Tentokrát je jisté, že o tom Konfucius nehovořil nikdy, neboť neměl důvod… Ve tvářích diváků se při nájezdu vlaku musí zračit děs. Jistě při prvním promítání na filmovém plátně. Ale ještě předtím, v roce 1877, se Claude Monet opováží vydávat za významného umělce a bez vyježení patřičných dokladů zajistí, aby vlak na nádraží Saint Lazare přijel o dvě hodiny později – kvůli jedinečné atmosféře té chvíle. Je to možná stejný spoj, jímž se vrátil do Paříže mladičký Marcel Proust ze svého imaginárního Balbecu. Nepochybně jsou to však železní koně, které začínají okouzlovat spisovatele, malíře, a dokonce i básníky.

Láska

Což existuje zde dole bytost, počatá v radostech smilstva a vyšlá z bolestí dělohy, jejíž vzor, jejíž typ by byl oslnivější a nádhernější než typ oněch dvou lokomotiv užívaných na trati Severní dráhy? Jedna z nich, Crampton…

Takto v románu Naruby (1884) vyznává úctu mašinkám Joris-Karl Huysmans. Ten samozřejmě ví, že to je wildeovská opováženíhodnost. A také je v tom velký díl ironie – ale my dnes samozřejmě víme, že především železnice dopravují básníky a spisovatele do míst, kde se má číst. Železnice má však svá pravidla a poetiku, jíž se řídí nejen básníci – ale podléhají jí i sami koloťuci, jak láskyplně říkám zaměstnancům železných drah. Jsem si dokonce jistý tím, že dobrý básník, tedy člověk aktivní, a především zvaný a líbezný, stráví ve vlacích nezanedbatelnou část života a kolikrát se stane, že básník či básnířka vyjdou třeba v Postoloprtech či Olomouci z vlaku s již téměř dospělými dětmi.

Nadšení

„Ano, naše Evropa je malá. Mnohem menší, než si myslíme. Stačí nám jedno nádraží, jedno vlakové spojení… Místa bez nádraží a vlakových spojení jsou ta nejsmutnější místa, jaké si dovedu představit.“ Není to jistě věta, která by se měla vyrýt do kolejnic, ale je příznačná pro knihu Jaroslava Rudiše Návod k použití železnice (Labyrint, 2023). Je to kniha, kterou si přečte na jeden dech každý, kdo miluje cestování vlakem a nepohrdne i vtípkem: „A když jsem se strojvedoucího zeptal, jak se řídí československý Bzmot… podíval se na mě a řekl: ‚Upřímně řečeno, stojí to za hovno.‘ […] V té chvíli motorák klopýtl o další kolejnici a vyskočil do vzduchu.“ Mě tato knížka samozřejmě nadchla, možná svou chladnou účelností – svou příčetností. Díky této pohodě, již si autor při psaní musel možná připomínat, považuji tuto knihu za svůj etalon současné „koloťucké“ literatury.

Přísnost

Je zcela přirozené, když k etalonu uvedu jako příklad živé „koloťucké“ poesie Tomáše Řezníčka (pardubický básník a železničář Pavel Rajchman je ovšem také zajímavý, ale zde je pars pro toto), básníka z Děčína. Řezníček jako železničář nepracuje, v roce 1999 však vydal zásadní sbírku Ranžír přede mnou – každý milovník železnice název pochopí – a zde je báseň „fragment“:

pod hradlem vajglů vyzvání
šestýho denní?  jóó udělám
mám v domě pět dětí

1. záloha
mariáš nezahraje
noční
z rajchu vlaků
cpou to do nás
Němec zešílel
prskaj rozžhavený koše briket
chlapům do vaťáků
pomalu póómalu a dobrá
jestli svítí
jezdi na kopec
531 metrů tisíc tun.

K tomu však patří pohled cestujícího a zde uvedu – řekněme namátkou – část básně „Cesta do Mostu“ Svatavy Antošové (ze sbírky Diktátor píše báseň, Paper Jam, 2020): „Ovšem / a to ti tady řekne každej / daleko větším nádrem-smažkou je Duchcov / Šestiboký přestárlý mimino s alzhíkem / který zapomnělo i brečet / Sice to dává přímo v bruselským stylu / ale jeho proměnlivá geometrická estetika / vzala už dávno zasvý / Jen pár zavilejch domorodců si ho dál oprašuje / coby Denkmal“.

Nechci zpochybnit idealistické pojetí železnice drsností práce ani příšerností jednotlivých zastávek, mé uvažování o přirozeném vztahu železnice a literatury vede k odvěké touze neobtěžovat cestující hlasitým čtením vlastních textů, ale vydat knížku, jež by rozmarně pojednala o vztahu umění a kolejnic – mimo jiné o sebevraždě Anny Kareninové –, a především jasně manifestovala lásku umělců k železnici, ať ji již řídí České dráhy, nebo jiný neméně dobrý dopravce.

Samota

Odhlédneme-li od toho, co již bylo řečeno, jsem osobně přesvědčen o tom, že jediný důvod, proč jezdíme vlakem, je duchovní poradenství s krajinou, naděje, že někoho potkáme, a chlast. Básník A. P., který jezdil denně z Prahy do Čelákovic (mimochodem úžasný autor, jenž se bohužel odmlčel), uvádí, že se svou ženou se seznámil díky vzkazu na záchodku, jenž zněl „732623644 VYHULÍM KAŽDÝMU“. Vlaky jsou však také místo ke čtení a samozřejmě i ke psaní. Jeden mladý spisovatel se mi dokonce svěřil, že ve vlaku píše pořád, ale nikoho to nezajímá – nebudu však natolik netaktní, abych ho jmenoval, ostatně to byl tuším Němec.

Mohl bych nyní vést svá slova k příběhům strašidelných o proklatých vlacích, o ztracených pasažérech, ale každému je jasné, že vyprávění spěje k jedinému: a teď si přiznejme, ano, Rudiš, Řezníček, Antošová, ano, Christie a její vlak z Paddingtonu, ale Venědikt Jerofejev a jeho poéma Moskva–Petušky (česky Argo, 2012) je právě tak vyznáním lásky k literatuře a pití typu „čubčí pajšl“, jako k cestování vlakem. A je to samozřejmě mnohem víc.

Abychom mohli obnovit válkou zničené hospodářství, musíme ho nejdřív zničit, a k tomu potřebujeme občanskou nebo vůbec nějakou válku. Potřebujeme nejmíň dvanáct front,

uklidňuje vypravěč ve vagonu spolucestující ve snaze nevyvolat další šarvátku.

Zvážení

Za zmínku stojí také poetika a poesie nádražních hostinců a nonstopů, ve kterých „si rozbiješ hubu dřív, než tam vejdeš“ (Pentti Saarikoski o nádražní hospodě v knize Čas v Praze, česky dybbuk, 2017). Ale jde samozřejmě více o bytí než o bití – přesto však máme nevyslovenou, nepřiznanou potřebu dát přednost nepohodlí, jen abychom o tom mohli vyprávět, nejen z potřeby básně – vlaku. A nedá mi to, abych jako správný milovník železnic, koloťuk amatér, nezmínil rčení svého pradědy o pravém významu zkratky tehdy největšího severočeského dopravce A. T. E. (Aussiger-Teplitz Eisenbahn): Alle Tag elender. Smysl je jasný. A právě proto by člověk měl stát jako svíce v zastávce na znamení – jako je třeba ten Svatavy Antošové Duchcov –, kde už nestaví ani vlaky na znamení.