Petra SoukupováDivné děti a smutná kočka

Návrat divných dětí

Reflektuje Petra Schwarzová Žallmannová

Pro dětského čtenáře je to příběh uvěřitelný, zasazený do známých kulis, atraktivní svým napětím i odvahou hlavních hrdinů, ponoukající i hlubší úvahy na téma dynamiky v partě a sourozeneckých konstelací. Pro čtenáře dospělého je to jedno velké fackování připomínající, jak často kážeme vodu a pijeme víno, předstíráme bezúhonnost, ale zároveň každodenně hrneme své hříchy pod koberec. Jak se snažíme být dobrými rodiči, ale často ve svých snahách zcela míjíme terč.

Recenze a reflexe – Recenze
Z čísla 6/2024

Po čtyřech letech se vracejí „divné děti“. Druhé, volné pokračování nezapomenutelného Klubu divných dětí vyšlo v polovině listopadu pod názvem Divné děti a smutná kočka.

Oslovuje nás se stejnou intenzitou, přináší styl a dynamiku, na které jsme si zvykli v první knize, a bere čtenářskou pozornost útokem pomocí zajímavé zápletky a nových postav. Při čtení dostanete všechno, co vás bavilo v prvním dílu, a ještě něco navíc. Ač jde o pokračování volné a knihu lze bez obtíží číst i bez znalosti prvního dílu, rozhodně doporučuju začít Klubem divných dětí – dává totiž druhému dílu důležitou živnou půdu, z níž rostou a díky níž se rozvíjejí postavy Mily a Petra.

Odkazy na společné zážitky z prvního dílu Divnými dětmi a smutnou kočkou probleskují a dodávají jí sílu. V okamžicích, jakými jsou například Petrovy vzpomínky na kontakt s bezdomovcem a paralyzující strach s tímto okamžikem spojený, nebo debata o tom, proč tehdy Mila s Petrem utekli z domu, při níž Eliáš uvažuje, zda jsou Mila s Petrem těmi „problémovými dětmi“, před nimiž ho maminka vždycky varovala, si uvědomujeme, jak důležitá je informační materie prvního dílu.

Postavy Mily a Petra, dvou ze čtyř „divných dětí“ prvního dílu, se „od minula“ nijak dramaticky nevyvíjejí, ale díky nahrazení Franty a Katky dvěma novými dětmi Luisou a Eliášem, dostává příběh mnohem větší sílu a energii, než jakou by pravděpodobně měl s původním obsazením. Autorka tak chytře nabízí staré známé, na které jsme se těšili, ale přivádí do klubu divných dětí další neokoukané charaktery. Zatímco Franta se odrodí už v úvodu, dospívající Katka, která byla až dosud racionálním prvkem, jenž mladší členy skupiny do jisté míry usměrňoval, se od kamarádů odlučuje postupně a tím jim dovoluje rozvinout se v přítomnosti nově příchozích. Platí to zejména pro Petra, který si ve své potřebě k někomu emocionálně přilnout vybírá po odjezdu Katky Elího a vnáší tím do příběhu zajímavou linku tématu LGBTQ+. Katce příchod nových dětí do skupiny nevyhovuje, je příliš pohlcená vlastními niternými problémy týkajícími se nadváhy a společenského přijetí, a tak skupinu opouští. Mila zůstává Milou. Její vlastní zájmy a emočně bohatý vnitřní svět, potřeba férovosti a názory nezávislé na vlivu okolí, které mohou paradoxně místy působit cynicky a sobecky, jsou motivovány skálopevnou potřebou prosadit spravedlnost, vytvářejí pevný pilíř příběhu, jsou čímsi neměnným, o co se čtenář může vždy spolehlivě opřít.

Divné děti a smutná kočka jsou prázdninovým čtením, ze stránek sálá vedro a příznačná touha zároveň objevovat nepoznané a zároveň se jen tak flákat. Prázdniny nás přenášejí do nové destinace, pronajaté chalupy na kraji vesnice, kam na týden společně odjíždějí Mila s rodiči, Petr a Katka. Vedlejší chalupu si pronajímá rodina Eliáše (Elího) a Luisy. Přijíždějí s overprotektivní mámou, jejíž schopnost kontroly potomků je však limitovaná pracovními závazky. Všechny děti spojí příchod klapouché kočky a následné hledání jejího majitele či majitelky.

