci, kteří oscilují mezi vzlety a pády ad absurdum. Že totiž konečnou instancí je humanita, nikoliv „lidstvím“ obdařený stroj, že veškerá apokalyptika je veskrze antropocentrická, zničení a obroda konstantou všeho našeho snažení – že se trýzníme a ničíme nanejvýš sami sebe, nikoliv že by nás vyhladili emzáci nebo námi vytvoření AI asistenti. A co se týče umělecké či kulturní sféry: cítím nutnost vyzdvihnout slova Karla Pioreckého, že
lidi z kreativních oblastí, jako je literatura, tomu snadno nepodlehnou, protože jim to nebude přinášet to naplnění, které tvořivost přináší.
Radost z tvorby, radost z obrody skrze tvorbu. Právě to je lidské, výsostně lidské, co se myslím ani nejdokonalejšími AI-výtvory replikovat nedá.
Sedmé číslo Tvaru roku Koně chce být mostem mezi starým a novým, řekl bych. Sára Vybíralová se v rubrice Pokoje (na s. 9) zamýšlí nad jazykem trendy platforem, jako jsou Tinder či LinkedIn: jakkoliv jde o líbivá slůvka či fráze publish or perish, nejde nakonec o modus či modalitu self-promotion, aby se zboží co nejrychleji a nejvýhodněji prodalo, ať už jde o tinderovskou bytostnost, tělo (viz korpus výše), či o jednotku human resources na trhu práce? Patrik Linhart svým charakteristicky řízným stylem v eseji „Řeč a čas. Jazyk jako radost i prokletí“ (na s. 16) spojil zase zdánlivě neslučitelné: dobový či okrajový, argotický jazyk v kontrastu s jazykem mystickým, transformativním či čarovným – v čem spočívá esence lidského boje s dorozumíváním? Do jaké míry jsme otroky jazykových konvencí a do jaké míry tvůrci svébytného existenciálního prostoru „jsem to, jak se vyjadřuji“? Demlova „fantasie“ dle Linharta
spočívá v jazyku, kraji a doslovném, taktilním nadšení – notantur lumina, první světla, jazyk milovat i jazyk odvrhnout.
Milujme řeč a jazyk, bez nich jsme nazí.
Taktilní čtení přeji!
To hlavní
-
Rád bych čtenáře uklidnil – i řada mých kolegů si myslí, že něco takového hrozí. Ale zatím opravdu ne. Ostatně, žádnou tragédii by takový festival nejspíš stejně nezpůsobil. Nebezpečnější mi přijde spíš morální panika, do které se v souvislosti s AI někdy propadáme.
-
Je třeba říci, že navzdory všem výtkám je konstrukce Konceptu transparence funkční a velmi osobitá. Básníkovi se daří udržet pozornost, místy nás bez lítosti přiměje k pohledu na existenciální linku našich životů tak zblízka, jak zuřivě se snažíme to nedělat.
-
Během studií mě historicko-lingvistické zkoušky potrápily zdaleka nejvíc. Přesto mi diachronní zkoumání jazyka přijde jako fascinující detektivní práce, která člověka dokáže odměnit „aha momenty“, kdy zdánlivě náhodné jevy najednou začnou dávat smysl. Jako třeba kroužek-óčko nad u.
-
Básně, jako je „Tlukot“, jsou jen zdánlivě souborem pokynů. Všechny jsou konkrétní, jejich nesourodost napíná pocit souvislosti mezi jednotlivými verši až na hranici prasknutí. Jako v symbolismu tu není uveden žádný z možných účastníků tušené interakce. Ani ten, kdo uděluje pokyny, ani adresát. Báseň se tak maximálně osvobozuje od funkce nějakého popisu světa a nabývá téměř matematického půvabu.
-
Zajímavý je vývoj slova pohoda, které bylo mezi příznivci alternativy zcela zásadní v devadesátých letech, tehdy slovo „pohoda“ znělo až do úplné nepohody, později se restrukturalisovalo na ubezpečení „v poho“, „jde to do pohody“, „na pohodu“ a v současné době žije ve varietě „pohodinda“ i ve svém ironickém vyznění.
-
A přece je to div
jenž odře z kmene vrstvy korku
a oblékne nahé otázky
do hřejivých oděvů
aby nedrkotaly zuby
aspoň na okamžik -
Všechny tyto spletité informace připomínají propojené „string figures“ Donny Haraway. Co z nich plyne pro hovory o literatuře? Existuje vlastně nějaký způsob, jak ji dobře propagovat? Existuje dobrý způsob, jak používat sociální síť? Vždy, když se v nějaké oblasti dospěje k závěru, že východiskem by mohlo být lepší vzdělávání o konkrétním tématu, musím se pousmát.
-
Kromě LinkedInu jsem vyzkoušela také Tinder. Účel je zdánlivě jiný, ale základní princip podobný – i zde jde o budování obrazu, o narcistní komunikaci. A také směnu, obchodní vztah, pasování sebe sama na zboží. Na LinkedInu prodáváme své schopnosti, zde, ach bože, sebe jako – co? Člověka (hier bin ich ein Mensch)?
-
Magdaléna Platzová ve Fázi jedné ženy prokázala, že se na poli povídkového žánru umí pohybovat se stejnou bravurou jako v románu. Její sbírka se ocitla v nominaci na Magnesia Literu za prózu 2026, což považuji za naprosto zasloužené. Povídky jsou oproti románům stále velmi nedoceněné, proto je každá nominace na prestižní literární ocenění vítaná.
-
Kniha, která vzdoruje, je kniha, ke které se můžeme chtít vracet, protože se nevyčerpává, neukáže se celá na první ani na druhé čtení. Verš, který jsme minule četli jako vedlejší motiv, může náhle nasvítit báseň jako skutečná pointa. V poezii Kláry Goldstein se můžeme snadno mýlit. S tím se myslím počítá.
-
Když Laing píše o tom, jak se fašismus opírá o iluzi, a zároveň ukazuje filmovou iluzi jako něco, co dokáže pravdu naopak vyvolat, je ve svém živlu. Ostatně i název vznikl podle ní v jediném záblesku: stříbro jako filmové plátno, lesk, klam i věc, která časem černá a ztrácí svit. Stříbro měnící se v černo. To je velmi dobrý klíč ke čtení celé novely. Kéž by v ní ale bylo více právě těch stříbrných emocí.
-
Oproti prvotině ubylo v Onde přímočaré (a vlastně mladistvě sympatické) naivity, texty zhutněly do kryptické strohosti, ve které se ukrývá dvacetileté zrání. Sympatická bezprostřednost se časem proměnila v sympatickou ohleduplnost vůči lidem kolem autorky a naopak v náročnost na čtenáře a také v údiv nad mizením prožitého v hloubce časoprostoru (a ovšem, stále je tu snaha něco uchovat).
-
U nás koncept vysoké školy státní správy nikdy žádný politik neprosazoval, asi nikomu z nich na fungujícím silném státu nezáleželo. Je mi jasné, že dnes taková myšlenka nemá šanci padnout na úrodnou půdu, koncept ENA je opakem toho, oč dnešní vládě jde.
