Jak se říká při neblahých událostech: byla bych radši, kdyby nebylo proč tuto recenzi psát. Vydání Motýlova Života a díla básníka Ivana Wernische totiž za neblahou událost považuji.

Domnívám se, že Petr Motýl (1964) pojal nápad věnovat se osudům Ivana Wernische (1942) už kolem roku 2019, kdy se s Wernischem jako novým sousedem začal vídat na pražském Smíchově, přesněji na Malvazinkách. V té době vyšla monografie Petra Hrušky Daleko do ničeho, dost se o ní tenkrát v médiích mluvilo a psalo. Wernische se nikdo na nic neptal, nějak automaticky se předpokládalo, že musí být v sedmém nebi, když o něm vyjde tlustá monografie. A když se prý na sepsání monografie podílel přátelskými radami, či tak nějak. Jenomže Ivan Wernisch se na sepisování monografie nepodílel. Dokonce Petru Hruškovi dodnes tvrdí, že ji ani nečetl. To je pravda jen částečně: vždy, když ji Wernisch otevřel na kterémkoliv místě a začal číst, nespokojeně skřípal zuby. Občas ji v rozčílení hodil do kouta místnosti. Definitivně se výtisku monografie zbavil teprve letos v létě, kdy ho daroval jednomu americkému sběrateli kuriozit.

No ale zpět k Petru Motýlovi roku 2019: setkání s novým sousedem ve čtvrti, autorem Zimohrádku a mnoha dalších milovaných sbírek básní, bylo dojemné. Wernischovy námitky proti Hruškově monografii jako by Motýl ani nezaslechl, byl právě zabrán do dokončování velké práce, prózy Šatna a klášter. Dějištěm Šatny a kláštera je Břevnov. Břevnov je ale současně místem, kde prožil první roky života Ivan Wernisch. A v Břevnovském klášteře byl v květnu 1945 jako sotva tříletý Němec s matkou internován. To místo jej straší dodnes. Když se to dozví Petr Motýl, zastříhá ušima: je inspirován! Napíše a Wernischovi pošle svižný textík, jehož hrdinou je IW. A Wernisch je zaujat! Škoda, škoda, že Motýl už nemohl, jak řekl, nebo nechtěl, jak neřekl, tuto pasáž zařadit do Šatny a kláštera! Ten příběh by se octnul mezi tolika svižnými i méně svižnými příběhy šťastlivců, jimž Petr Motýl věnoval svou prozatérskou pozornost.

Příběh o Wernischovi na Břevnově si Motýl nechal na potom. V průběhu následujících let Motýl Wernische čas od času seznamuje s různými verzemi svého vyprávění, rozumějte: při přátelských setkáních u jídla a pití doma, nebo u piva v hospodě předává Wernischovi stránky a další stránky, text vždy znovu vytištěný a uložený v deskách. Ivan Wernisch je většinou ani neotevře. Když ale jednou přece jen do těch desek nahlédne, reaguje. Ne, to nejde, já nemůžu být vypravěčem tohoto tady, s tím nesouhlasím, říká Wernisch Motýlovi, v bláhové naději, že Motýl sepisování nechá. Jak špatně zná Wernisch Motýla!

Motýl se nevzdává. Přepíše text do třetí osoby s tím, že teď už mu do toho Wernisch nemůže moc mluvit. Tak to určil Motýl. Ale copak mu do toho Wernisch předtím mluvil? Tedy kromě toho zoufalého konstatování, že vyprávění nesmí zůstat v první osobě. Copak byl Wernisch s třetí osobou spokojený? A co druhá osoba? Neměl nechat Motýla všechno přepsat ještě do druhé osoby?

Vraťme se ale k původní verzi Motýlova vyprávění. Na základě toho, co jsem měla možnost číst, jsem nabyla dojmu, že Motýl ze začátku pracoval s modelem podobným pikaresknímu románu. Vyprávění v první osobě, vyprávění neuchopitelného pikara, fenomenálního taškáře, muže a zároveň věčného dítěte, jehož osudy okouzlují a znepokojují. Z internačního tábora na Parnas, ve zkratce, mezitím příběhy. Myslím, že právě pikareskní vyprávění se Ivanu Wernischovi zamlouvalo a sliboval si od něj i nějakou zábavu. Baron Münchhausen, Petře, baron Prášil, připomínal Wernisch Motýlovi, který jeho přání v knize tlumočil jako pokyn k tomu, aby si co nejvíc vymýšlel. Inu, pánové si neporozuměli. A Ivan Wernisch měl velké oči, představoval si Petra Motýla pravděpodobně jako autora Švejka nebo Plechového bubínku. Možná by byla Motýlovi pomohla Grassova věta: na půdě románu zjevně platí jen to, co jej vede ad absurdum.