A zase, stejně jako v prvním dílu, kličkujeme mezi otázkami: Kdo je vlastně divný? Co je správné a co špatné? Kdo je hodný a kdo zlý? Je pomsta fér? Explicitní odpovědi v textu nenacházíme, ale v hlavě má při čtení jasno každý. Jen to jasno může být pro každého trochu jiné.

Líbí se mi, jak příběh – vedle své hlavní dějové linie – velmi dobře odráží i dnešní rodinnou dynamiku: prázdninové pobyty rodičů a dětí, kde však rodiče upoutává zaměstnání k počítači, a dětem je tak poskytována jistá volnost, iluzorně kontrolovatelná pomocí mobilních telefonů. Na jedné straně stojí Milini racionální rodiče, kteří úsudku své dcery důvěřují, poskytují jí svobodu a tím jí dovolují být sama sebou, na straně druhé jsou tu zcela ochromující ochranitelské potřeby matky Luisy a Elího, které zakládají živnou půdu pro vzpouru a lež.

Pro dětského čtenáře je to příběh uvěřitelný, zasazený do známých kulis, atraktivní svým napětím i odvahou hlavních hrdinů, ponoukající i hlubší úvahy na téma dynamiky v partě a sourozeneckých konstelací. Pro čtenáře dospělého je to jedno velké fackování připomínající, jak často kážeme vodu a pijeme víno, předstíráme bezúhonnost, ale zároveň každodenně hrneme své hříchy pod koberec. Jak se snažíme být dobrými rodiči, ale často ve svých snahách zcela míjíme terč. A paní Machová v rozhovoru s Milou nám připomíná to, co všichni víme – s divností nebojují jen děti.

,Ale já jsem taky udělala dost špatnýho. Ale to každej, to časem uvidíte. Jenže jim nejvíc vadí, že se s nima nechci bavit. Že žiju sama a nikam nechodím, že na ně nejsem zvědavá. Každej, kdo je jinej, tak jim vadí, víš?‘ ,Vím,‘ řeknu. ,Tak vidíš.‘ A dál už neřekne nic, ale já jí rozumím. Třeba kdysi nebyla divná a nezvykla si na to tak jako já, která jsem divná úplně od malička.

Pocit vyčlenění, zkoumavé pohledy, posměch a odsouzení je něco, s čím bojujeme napříč generacemi. Neustálá potřeba společnosti hodnotit, srovnávat, poukazovat na odlišnosti a následně odsuzovat, ostrakizovat, zaštiťujíc se náboženstvím či právem, aby byla ukojena vlastní nejistota, a tedy touha po normálnosti, je toxická, ale nevymýtitelná. Divný si totiž připadá každý, i ta pohledná, oblíbená „Vlnka“, které se líbí možná Petr a možná spíš ten kluk z vedlejší třídy, co umí metat salta.

Stejně jako ta první, je i druhá kniha o divných dětech krásně, precizně udělaná. Skvostná grafika, tentokrát ve žlutém a módně růžovém ladění. Ilustrace Nikoly Logosové text podtrhují, ale nevyzrazují příliš mnoho, dokreslují náladu a umocňují prožitek. Jsou jakousi ukotvující vizuální „omáčkou“ k dialogově dominantnímu textu, jehož strhující konverzační spád nedovolí čtenáři spočinout a vydýchat se. Ilustrace jsou pro příběh vyprávěný z pěti úhlů pohledu zajímavou jednoticí linií.

Jsem Petře Soukupové vděčná, že píše knihy, které mi při každém dalším čtení dají velký myšlenkový nášup. A jsem vděčná nakladatelství Host, že na český trh s dětskými knihami opakovaně přináší tituly, které popichují konformní uvažování, nabourávají zažité, moralistně úzkoprské prezentování dětského světa, zpracovávají nelehká témata a oslovují i mimo čtenářský mainstream.

Chviličku.
Načítá se.
  • Petra Schwarzová Žallmannová

    (1978) se posledních devět let svého života intenzivně věnuje dětské literatuře – čte, předčítá ve školách základních i mateřských, recenzuje, prostřednictvím profilu Opičí matka na sociálních sítích upozorňuje na tituly, které ...
    Profil
  • Petra Soukupová

    Narodila se v roce 1982. Patří k nejúspěšnějším současným českým spisovatelkám. Dosud vydala pět knih pro dospělé (K moři, Zmizet, Marta v roce vetřelce, Pod sněhem a Nejlepší pro všechny) ...
    Profil
Petra Soukupová

Divné děti a smutná kočka

Host

Na tohle prázdninové dobrodružství nezapomenete Mila s Petrem jsou pořád divní a pořád se spolu kamarádí. Poslední týden prázdnin tráví s Milinými rodiči na chalupě na venkově, kde se seznámí s dětmi od sousedů. Luisa možná tak divná není, ale o to divnějšího má bratra. Eliáš neumí lhát, hlavně mamince, a když neví, co má dělat, tak prostě uteče. A s žádnými cizími dětmi se na rozdíl od Luisy bavit nechce. Pak se ale u nich na zahradě objeví zvláštní kočka, kterou nikdo nepostrádá. Nebo snad ano? Děti začnou společně pátrat, komu kočka patří, a dozvídají se zvláštní věci — o světě i samy o sobě. Pokračování knihy Klub divných dětí. Pro čtenáře od devíti let.

11_recenze_divn

Souvisí

  • Markéta PilátováArnoštova cesta

    Arnošt Lustig a jeho příběh v obrazech

    Reflektuje Petra Schwarzová Žallmannová

    Psát. Nebylo snad nic tak důležitého v jeho životě. Psát, aby se nic z toho, co zažil, neztratilo. Psát, aby mu ostatní uvěřili. Psát, „Protože to je jediný, co má cenu. […] Jenom příběhy jsou věčnost, miláčkové, jenom příběhy“.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 4/2024
  • Anja PortinRádio Zapomenutých

    Pro koho vysílá rádio Zapomenutých?

    Reflektuje Petra Schwarzová Žallmannová

    Anja Portin vypráví zimní příběh o neutěšené osamělosti, který postupně košatí a rozkvétá jako Amandiny jabloně, nabírá na síle a graduje při velké vánoční hostině Zapomenutých. Je to příběh dětí, které zoufale touží po pozornosti. Je to příběh rodičů, kteří se nedokážou, nemohou nebo nechtějí o své děti starat.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 3/2024
  • Psychedelie
    Anketa s Biankou Bellovou, Dominikem Bártem, Nelou Bártovou, Marianem Pallou, Vojtěchem Vackem, Janem Škrobem, Patrikem Linhartem, Annou Beatou Háblovou, Michalem Šandou, Radkem Fridrichem, Janem Vozkou, Jiřím Davidem, Darinou Alster, Ondřejem Maclem, Alešem Kauerem, Alžbětou Bublanovou, Xerodothem Sigmiem, Vlado Matuškou, Martinem Trdlou, Františkem Hruškou, Petrou Soukupovou, Adamem Borzičem a Pavlou Horákovou

    Všechny bych legalizovala

    Ptá se Milan Ohnisko

    Obohacován a okrádán zároveň – tak dlouho a tak intenzivně, že těžko si představit existenci člověka jako živočišného druhu bez přiznání role drog.

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 4/2023
  • Ivan Diviš, Petr KrálMávám tomu dopředu všemi svými klobouky. Korespondence 1983–1998

    „Nejhorší ze všech lidských slov není nikdy, ale pozdě“

    Reflektuje Milan Pavlovič

    V mnohde pozoruhodných pasážích se mluví o poezii z hledisek, jež jen stěží docházela vzájemného přijetí, ale mohla být pochopena, jak o tom svědčí i Králova editorská role u Žalmů nebo Divišův doslov ke Královu Prázdnu světa. Zatímco Diviš v poezii bojuje tezí, Král pozorností ke skutečnosti.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 4/2024