Přepisem do třetí osoby, který Motýl realizoval jistě nerad, se z textu vytratil původní elán. Je to ještě horší, zhrozil se Ivan Wernisch. Ale zakázat Motýlovi psát nemohl. Nebo mohl? Až do konce října 2023 přijímal Motýlovy návštěvy a nechal ho, ať si během rozhovorů dělá poznámky. Občas jsem byla u toho a připomnělo mi to zážitek ze školy: Snaživá učitelka vyzvala žáka, záškoláka Josefa Stojku, aby zazpíval. A Cikán zapěl po cikánsku, učitelka nadšená, text rychle zapisovala křídou na tabuli, ale celé to nezachytila. Cikán měl písničku zopakovat. Opět nasadil a zpíval, učitelka rychle psala, mazala a opravovala. Nesedělo to. Měl zpívat od začátku. A zase pozměněný text, zoufalé mazání a přepisování. Zpocená učitelka se před Josefem Stojkou vypjala, byla by ho praštila, kdyby mohla. Josef Stojka tiše a klidně řekl, že u nich se to zpívá takhle, tedy pokaždé jinak.

Ale ne, Petr Motýl se nechystal Wernische praštit, tak to opravdu nevypadalo. Ovšem lze vytušit, že ho už Wernisch pěkně štval. I Motýl je jen člověk. Nebo není a Wernisch ho neštval? Na podzim 2023, když Ivan Wernisch skončil s covidem v nemocnici a z nemoci se dlouho zotavoval, seance se zapisováním poznámek do počítače nadobro skončily. Petr Motýl pak pomáhal nemocnému příteli postavit se znovu na nohy, ošetřoval ho, četl mu, seděl u jeho lůžka. To bylo lidské a nezapomenutelné. Práci na knize o Wernischovi ale nepřerušil, věděl, že ji brzo vydá.

Ale z čeho měl Motýl tu knihu udělat, když „vzpomínek Ivana Wernische“ nebylo dost? No, asi z lecčeho. Co bylo. Zcela proti původnímu a s Wernischem domluvenému záměru chytá se Motýl školního vysvětlování dějepisných a jiných známých záležitostí. Jako by se v Motýlovi probudil učitel a kronikář. Práce to byla, dřina, ale dřina spisovateli nezaručí, že se mu něco podaří na poli literatury. Kousky naučných pasáží slepeny oslími můstky. Bez hlubší souvislosti vkládány Wernischovy básně. Nebo texty kdovíodkud, přisprostlé anekdoty, vysázeny graficky stejně jako texty Wernischovy. Motýl mluví způsobem, který je Wernischovi cizí: dikcí, neomaleností. A takové věty mu také vkládá do úst. Je třeba dodat, že přisprostlost je cizí i Motýlovi, o to prkenněji takové hlášky vyznívají. Když chce být Motýl vtipný, je to většinou katastrofa. Když chce být řízně vtipný, člověk až odvrací hlavu. Wernisch nikdy není vulgární, to Motýlovi uniká. Necítí to. Wernische necítí. Neschopnost vcítění může být u básníka Motýla překvapující. V básních však silné já, zrcadlení a rozpouštění všeho v sobě, nemusí vadit, naopak. Prózu Motýlovo já zavaluje tak, že v ní nemáme možnost vnitřně poznat nikoho jiného než jejího voluntaristického autora.

Na začátku léta 2024 přinesl Motýl Wernischovi (k narozeninám!) hotový rukopis, svázaný v deskách. Wernisch do něj opět jen nakoukl, nedokázal text číst, byl z něj otrávený. Ovšem vydání bylo na spadnutí. Na obálce knihy chtěl mít Motýl fotografii sebe s Wernischem u piva v zahradní restauraci na Malvazinkách. Fotografie sugeruje společné dílo, to bylo pro Wernische nepřijatelné. Dupnul si. Ale příliš si nepomohl. Společnou fotografii v zahradní restauraci si Motýl vystavil aspoň na svém facebooku. Bestia triumphans, řekl Ivan Wernisch při pohledu na roztlemeného Motýla na té fotografii. Anebo to neřekl? To už ať si rozhodne každý čtenář sám.